30 Cdo 5019/2016
Datum rozhodnutí: 19.04.2017
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



30 Cdo 5019/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) P. C. , b) Volte Pravý Blok - stranu za snadnou a rychlou ODVOLATELNOST politiků a státních úředníků přímo občany, za NÍZKÉ daně, VYROVNANÝ rozpočet, MINIMALIZACI byrokracie, SPRAVEDLIVOU a NEZKORUMPOVANOU policii a justici, REFERENDA a PŘÍMOU demokracii WWW.CIBULKA.NET , kandidující s nejlepším protikriminálním programem PŘÍMÉ demokracie VY NEVĚŘÍTE POLITIKŮM A JEJICH NOVINÁŘŮM? NO KONEČNĚ! VĚŘME SAMI SOBĚ!!! - ale i s mnoha dalšími DŮVODY, proč bychom měli jít tentokrát VŠICHNI k volbám, ale - pokud nechceme být ZNOVU obelháni, podvedeni a okradeni - NEVOLIT žádnou parlamentní stranu vládnoucí (post) komunistické kriminální fízlokracie!!! - jenž žádá o volební podporu všechny české občany a daňové poplatníky, kteří chtějí změnit dnešní kriminální poměry, jejichž jsme všichni obětí, v jejich pravý opak! V BOJI MEZI DOBREM A ZLEM, PRAVDOU A LŽÍ, NELZE BÝT NEUTRÁLNÍ A PŘESTO ZŮSTAT SLUŠNÝ!!! Proto děkujeme za Vaši podporu!!!, politická strana, se sídlem v Praze 2, Žitná 29, jednající svým předsedou žalobcem uvedeným pod písmenem a), proti žalovanému T-Mobile Czech Republic, a.s., se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, IČ 64949681, zastoupenému JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 80/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2014, č.j. 1 Co 36/2012-282, takto :

I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Městský soud v Praze (dále také soud prvního stupně ) usnesením ze dne 7. června 2011, č.j. 32 C 80/2009-180, zastavil řízení o ochranu osobnosti a zaplacení částky 10.000.000 Kč s ohledem na to, že žalobci poté, kdy byli vyzváni podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, k zaplacení soudního poplatku, soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatili. Dále městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně poukázal na to, že žalobce vyzval usnesením ze dne 31. května 2011 k zaplacení soudního poplatku, výzva byla oběma žalobcům doručena dne 1. června 2011, přičemž však soudní poplatek nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen.
Vrchní soud v Praze (dále také odvolací soud ) usnesením ze dne 10. října 2014, č.j. 1 Co 36/2012-282, k odvolání žalobců i žalovaného usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, dále změnil výrok II. usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a sám rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru o správném postupu soudu prvního stupně, kdy zastavil řízení o návrhu žalobců pro nezaplacení soudního poplatku; rozhodnutí soudu prvního stupně však změnil, pokud se týče výše přisouzené náhrady nákladů řízení v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. Protože žalovaný měl ve věci pouze částečný úspěch, nepřiznal odvolací soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti výroku II. a III. usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též dovolatel ) dne 11. prosince 2014 včasné dovolání, které tak směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud špatně vypočetl výši náhrady nákladů řízení u soudu prvního stupně a pochybil, když mu nepřiznal náhradu nákladů řízení v odvolacím řízení. Poukazuje na to, že částka 10.000.000 Kč, které se žalobci domáhali, nebyla částkou z titulu ochrany osobnosti, ale částkou, které se žalobci domáhají jako náhrady škody. Proto měl odvolací soud vycházet z tarifní hodnoty sporu a určit výši nákladů řízení podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále pouze advokátní tarif ). Dovolatel odvozuje přípustnost dovolání z toho, že byl zkrácen na náhradě nákladů řízení za jeden úkon o částku ve výši 48.300 Kč bez DPH, tedy ve výsledku o částku přesahující 50.000 Kč. Proto navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu ve výrocích II. a III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání vyjádřili vlastnoručním podáním ze dne 13. března 2015, ve kterém uvedli, že nesouhlasí s dovoláním žalovaného, že finanční požadavky žalovaného jsou enormní a nesprávné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o.s.ř. ) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.
Dovolatel zejména upozorňuje na to, že odvolacím soudem určená náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II. usnesení odvolacího soudu) byla vypočítána nesprávným způsobem, přičemž však pouze paušálně bez jakékoliv konkretizace tvrdí, že se odvolací soud bezdůvodně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jestliže současně dovolatel připomíná nález Ústavního soudu ve věci I. ÚS 712/01 a nález ze dne 4. července 2001, sp.zn. II. ÚS 598/2000, činí tak v souvislosti s tím, že má za to, že odvolací soud měl vyjít při stanovení výše nákladů daného řízení z jiného ustanovení advokátního tarifu, než který vzal při svém rozhodování v úvahu. Tuto výtku však nelze akceptovat, protože soudy obou stupňů vyšly ze závěru, že se jednalo o spor o ochranu osobnosti.
Konečně nelze opomenout, že právní otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014). Z tohoto důvodu ani dovolání do výroku III. usnesení odvolacího soudu, kterým nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího soudu, není přípustné, neboť hlavním důvodem nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení nebyl dovolatelem tvrzený chybný postup při výpočtu náhrady nákladů řízení, ale závěr o pouze částečném úspěchu žalovaného v odvolacím řízení. K této otázce se ovšem dovolatel ve svém dovolání nijak nevyjádřil. Dovolatelem vymezená právní otázka tak není otázkou, na které by záviselo rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení a nesplňuje tak předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o.s.ř.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu proto Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s ohledem na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. dubna 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu