30 Cdo 4971/2014
Datum rozhodnutí: 15.09.2015
Dotčené předpisy: čl. 24 Nařízení (ES) č. 44/2001, čl. 26 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001



30 Cdo 4971/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně Ing. L. K. , zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalované Primera Air Scandinavia , se sídlem v Copenhagenu, Digejev 114, Dánské království, o zaplacení 400 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 281/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. srpna 2014, č. j. 18 Co 240/2014-49, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. srpna 2014, č. j. 18 Co 240/2014-49, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. dubna 2014, č. j. 25 C 281/2013-37, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení .

O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 1. dubna 2014, č. j. 25 C 281/2013-37, zastavil řízení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu jeho nákladů (výrok II.).
Žalobkyně se v této věci žalobou podanou dne 11. září 2013 domáhá po žalované zaplacení částky 400 EUR s příslušenstvím jako finanční kompenzace za opožděný let ve smyslu článku 6 odst. 1, ve spojení s článkem 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, v platném znění (dále jen nařízení č. 261/2004 ) . Svůj nárok odůvodňuje tím, že se jako občanka České republiky stala držitelkou platné rezervace na let č. PF 132 z Prahy do Keflaviku operovaný žalovanou (společností se sídlem v Dánsku), jejíž předmětem činnosti je letecká doprava. Let, který se měl uskutečnit dne 25. dubna 2013 ve 12:40 hod., se oproti původnímu času odletu opozdil o více než 4 hodiny, pročež vznikl dovolatelce nárok na finanční kompenzaci. Žalobkyně zaslala žalované prostřednictvím svého právního zástupce dne 24. července 2013 výzvu k zaplacení. Žalovaná však nárok žalobkyně ve své odpovědi ze dne 5. srpna 2013 odmítla s tím, že ke zpoždění došlo díky mimořádným okolnostem, které nemohly být předvídány. Tyto okolnosti nicméně nijak nespecifikovala, čímž podle žalobkyně neunesla důkazní břemeno ve smyslu článku 5 odst. 3 nařízení č. 261/2004.
Žalobkyně dovozuje příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 8 k projednání a rozhodnutí této věci z rozhodnutí Rady č. 2007/712/ES ze dne 15. října 2007 o podpisu Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech jménem Společenství (dále jen Luganská úmluva ), neboť se jedná o místně příslušný soud žalobkyně jakožto spotřebitelky, a to ve smyslu článku 16 odst. 1 a článku 15 odst. 3 Luganské úmluvy.
S ohledem na sídlo žalované v Dánsku se soud prvního stupně nejprve zabýval otázkou své pravomoci, přičemž dospěl k závěru, že s ohledem na zvláštní postavení Dánska nelze na posuzovanou věc aplikovat nařízení Rady ES č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále nařízení Brusel I ). Při neexistenci zvláštní dvoustranné mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a Dánskem proto otázku své pravomoci posoudil podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále ZMPS ), ve znění platném do 31. prosince 2013. S odkazem na ustanovení § 2, § 37 odst. 1 ZMPS a také § 85 odst. 3, § 86 odst. 2 o. s. ř. uzavřel, že pravomoc českého soudu dána není a řízení zastavil. Nad rámec výše uvedeného konstatoval, že pravomoc by nebyla založena ani podle nařízení Brusel I, i kdyby k němu Dánsko později přistoupilo. V dané věci se totiž jedná o spotřebitelský spor, avšak oddíl 4 nařízení Brusel I se nevztahuje na přepravní smlouvy, s výjimkou případů, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně (článek 15 odst. 3 nařízení Brusel I). Jak nicméně vyplývá ze žaloby, žalobkyně nebyla ve smluvním vztahu se žalovanou, neboť měla uzavřenou cestovní smlouvu s cestovní kanceláří FIRO-tour. Podle soudu prvního stupně bylo proto vůbec otázkou, zda žalobkyni příslušelo žalovat přepravce, se kterým nebyla ve smluvním vztahu.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. srpna 2014, č. j. 18 Co 240/2014-49, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně ohledně místní působnosti nařízení Brusel I. Nařízení Brusel I se stalo pro Dánsko závazným dnem 1. července 2007, pravomoc českých soudů v projednávané věci bylo proto nezbytné posoudit v jeho intencích. Jelikož však soud prvního stupně posuzoval svou pravomoc i v duchu nařízení Brusel I, jeho závěry lze přezkoumat. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně příslušná ustanovení nařízení Brusel I správně vyložil, když uzavřel, že pravomoc českých soudů podle něj založit nelze. Uvedená ustanovení totiž upravují pravomoc soudů jak ve věcech spotřebitelských, tak i ve věcech ostatních smluv jen tehdy, když se jedná o smluvní vztah mezi žalobcem a žalovaným. Pravomoc českých soudů nelze podle odvolacího soudu založit ani Luganskou úmluvou z roku 2007, jejíž působnost je vyloučena působností nařízení Brusel I, z ustanovení ZMPS, nebo z nařízení č. 261/2004, které žádné ustanovení o procesním právu neobsahuje.
K námitce žalobkyně, že soud prvního stupně nepostupoval v řízení dle závěrů Nejvyššího soudu plynoucích z usnesení ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, když neumožnil založení mezinárodní příslušnosti postupem podle článku 24 nařízení Brusel I, a to tak, že by žalované žalobu doručil a stanovil lhůtu k vyjádření, odvolací soud uvedl, že tento nedostatek byl zhojen v průběhu odvolacího řízení. Návrh na zahájení řízení byl totiž žalované doručen současně s rozhodnutím o zastavení řízení prostřednictvím poštovní zásilky adresované do vlastních rukou, která byla žalované doručena v souladu s nařízením č. 1393/2007 o doručování. Jelikož žalovaná ve stanovené odvolací lhůtě, ani do doby rozhodování odvolacího soudu, žádné vyjádření nesdělila, odvolací soud dovodil, že pravomoc českých soudů nebyla založena ani podle článku 24 nařízení Brusel I.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení pravomoci a příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 8, resp. příslušnosti českých soudů (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jehož přípustnost dovozuje z rozporu posouzení dané otázky odvolacím soudem s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 2180/2009). Obvodní soud pro Prahu 8 podle žalobkyně judikaturou Nejvyššího soudu vyžadovaný postup nedodržel, neboť v rozporu s článkem 26 odst. 1 nařízení Brusel I vyslovil nedostatek své příslušnosti dříve, než umožnil žalované založit ji podle článku 24 nařízení Brusel I prvním úkonem ve věci. Odvolací soud následně podle dovolatelky nesprávně dovodil, že toto pochybení bylo zhojeno, když současně s usnesením o zastavení řízení doručil soud prvního stupně žalované i návrh na zahájení řízení.
Dovolatelka dále zpochybnila závěr odvolacího soudu, že na předmětnou věc nedopadá ustanovení článku 15 a násl. nařízení Brusel I, neboť mezi dovolatelkou a žalovanou neexistoval smluvní vztah. Dovolatelka uvádí, že uzavřela smlouvu se společností FIRO-tour a.s., IČ 278 69 237, se sídlem v Praze 1 Nové Město, Národní 37/38, která jí zprostředkovala letecký poznávací zájezd . Jednalo se přitom o přepravní smlouvu, jejíž součástí bylo i ubytování. Přestože mezi žalovanou a dovolatelkou nedošlo k uzavření smlouvy, je podle ní nepochybné, že mezi nimi existoval konsensuální smluvní vztah, na základě kterého zajišťovala žalovaná přepravu dovolatelky do Keflaviku. Dovolatelka přitom odkázala na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. listopadu 2013 ve věci C-478/12 Armin Maletic and Marianne Maletic v lastminute.com Gmbh and TUI Österreich GmbH (dále jen věc Maletic ), v němž Soudní dvůr EU konstatoval, že pojem smluvní partner ve smyslu článku 16 odst. 1 nařízení Brusel I je potřeba vykládat tak, že se vztahuje i na partnera hospodářského subjektu, s nímž spotřebitel uzavřel smlouvu. Navíc, i kdyby podle dovolatelky nebylo možné založit pravomoc českých soudů podle článku 15 a násl. nařízení Brusel I, je vyloučené, aby pravomoc neměl žádný český soud, neboť na smluvní vztah mezi dovolatelkou a žalovaným bude dopadat článek 5 odst. 1 nařízení Brusel I, který zakládá příslušnost soudu místa plnění závazku v projednávané věci tedy u Obvodního soudu pro Prahu 6, v jehož působnosti se nachází místo odletu (Letiště Václava Havla).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky postupu soudu při přezkumu jeho pravomoci za použití nařízení Brusel I, neboť tu odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je též důvodné.
Odvolací soud správně dovodil, že v projednávané věci, která v sobě obsahuje mezinárodní prvek, je nezbytné posoudit, zda mají české soudy pravomoc ji projednat a rozhodnout.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) (nařízení Brusel I bis), je podle jeho čl. 66 odst. 1 použitelné jen na řízení zahájená dne 10. ledna 2015 a později. Pravomoc českých soudů je proto v daném sporu nutno posoudit podle nařízení Brusel I.
To je přitom na základě čl. 2 odst. 2 písm. a) Dohody mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úřední věstník, 2005, L 299), použitelné počínaje 1. červencem 2007 i ve vztahu k Dánsku (čl. 1 odst. 3 nařízení Brusel I se proto od uvedeného data nepoužije).
Nařízení Brusel I má rovněž přednost před Luganskou úmluvou, a to podle jejího čl. 64 odst. 1, a má rovněž aplikační přednost před pravidly národního práva (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 9. března 1978 ve věci C-106/77 Amministrazione delle Finanze dello Stato proti Simmenthal SpA ).
Podle článku 24 nařízení Brusel I, není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný.
Podle článku 26 odst. 1 pokud se žalovaný, který má bydliště na území jednoho členského státu a je žalován před soudem jiného členského státu, řízení před tímto soudem neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení. Podle odstavce 2 soud řízení přeruší do té doby, než bude prokázáno, že žalovaný mohl obdržet návrh na zahájení řízení nebo jinou rovnocennou písemnost v dostatečném předstihu, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, nebo že k tomu byly učiněny veškeré nezbytné kroky.
Článek 24 nařízení Brusel upravuje jak mezinárodní, tak místní příslušnost soudů pro případ, kdy soud, u něhož byla žaloba podána, sice není příslušný podle jiných pravidel příslušnosti upravených nařízením, ale stane se příslušným na základě toho, že se žalovaný řízení před ním účastní (jinými slovy, že se pravomoci žalobcem zvoleného soudu podřídí). Pojem účastenství obsažený v článku 24 je přitom autonomním pojmem unijního práva. V souladu s dalšími jazykovými verzemi nařízení, jakož i judikaturou Soudního dvora EU, je nezbytné vykládat jej tak, že se jím má na mysli aktivní účast žalovaného v řízení (Simon, P. In: Drápal a kol., Občanský soudní řád, Komentář, II. díl. C. H. Beck: Praha 2009, s. 2965), vyjma situace, kdy se žalovaný řízení u soudu účastní proto, aby namítal jeho nepříslušnost (Dickinson, A., Lein, E.: The Brussels I Regulation Recast. Oxford: Oxford University Press 2014, s. 307).
Úprava okamžiku, kdy má být namítána nepříslušnost soudu, závisí na procesních pravidlech každého členského státu, které jsou korigovány pouze dvěma zásadami plynoucími z judikatury Soudního dvora EU: 1) námitka nepříslušnosti nesmí být přípustná tehdy, pokud se již žalovaný věcně vyjádřil, 2) procesní právo musí umožňovat, aby prvním úkonem v řízení byla námitka nepříslušnosti (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 24. června 1981 ve věci C-150/80 Elefanten Schuh GmbH proti Pierre Jacqmain, dále srov. Magnus, U., Mankowski, P.: Brussels I Regulation. European Commentaries on Private International Law. Second Revised Edition, Sellier 2012, s. 442).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že v režimu nařízení Brusel I soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v článku 22 nařízení) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle článku 24 nařízení Brusel I, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2009).
Soud tak může k přezkumu své příslušnosti v intencích čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I přistoupit pouze tehdy, spadá-li předmět řízení do pravidel výlučné příslušnosti ve smyslu článku 22, nebo neúčastní-li se žalovaný řízení. Jestliže soud poté, co obdržel žalobní návrh, dospěje k závěru, že nejde o případ výlučné příslušnosti, musí návrh na zahájení řízení, nebo jinou rovnocennou písemnost, doručit žalovanému s výzvou k vyjádření, přičemž k tomuto doručení musí dojít v dostatečném předstihu, který mu umožní přípravu na jednání a uplatnění jeho práv předtím, než je v odesílacím státě vydán vykonatelný rozsudek (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 13. července 1995 ve věci C-474/93 Hengst Import BV proti Anně Marii Campese , Simon, P. In: Drápal a kol., Občanský soudní řád, Komentář, II. díl. C. H. Beck: Praha 2009, s. 2972).
Lze proto plně souhlasit s dovolatelkou, že výklad článku 24 nařízení Brusel I provedený odvolacím soudem, podle něhož lze předčasné posouzení mezinárodní příslušnosti a nedostatek doručení žaloby žalovanému zhojit doručením žaloby společně s rozhodnutím o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a judikaturou Soudního dvora EU, přičemž vede k absurdní situaci, kdy odvolací soud očekává aktivní jednání žalovaného ve vztahu k založení pravomoci procesního soudu přesto, že řízení bylo ukončeno v jeho prospěch.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), napadené rozhodnutí, když právní posouzení postupu soudu při přezkumu pravomoci za použití nařízení Brusel I odvolacím soudem je nesprávné. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Povinností soudu prvního stupně bude v první řadě doručit žalovanému výzvu k vyjádření k žalobě. Teprve v případě, pokud se žalovaný řízení nebude účastnit, posoudí soud prvního stupně svou mezinárodní příslušnost podle ustanovení nařízení Brusel I.
Nejvyšší soud k tomu obiter dictum dodává, že v případě, kdy by mezinárodní příslušnost soudu nebyla do budoucna založena podle článku 24 nařízení Brusel I, bude nezbytné, aby se soud při posuzování své mezinárodní příslušnosti zabýval otázkou, zda mezi dovolatelkou (žalobkyní) a žalovanou existoval smluvní vztah ve smyslu článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I, který musí být vykládán autonomním způsobem, nezávisle na národním právu tak, aby byl jednotně aplikován ve všech členských státech (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. února 2004 ve věci C-265/02 Frahuil SA proti Assitalia SpA , bod 22), případně, zda tento vztah lze kvalifikovat jako spotřebitelský ve smyslu příslušných ustanovení nařízení Brusel I o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv (oddíl 4 nařízení Brusel I, čl. 15 17). Podmínky aplikace oddílu 4 vymezuje článek 15, podle nějž se (1) musí jednat o spor ve věcech týkajících se smlouvy , (2) smlouva musí být uzavřená spotřebitelem, a (3) musí se jednat o jeden ze smluvních typů uvedených v článku 15. Článek 16 odst. 1 nařízení Brusel I následně určuje, že spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského sátu, na jehož území má tento smluvní partner bydliště, nebo u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel.
Dovolatelka v této souvislosti argumentovala ve prospěch aplikace článku 16 nařízení Brusel I na základě rozsudku Soudního dvora EU ve věci Maletic tím, že pojem smluvní partner zahrnuje i partnera hospodářského subjektu, s nímž spotřebitel uzavřel smlouvu. Nejvyšší soud však pokládá za nezbytné poukázat v této souvislosti na dvě odlišnosti skutkového základu v uvedeném rozsudku Soudního dvora EU a v tomto řízení: zaprvé platí, že čl. 16 nařízení Brusel I obsahuje pravidla pro určení příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv. Jaké smlouvy jsou spotřebitelské, je vymezeno v čl. 15 nařízení Brusel I. Pokud se proto nejedná o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu čl. 15 nařízení Brusel I, nelze použít ani čl. 16 nařízení Brusel I. Aniž by tuto otázku Soudní dvůr EU ve věci Maletic posuzoval, nelze na základě znění čl. 15 nařízení Brusel I vyloučit, že činnost organizátora zájezdu (tedy skutečného vykonavatele smlouvy, zprostředkované zprostředkovatelskou agenturou) by spadala do působnosti čl. 15 nařízení Brusel I, jakožto poskytování kombinace dopravy, ubytování a případně dalších služeb na rozdíl od situace v projednávané věci, kdy přepravce plnil dílčí plnění a žalobkyni pouze přepravoval (viz čl. 15 odst. 3 nařízení Brusel I). Zadruhé je nutné vzít do úvahy, že ve věci Maletic spotřebitel žaloval oba subjekty jak zprostředkovatele, tak faktického organizátora zájezdu. Soudní dvůr EU v této souvislosti zdůraznil jednu ze základních zásad nařízení Brusel I, a to minimalizaci možnosti souběžných řízení, s ohledem na kterou kromě ochrany spotřebitele jako slabší strany ve věci Maletic dovodil, že za smluvního partnera podle čl. 16 nařízení Brusel I lze pokládat i smluvního partnera hospodářského subjektu, s nímž spotřebitel uzavřel smlouvu. V projednávané věci ale žalobkyně žaluje pouze jeden ze subjektů, a proto uvedená zásada, která nalezla své uplatnění ve věci Maletic , má v projednávané věci omezený dosah.
Soudní dvůr EU se ve své rozhodovací praxi prozatím nezabýval určením mezinárodní příslušnosti v situaci, jaká nastala v projednávané věci. Z nařízení Brusel I nelze bez dalšího dovodit, zda budou ve vztazích leteckého přepravce a spotřebitele v situaci, kdy letecká přeprava je sjednána jako součást zájezdu, příslušné soudy místa plnění smluvního závazku dle článku 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I, nebo soudy místa bydliště spotřebitele podle čl. 16 odst. 1 nařízení Brusel I. Jinými slovy, zda si řízení o náhradu škody proti leteckému přepravci zachová rysy spotřebitelského vztahu podle hlavního smluvního vztahu mezi žalobcem (spotřebitelem) a poskytovatelem souborných služeb tak, aby spotřebiteli bylo umožněno vznést všechny potenciální nároky plynoucí z tohoto vztahu u jednoho soudu, nebo zda se, podobně jako v jiných případech týkajících se přepravních smluv, uplatní jurisdikční pravidlo podle čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I (místo příletu či odletu letadla, srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 9. července 2009 ve věci C-204/08 Peter Rehder proti Air Baltic Corporation ). V dosavadní judikatuře vztahující se k článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I se Soudní dvůr EU přikláněl k řešení, že ustanovení se primárně uplatní v situacích, kdy existuje mezi stranami dobrovolně přijatý přímý smluvní závazek (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 17. června 1992 ve věci C-26/91 Jakob Handte & Co. GmbH proti Traitements mécano-chimiques des surfaces SA , bod 17, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. února 2004 ve věci C-265/02 Frahuil SA proti Assitalia SpA a rozsudek Soudního dvora EU ze dne 17. října 2013 ve věci C-519/12 OTP Bank Nyilvánosan Működő Részvénytársaság proti Hochtief Solution AG ).
Otázka pasivní legitimace žalovaného subjektu odpovědného k uspokojení nároků plynoucích cestujícím z nařízení č. 261/2004 přitom není jednoznačná. Nařízení sice v čl. 2 písm. b) stanovuje, že provozujícím leteckým dopravcem se rozumí letecký dopravce, který provádí nebo zamýšlí provést let podle smlouvy s cestujícím nebo v zastoupení jiné právnické nebo fyzické osoby, která uzavřela smlouvu s tímto cestujícím, nicméně není zcela jasné, zda se touto jinou právnickou osobou myslí pouze zprostředkovatel letecké přepravy, nebo i poskytovatel souborných služeb (cestovní kancelář), který poskytuje širší služby než jen samotnou leteckou přepravu. Odpovědnost plynoucí z poskytování souborných služeb totiž obecně upravuje směrnice č. 90/314/EHS o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy, která zakotvuje povinnost členských států přijmout nezbytná opatření zajišťující, aby organizátor nebo prodejce souborných služeb, který je stranou smlouvy, odpovídal spotřebiteli za řádné plnění závazků vyplývajících ze smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky má splnit organizátor nebo prodejce anebo jiný poskytovatel služeb, včetně případné odpovědnosti za škodu. Jisté pochybnosti navíc vyvolává skutečnost, že vztah a souběh nároků plynoucích z nařízení č. 261/2004 a zmíněné směrnice upravuje nařízení pro účely proplacení vynaložených výdajů nebo přesměrování letu (čl. 8; česká jazyková verze obsahuje chybu v překladu) nebo práva na následný postih (čl. 13), nikoliv však u práva na náhradu škody (čl. 7). Z preambule nařízení č. 261/2004 lze dovodit, že nařízení je použitelné i na uplatnění nároků plynoucích z letecké dopravy u souborných služeb přímo u leteckého přepravce, nicméně není zcela jednoznačné, zda lze ze znění preambule dovodit, že mezi žalobcem (pasažérem) a leteckým přepravcem tak existuje smluvní vztah ve smyslu článku 5 odst. 1 nebo spotřebitelský vztah ve smyslu článků 15 a násl. nařízení Brusel I.
Výše uvedené úvahy ohledně výkladu povahy vztahu mezi dovolatelkou a žalovanou v intencích článků 5 odst. 1 a 15, resp. 16 nařízení Brusel I však nesmí předběhnout možnost založit mezinárodní příslušnost podřízením se žalované ve smyslu článku 24 nařízení Brusel I. Pokud by však k založení mezinárodní příslušnosti podle čl. 24 nařízení Brusel I nedošlo, bude na soudu prvního stupně, aby se výše uvedenými otázkami zabýval a případně si zajistil odpověď na ně od Soudního dvora EU prostřednictvím řízení o předběžné otázce.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne15. září 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu