30 Cdo 499/2003
Datum rozhodnutí: 31.03.2004
Dotčené předpisy: § 146 předpisu č. 40/1964Sb., § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 6 odst. 2 písm. c) předpisu č. 87/1991Sb.




30 Cdo 499/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně C. F. d. F., zastoupené

JUDr. P. N., proti žalovaným 1/ H. m. P., zastoupenému advokátem, a 2/ Městské části P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod

sp. zn. 19 Co 130/2001, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2002, č.j. 13 Co 468/2002-69, takto:

Rozsudky - Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2002, č.j. 13 Co 468/2002-69 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. dubna 2002 č.j. 19 C 130/2001-41 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. dubna 2002, č.j. 19 C 130/2001-41, určil, že Dr. B. F., zemřelý dne 2. ledna 1982, byl ke dni smrti vlastníkem 15/36 domu č.p. 545 S. M., stojícího na pozemku p. č. 549, k.ú. S. M.,

a pozemku p.č. 549 stavební, k.ú. S. M., o výměře 220 m2, zapsaných

v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. pro katastrální území S. M. na listu vlastnictví č. 398. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

O odvolání obou žalovaných proti tomuto rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 25. září 2002, č.j. 13 Co 468/2002-69, kterým rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 119 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vzal v úvahu skutečnost, že otec žalobkyně pan

Dr. B. F., který zemřel dne 2. ledna 1982 v B. A., nabyl ideální podíl 15/36 dotčených nemovitostí jako dědic po paní M. S., zemřelé dne

27. března 1940 a pozůstalost mu byla odevzdána odevzdací listinou ze dne 24. srpna 1949. Vlastnické právo Dr. F. k těmto nemovitostem bylo vloženo do pozemkové knihy na základě usnesení bývalého Lidového soudu civilního v Praze I ze dne 1. března 1957. Dne 25. dubna 1966 vydal finanční odbor bývalého Obvodního národního výboru v P. výměr č. Fin. 3-88/256-Vi, kterým převedl ideálních 15/36 nemovitostí, které dosud vlastnicky náležely Dr. F., do správy Obvodního podniku bytového hospodářství. Odůvodnění výměru vycházelo z tvrzení že Dr. Fischer se od roku 1939 zdržoval v cizině, o svůj majetek se nestaral a neprojevoval o něj žádný zájem, takže došlo k naplnění předpokladů obsažených v 453 odst. 2 občanského zákoníku

(v tehdejším znění) a dotčené nemovitosti jako opuštěné připadly státu. Na základě toho bylo vlastnické právo zapsáno pro stát a (poté) podle zákona č. 172/1991 Sb. bylo zapsáno vlastnictví pro prvého žalovaného a druhého žalovaného jako správce ideálního spoluvlastnického podílu těchto nemovitostí.

Odvolací soud především shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když připomněl, že před výše zmíněným rozhodnutím finančního odboru tehdejšího Obvodního národního výboru v P. ze dne 25. dubna 1966 byl

Dr. B. F. veden jako vlastník předmětných nemovitostí. Pokud tehdejší rozhodnutí obvodního národního výboru deklarovalo, že jeho spoluvlastnický podíl připadl státu podle § 453 odst. 2 občanského zákoníku v tehdejším znění, neznamenalo to, že vlastnické právo skutečně také na stát přešlo. Vlastník nemovitosti byl totiž

v tomto případě znám. Jestliže žalobkyně jako dědička uplatňuje své vlastnické právo

ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech, (protože) má zájem na projednání dědictví, je podle odvolacího soudu třeba v požadavku na určení vlastnického práva zůstavitele spatřovat její naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 25. října 2002, přičemž zástupci prvního žalovaného byl doručen téhož dne.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal první žalovaný dne

2. prosince 2002 včasné dovolání. Dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod

ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolání odkazuje na přípustnost podaného dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.

Dovolatel má mimo jiné především zato, že dovolatelka není ve sporu aktivně legitimována za situace, kdy není najisto postaven okruh dědiců a oprávněných

z uplatněného nároku. Současně též poukazuje na to, že (žalobkyní) zvolený postup je případem obcházení zákona, když žalobkyně nesplňovala předpoklady pro vydání věci podle restitučních předpisů.

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

S uvedeným dovoláním se podáním ze dne 19. února 2003 ztotožnil druhý žalovaný.

K podanému dovolání se vyjádřila též žalobkyně podáním ze dne 13. února 2003. V něm zejména dovodila, že v posuzovaném případě nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž dovolatel v zásadě opakuje tytéž námitky, jaké uplatňoval v průběhu odvolacího řízení. Navrhla proto, aby toto dovolání bylo odmítnuto.

Dovolací soud uvážil, že dovolání prvního žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází

z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolává se pak přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zde dovolací soud jen připomíná, že podle zmíněného ustanovení je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě pak má dovolací soud zato, že napadené rozhodnutí je třeba posuzovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu z důvodu, že řeší právní otázku

v rozporu s hmotným právem. Dovolání v této věci je proto přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze

v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze z hlediska výtek obsažených v dovolání prvního žalovaného považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem.

Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení

§ 241a odst. písm. b) o.s.ř. Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Tento předpoklad je podle názoru dovolacího soudu dán v tomto případě.

Jak již bylo uvedeno, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se především zabýval otázkou, zda žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., přičemž dovodil, že jestliže žalobkyně jako dědička uplatňuje své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech a má zájem na projednání dědictví, je v požadavku na určení vlastnického práva zůstavitele tento naléhavý právní zájem dán. Tento závěr byl soudem učiněn za situace, kdy skutkový stav dané věci vypovídal o tom, že ač následně zesnulý pan Dr. B. F. nabyl sporem dotčené nemovitosti z titulu dědictví po paní M. S., později pak výše citovaný výměr bývalého Obvodního národního výboru v P. konstatoval, že tyto nemovitosti byly jmenovaným vlastníkem opuštěny a připadly tak podle ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku

v tehdejším znění čs. státu. Na tomto základě pak došlo k zápisu vlastnického práva státu (a poté s přihlédnutím k úpravě obsažené v zákoně č. 172/1991 Sb. pak k zápisu vlastnictví prvního žalovaného). Je zřejmé, že takto se jednalo o případ zřejmě podřaditelný pod ustanovení § 6 odst. 1 písm. c), resp. spíše pod § 6 odst. 2 zákona

č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (když soudy obou stupňů v tomto případě fakticky dospěly k závěru, že se jednalo právě o převzetí těchto nemovitostí státem bez právního důvodu).

Žalobkyně nárok uplatňuje jako nárok podložený právní úpravou obsaženou

v občanském zákoníku. Je proto třeba uvážit vztah občanského zákoníku jako předpisu obecného k restitučním předpisům.

Otázku, zda je možno uplatnit nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok podle některého

z restitučních přepisů (v daném případě podle zákona č. 87/1991 Sb.), avšak takový nárok nebyl podle těchto předpisů uplatněn, řeší především rozsudek vydaným velkým senátem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. září 2003 sp.zn. 31 Cdo 1222/2001. Zde je třeba připomenout, že účelem zákona č. 87/1991 Sb. je zejména zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. února 1948 do

1. ledna 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Z povahy zmíněného zákona o mimosoudních rehabilitacích je třeba dovodit, že nároky jím upravené nelze řešit jinak, než podle jeho ustanovení podle obecné zásady

o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li tento předpis určité předpoklady a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť by tento předpis stanovil některé podmínky, resp. předpoklady (uplatnění nároku) odchylně. Z toho se dovozuje, že hledat řešení v obecném právním předpisu, a to ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu ustanovení § 126 o.z. nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Takováto speciální právní úprava však v posuzovaném případě nechyběla. Na nárok restituce majetku, který byl

v rozhodném období převzat státem bez právního důvodu v daném případě pamatuje ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Zde nelze pominout, že Česká republika je právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Jedním ze základních principů, charakterizujících právní stát, je princip právní jistoty. Z toho vycházel i zákonodárce, když vázal uplatnění restitučních nároků na příslušné propadné lhůty (srovnej např. § 5 odst. 2 a 4 zákona č.87/1991 Sb.). Proto (oprávněná) osoba v případě nemovitosti, kterou v rozhodné době převzal stát bez právního důvodu, a která nárok na vydání věci neuplatnila, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že podané dovolání je důvodné a dovoláním napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze (a stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně) tedy nelze z popsaných důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil, a to včetně předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení

(§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. března 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu