30 Cdo 5030/2016
Datum rozhodnutí: 19.04.2017
Dotčené předpisy: § 107a o. s. ř.



30 Cdo 5030/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce J. L. , proti žalovanému Ing. A. H. , zastoupenému Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 61/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. července 2016, č. j. 21 Co 12/2016-180, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. července 2016, č. j. 21 Co 12/2016-180, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Brně (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2015, č. j. 47 C 61/2013-138, zamítl žalobu, kterou se původní žalobce Mgr. L. Z. (dále již původní žalobce ), proti žalovanému Ing. A. H. domáhal určení, že je vlastníkem označené bytové jednotky, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal původní žalobce ke Krajskému soudu v Brně (dále již odvolací soud ) odvolání.
V průběhu odvolacího řízení původní žalobce (prostřednictvím svého advokáta) podal návrh, aby odvolací soud připustil, aby do řízení na místo původního žalobce vstoupil J. L. (dále též žalobce ). Původní žalobce tento procesní úkon odůvodnil tím, že po zahájení řízení podle něj nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práv a povinností; původní žalobce totiž dne 5. ledna 2016 (jako postupitel a prodávající) uzavřel s nynějším žalobcem J. L. (jako s postupníkem a kupujícím) Smlouvu o prodeji nemovitostí nezapisovaných v katastru nemovitostí se smlouvou o postoupení pohledávek (§ 1876 NOZ) , od níž dovozoval podklad pro svůj procesní návrh, aby odvolací soud rozhodl ve smyslu § 107a o. s. ř.
Odvolací soud usnesením ze dne 22. července 2016, č. j. 21 Co 12/2016-180, připustil, aby místo původního žalobce do řízení vstoupil J. L.. Odvolací soud konstatoval, že z připojených smluv vyplývá, že Mgr. L. Z. za protiplnění, jehož forma, způsob a termín realizace jsou předmětem samotného ujednání, převádí své vlastnické právo k nemovitostem (způsobem) blíže vymezeným v čl. II předmětné smlouvy na J. L.. Mezi převáděnými nemovitostmi v čl. II je rovněž nebytová jednotka garáž , která je dotčená předmětnou určovací žalobou. Odvolací soud s odkazem na § 2079 o. z. uzavřel, že kupní smlouva je právním jednáním, které je způsobilé přivodit převod vlastnického práva na jiný subjekt. Existenci kupní smlouvy uzavřené mezi dosavadním žalobcem a J. L. týkající se nemovitosti, která je předmětem řízení, žalobce do spisu založil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky týkající se procesního nástupnictví ve smyslu § 107a o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) ve věcech sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, sp. zn. 32 Cdo 3399/2015, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, a na další rozhodnutí téhož soudu s tím, že v daném případě se odvolací soud otázkou, zda uvedený procesní návrh původního žalobce není zneužitím práva ve smyslu § 2 o. s. ř. nezabýval, ačkoli tak měl vzhledem k procesní situaci, v níž byl návrh podán a která zvážení vyžadovala (neboť v řízení před soudem prvního stupně byl původní žalobce neúspěšný a lze očekávat jeho neúspěch i v dalších desítkách totožných žalob, tj. uložení mu povinnost k náhradě vysokých nákladů řízení) učinit z úřední povinnosti. Odvolací soud též pochybil i v tom, že uvedený procesní návrh původního žalobce nedoručil dovolateli. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaného je ve smyslu § 238a o. s. ř. přípustné a je i jak bude vyloženo níže důvodné.
Podle § 107a o. s. ř. může žalobce, má-li za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, dříve než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby do řízení na místo dosavadního účastníka vstoupil nabyvatel práva nebo povinnosti.
Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněném pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ], že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř., přičemž takový postup by byl namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř., tedy zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013). Účelovost postoupení pohledávky přitom nelze ztotožňovat s pouhou obavou, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, hrozba zneužití postoupení pohledávky z pohledu náhradu nákladů řízení musí v návaznosti na konkrétní okolnosti nabýt reálné podoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013). Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi dle § 107a o. s. ř. přitom může dle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013).
Výše uvedené závěry lze přiměřeně, avšak výjimečně, uplatnit i v případě tvrzeného převodu vlastnického práva k nemovité věci.
Je pravdou, že ustálená judikatura dovolacího soudu i doktrína vychází z názoru, že při postupu podle § 107a o. s. ř. se soud nezabývá otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, neboť se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2004, pod poř. č. 31, a Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 738; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). V dalším rozhodnutí (usnesení ze 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, publikovaném v téže Sbírce, nyní pod poř. č. 37) Nejvyšší soud výslovně formuloval závěr, že předmětem řízení o návrhu ve smyslu § 107a o. s. ř. není ani posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí.
Avšak nelze vyloučit situace, kdy tvrzený převod práva s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu - může (zjevně) vykazovat účelový charakter (např. je-li navrhován postup ve smyslu § 107a o. s. ř. na základě zjevně neplatného právního jednání; v daném případě odvolací soud kupř. ponechal právě s přihlédnutím k nyní tvrzeným pochybnostem dovolatele, které se ovšem z obsahu spisu nabízely k posouzení bez povšimnutí posouzení také okolnosti, zda u předmětné kupní smlouvy absentuje či nikoliv ujednání o kupní ceně k tomu srov. § 2079, § 2080).
Další otázkou, kterou lze vyvodit z dovolání, je otázka, zda soud rozhodující o návrhu žalobce podle § 107a odst. 1 o. s. ř. musí žalované straně umožnit vyjádřit se k tomuto návrhu. Dovolatel má za to, že odvolací soud tuto otázku řešil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, když před vydáním rozhodnutí neumožnil žalovanému se k návrhu žalobce vyjádřit. V uvedeném usnesení Nejvyšší soud přijal právní názor, že v situaci, kdy soud rozhoduje o písemném návrhu žalobce na realizaci procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř., aniž by návrh doručil žalované straně a umožnil se jí k tomu návrhu vyjádřit, porušuje povinnost zajistit účastníkům stejnou možnost k uplatnění jejich práv (§ 18 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož z obsahu procesního spisu nevyplývá, že by odvolací soud umožnil dovolateli vyjádřit se k návrhu (původního) žalobce podle § 107a odst. 1 o. s. ř., nezbývá než konstatovat, že v uvedeném směru odvolací soud nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Dopustil-li se tedy odvolací soud nesprávného právního posouzení věci, byl dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolatelem uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. dubna 2017


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu