30 Cdo 497/2007
Datum rozhodnutí: 14.11.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 497/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyň a) A. H., a b) M. Š., obou zastoupených T. Š., proti žalované V. V., zastoupené advokátkou, o 119.923,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 143/1999, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2006, č.j. 25 Co 232/2006-266, takto:


I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze


ze dne 12. září 2006, č.j. 25 Co 232/2006-266, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se odmítá.


II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2006, č.j.


25 Co 232/2006-266, se ve výroku ve věci samé, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se vrací tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se v konečném znění domáhaly žalobou doručenou soudu dne 14.4.1999, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyním částku 119.923,20,- Kč s příslušenstvím. Uvedly, že každá vlastní ideální jednu čtvrtinu


a žalovaná ideální jednu polovinu domu v P. Nemovitost má tři nadzemní podlaží s šesti bytovými jednotkami. Přízemí domu a dvorní trakt je nebytového charakteru a jsou využívány komerčně. Od 1.1.1996 se o dům stará a navenek jedná jménem spoluvlastnic žalovaná bez souhlasu žalobkyň. Žalovaná jim neposkytuje vyúčtování o příjmech a výdajích souvisejících s pronájmy bytů, ačkoliv o vyúčtování žádaly od roku 1996. Neplatí jim ani podíl na zisku z nájemného za byty. Žalovaná užívá v domě byt v prvním podlaží o výměře podlahové plochy 85 m2. Výnosy z nebytových prostor jsou děleny a vypláceny podle podílů. Od 1.7.2000 žalobkyně vybírají polovinu nájemného z ostatních bytů na svůj vlastní účet.


Žalobkyně se proto domáhají po žalované zaplacení výnosů plynoucích z nájmů bytů, včetně bytu žalované, v rozsahu svých spoluvlastnických podílů, za období


od 1.7.1995 do 30.6.2000, a to ve výši 7.618,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1.7.1996 do zaplacení, 10.285,60 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1.7.1997 do zaplacení, 20.556,30 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1.7.1998 do zaplacení, 28.994,50 Kč


s 12 % úrokem z prodlení od 1.7.1999 do zaplacení, 31.691,40 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1.7.2000 do zaplacení. Dále uplatňují odpovídající podíl nájemného za byt užívaný žalovanou za období od 1.7.2000 do 30.6.2002, a to ve výši 10.184,70 Kč


s 8 % úrokem od 1.7.2001 do zaplacení a 10.592,70 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení


od 1.7.2002 do zaplacení. Výši nároků odvozují z výpočtu nájemného za byty


pro příslušné období dle vyhlášky MF č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě


za plnění poskytovaná s užíváním bytu.


Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21.října 2003, č.j. 6 C 143/1999-148, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Tento rozsudek byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2004, č.j. 12 Co 740, 743/2003-167, zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu nepřezkoumatelnosti. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby si především ujasnil předmět řízení, jaké nároky


a za jaká období je žalobkyně uplatnily, a zda pro rozhodnutí o uplatněných nárocích má již dostatek skutkových zjištění. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. ledna 2005, č.j. 6 C 143/1999-205, po doplnění dokazování znovu žalobu zamítl a rozhodl


o náhradě nákladů řízení. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Uvedený rozsudek byl rovněž z důvodu nepřezkoumatelnosti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2005, č.j. 25 Co 237/2005-223, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud opětovně vytkl soudu prvního stupně, že si neujasnil dostatečně předmět řízení, a uložil mu povinnost zabývat se existencí nároku žalobkyň s tím, že bude třeba zkoumat i účelnost prostředků vynaložených žalovanou v rozhodném období a přihlédnout k oboustranně vznesené námitce promlčení. Při případné úvaze soudu ohledně plnění povinností účastnic řízení jako spoluvlastnic nemovitosti a o použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. bude nezbytné se také vypořádat se všemi skutečnostmi. Zejména bude třeba dát


do souvislosti vyjádření nesouhlasu žalobkyň s jednáním žalované a také se vypořádat s otázkou, jak se všechny spoluvlastnice staraly o celou nemovitost.


V následujícím řízení Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. ledna 2006, č.j. 6 C 143/1999-228, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním částku 10.184,70 Kč s 8 % úrokem z prodlení od 8.12.2001 do zaplacení a částku 10.592,70 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 21.2.2003 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu zamítl, pokud se žalobkyně domáhaly po žalované zaplacení částek 7.618,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1.7.1996 do zaplacení, 10.285,60 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1.7.1997 do zaplacení, 20.556,30 Kč s 26 % úrokem


od 1.7.1998 z prodlení do zaplacení, 28.994,50 Kč s 12 % úrokem z prodlení


od 1.7.1999 do zaplacení, 31.691,40 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1.7.2000


do zaplacení a dále pak 8 % úroku z prodlení z částky 10.184,70 Kč od 1.7.2001


do 7.12.2001 a 5,5 % úroku z prodlení z částky 10.592,70 Kč od 1.7.2002 do 20.2.2003 (výrok II.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a žalobkyním a žalované uložil zaplatit náklady řízení České republice po 9.937,50 Kč (výroky IV. a V.).


Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastnice řízení jsou podílovými spoluvlastnicemi domu v P., přičemž žalobkyně vlastní každá ideální jednu čtvrtinu a žalovaná ideální jednu polovinu uvedené nemovitosti. Od roku 1996 neexistuje mezi žalobkyněmi a žalovanou obecná shoda v tom, jakým způsobem má být dům spravován. Fakticky však běžnou údržbu, jakož i opravy domu zajišťuje žalovaná ze společných prostředků. Příjmy a výdaje ze správy domu, o kterých vede žalovaná účetnictví, jí byly spravovány u Č. s., a.s. na účtu číslo 5296440, který byl v letech 1996 a 1997 veden na jméno J. B. a od roku 1998 pak na jméno žalované. Účet je používán pouze pro správu finančních prostředků týkajících se domu. Na účtu se shromažďovaly veškeré příjmy plynoucí z pronájmu bytových jednotek v domě. Veškeré výdaje z účtu vztahující se k rozhodnému období přímo souvisely se správou a hospodařením domu. Skutkové závěry ohledně uvedeného nakládání s finančními prostředky souvisejícího s provozem a správou domu, jež vykonávala žalovaná, čerpal soud prvního stupně ze znaleckého posudku z oboru ekonomika a účetnictví. O správě nemovitosti mezi účastnicemi neexistovala dohoda. Z jejich korespondence vyplývá, že žalobkyně několikrát vyjádřily nesouhlas s tím, aby žalovaná dům spravovala, a žádaly po ní vyplacení části příjmů plynoucích z domu, odpovídající jejich spoluvlastnickému podílu. Žalovaná užívá v domě byt III. kategorie o rozměrech 85 m2, za který odvedla za období od roku 1997 do roku 2000 celkem 36.055,- Kč na uvedený společný účet u Č. s. Žalovaná též provedla na vlastní náklady rekonstrukci bytu. V roce 1997 byla prováděna oprava střechy, neboť do nemovitosti zatékalo střešními okny. Na závadu upozornil žalovanou svědek R., nájemce dotčených nebytových prostor.


Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně hodnotil podle ustanovení


§ 139 odst. 2 obč. zák. Dovodil, že jednání žalované, která zajišťovala provoz a správu domu, jakož i hospodaření s vybíranými finančními prostředky v rozhodné době, nebylo jednáním na základě učiněného společného rozhodnutí všech spoluvlastnic domu,


a žalovaná tudíž neměla právo se společnými prostředky nakládat. Pokud tedy tyto prostředky užila, přestože to bylo na správu nemovitosti, činila tak bez právního důvodu a žalobkyním obecně svědčí právo na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu části vybraného nájemného, které odpovídá jejich spoluvlastnickému podílu.


Soud prvního stupně shledal opodstatněnou námitku promlčení vznesenou žalovanou ohledně nároků za období od července 1995 do června 1997, které žalobkyně uplatnily až v říjnu 1999 (§ 107 odst. 1 a § 101 obč. zák.).


Pokud se jednalo o období od 1.7.1997 do 30.6.2000, soud prvního stupně dovodil, že uplatněné nároky žalobkyň jsou podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Vycházel přitom ze závěru, že uvedeným znaleckým posudkem bylo prokázáno, že účetnictví a investice, které byly žalovanou za zkoumané období zajišťovány, byly v zájmu všech vlastníků nemovitosti a v jejich prospěch, neboť byly vynaloženy na údržbu či zhodnocení celé nemovitosti. Přihlédl také ke skutečnosti, že vztahy účastnic řízení byly a jsou oboustranně hluboce narušeny, což správu domu


a hledání konsensu ztěžovalo či znemožňovalo. Navíc investicí ve výši 104.860,90 Kč, jež byla hrazena výlučně z prostředků žalované, byla nepochybně zhodnocena celá nemovitost.


Ve vztahu k uplatněnému nároku na podíl nájemného za byt žalované soud prvního stupně vycházel ze závěru, že za uvedené období byl zcela uhrazen. Přitom vzal v úvahu, že žalovaná za užívání svého bytu odvedla na uvedený společný účet u Č. s. celkem částku 36.055,- Kč, přičemž celková výše nájemného podle vyhlášky č. 30/1995 Sb. za období od 1.7.1997 do 30.6.2000 činila 35.077,80,- Kč.


Z uvedených důvodů soud prvního stupně proto v části týkající se těchto nároků žalobkyň žalobu jako nedůvodnou zamítl.


V části žaloby týkající se období od 1.7.2000 do 30.6.2001, za něž se žalobkyně domáhaly částky 10.184,70 Kč, soud prvního stupně žalobě co do jistiny vyhověl, neboť nárok byl uplatněn včas a promlčen není. Požadovaný 8 % úrok za období od 1.7.2001 do 7.12.2001 však nepřiznal, neboť splatným se stal až dnem 7.12.2001, kdy se žalovaná dozvěděla o uplatnění nároku převzetím žaloby ze dne 4.12.2001 (§ 563 obč. zák.). Ze stejných důvodů soud prvního stupně vyhověl žalobě i ohledně uplatněného nároku na nájemné za byt žalované za období od 1.7.2001 do 30.6.2002 ve výši 10.592,70 Kč, ale požadovaný úrok z prodlení za období od 1.7.2002 do 20.2.2003 žalobkyním za podmínek ustanovení § 563 obč. zák. nepřiznal, neboť i v tomto případě se žalovaná o uplatněném nároku dozvěděla až při ústním jednání konaném ve věci dne 20.2.2003. Požadovaný úrok proto přiznal žalobkyním až od 21.2.2003.


K odvolání žalobkyň i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2006, č.j. 25 Co 232/2006-266, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrdil. V zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyním v zákonné lhůtě 20.556,30 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1.7.1998 do zaplacení, 28.994,50 Kč s 12 % úrokem z prodlení


od 1.7.1999 do zaplacení, 31.691,40 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1.7.2000


do zaplacení. Co do části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyním 7.618,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1.7.1996 do zaplacení, 10.285,60,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1.7.1997 do zaplacení, 8 % úrok z prodlení z částky 10.184,70 Kč


od 1.7.2001 do 7.12.2001 a 5,5 % úrok z prodlení z částky 10.592,70 Kč od 1.7.2002


do 20.2.2003 odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v této části řízení zastavil. Současně uložil žalované povinnost nahradit žalobkyním náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 6.720,- Kč. Účastnice řízení zavázal nahradit náklady řízení České republice, z toho žalobkyně společně a nerozdílně 2.981,- Kč a žalovanou 16.894,- Kč.


Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně.


Za správné považoval i jeho právní posouzení, pokud věc hodnotil podle ustanovení


§ 139 odst. 2 obč. zák., a rovněž se ztotožnil s jeho závěry o důvodnosti žaloby


za období od 1.7.2000 do 30.6.2002.


Odvolací soud ale nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že nárok žalobkyň za období od 1.7.1997 do 30.6.2000 byl v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. V tomto ohledu odvolací soud totiž vycházel z úvahy, že k případnému zhodnocení nemovitosti bylo možné přihlížet při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastnic. Ohledně výdajů za úklid odvolací soud souhlasil s názorem žalobkyň, že tyto výdaje nemohou jít k tíži spoluvlastnic nemovitosti, neboť k úhradě těchto nákladů neslouží nájemné, ale částky vybrané od jednotlivých nájemníků


na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (§ 696 obč. zák.). Odvolací tedy dovodil, že v tomto případě nebylo důvodu pro úvahu o rozporu nároku žalobkyň s dobrými mravy.


Se soudem prvního stupně bylo podle odvolacího soudu možné souhlasit v tom, že žalovaná na nájemném za svůj byt na společný účet odvedla celkem 36.055,- Kč, nejednalo se však o období od 1.7.1997 do 30.6.2000, ale o období od ledna 1997


do prosince 2000. Především však tato úvaha soudu prvního stupně, že převedením výše uvedené částky žalovanou na společný účet zanikl nárok žalobkyň na podíl


na nájemném, nebyla případná, neboť žalovaná sice nájemné na společný účet odvedla, ale tyto finanční prostředky se nedostaly do dispozice žalobkyň.


Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně i v části, která se týkala žalobkyň na výnosu z nájemného za byty v domě za období od 1.7.1997 do 30.6.2000.


K námitce žalované, že neměla možnost uplatnit další nezpochybnitelné výdaje, které hradila v letech 2001 a 2002, tedy za období, ve kterém bylo soudem prvního stupně žalobě vyhověno, přestože znalecký posudek se zabýval pouze obdobím roku 1996 až 2000, odvolací soud uzavřel, že žalovaná mohla tvrdit rozhodné skutečnosti


a navrhovat důkazy ihned poté, co soud prvního stupně připustil změnu žaloby, kterou se žalobkyně domáhaly podílů výnosů z nájemného za byty v domě i za tato další období, a to bez ohledu na znalecký posudek. Nejpozději pak před konečným rozhodnutím soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 119a ve spojení s ustanovením § 205a o.s.ř., o čemž byla žalovaná také řádně soudem prvního stupně poučena.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání do výroku, kterým byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, dále do měnícího výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, a konečně do výroků o náhradě nákladů řízení


ve vztahu mezi účastníky a vůči České republice. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je zřejmě z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelka zejména namítá, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci, když nezkoumaly rozhodující listiny, dovolatelka nebyla vyslechnuta jako účastnice řízení a odvolacím soudem nebyly respektovány závěry znaleckého posudku. Uvedeným postupem bylo dovolatelce odebráno právo na spravedlivý proces .


Pokud jde o rozhodující listiny dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nebyla doložena výměra podlahové plochy bytu užívaného žalovanou evidenčním listem, ze kterého vyplývá, že činí 75m2, zatímco napadené rozhodnutí vychází


pro účely stanovení finanční povinnosti žalované z výměry 85m2, která nebyla prokázána. Dále nebyl soudy zkoumán právní stav uživatelů všech nájemních bytů v předmětném domě, když právě tento vztah je rozhodující pro kvalifikaci příjmů


a výdajů na uvedeném účtu u Č. s. Přitom pouze dvě uživatelky bytů mají uzavřeny nájemní smlouvy se všemi spoluvlastnicemi, ve kterých ale sjednaly povinnost nájemnic platit nájemné na účty rozdílné od společného účtu u České spořitelny a které neobsahovaly ujednání o úhradě za služby spojené s užíváním bytu. Dovolatelka je proto názoru, že žalobkyně nejsou aktivně legitimovány v části žaloby, ve které na ní požadují vydání bezdůvodného obohacení z plateb zaslaných na jiný účet než byl dohodnut ve zmíněných nájemních smlouvách. Ostatní platby poukazované v rozhodném období na společný účet ostatními uživateli bytů jsou potom plněním nahrazujícím v penězích jejich bezdůvodné obohacení, které dovolatelka přijala


a použila na úhradu nákladů na údržbu, opravy a odstranění havarijního stavu nemovitosti, jak je doloženo znaleckým posudkem, nebo z nich dále hradila služby spojené s užíváním bytů. Dovolatelka se proto domnívá, že je v rozporu se zákonem použít pro klasifikaci těchto výdajů ustanovení § 696 obč. zák., jak to uvedl odvolací soud. Je tedy v rozporu se zákonem i dobrými mravy, aby dovolatelka uvedené výdaje, které byly vynaloženy ve prospěch jak uživatelů nájemních bytů, tak ostatních spoluvlastnic, které se o nemovitost nestaraly, nesla ze svého. K uvedenému dovolatelka navrhla provedení důkazů uvedeným evidenčním listem a příslušnými nájemními smlouvami.


Dovalatelka dále namítá, že ze znaleckého posudku nevyplynulo, že by některý z výdajů představoval investici, která by byla zhodnocením nemovitosti, a jako investice by se v účetnictví projevila. Výdaje, které odvolací soud posoudil jako investice, byly


ve znaleckém posudku hodnoceny jako opravy nebo havarijní opravy, které předcházely vzniku škod. K tomu navrhla k důkazu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 16 C 424/93.


Na podporu své argumentace dovolatelka dále uvedla skutečnosti dokumentující současný stav v domě. Mimo jiné, že žalobkyně pronajímají bez souhlasu dovolatelky byt o výměře podlahové plochy 50m2 cizím dělníkům (asi 7 osobám), aniž by za to dovolatelce platily získané bezdůvodné obohacení odpovídající jejímu spoluvlastnickému podílu, nechávají na ostatních uživatelích bytu a dovalatelce, aby platili ze svého úhradu za služby, znepřístupňují žalované nebytové prostory ve dvoře


o výměře asi 200m2 s tím, že brání jejich pronájmu, a nadále se nepodílejí na správě


a údržbě společné nemovitosti.


Ohledně výroku, kterým byl odvolacím soudem potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně soudu, dovolatelka namítá, že vzhledem k uvedeným skutečnostem se cítí výrazně poškozena na svých právech, a považuje to za svoji majetkovou a morální újmu, kdyby měla nést přiznané plnění soudem, aniž by byla zohledněna skutečnost, že žalobkyně na druhé straně poškozují dovolatelku. Proto se domnívá, že je spravedlivé, aby i v této části nebyl soudem výkon práv žalobkyním přiznám rovněž ve smyslu ustanovení § 3 obč. zák.


Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu. Současně navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje


k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam


[§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč


a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky


[§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.].


Žalovaná dovoláním jednak napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyním částku 10.184,70 Kč s 8 % úrokem z prodlení od 8.12.2001


do zaplacení a částku 10.592,70 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 21.2.2003


do zaplacení. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která


v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu


s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného


v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu


v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání


k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalovaná podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaného pro posouzení věci významné. Žalovaná tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází


ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu


v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení


§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Pokud dovolání žalované směřuje proti měnícímu výroku odvolacího soudu, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyním v zákonné lhůtě 20.556,30 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1.7.1998 do zaplacení, 28.994,50 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1.7.1999 do zaplacení, 31.691,40 Kč s 10 % úrokem z prodlení


od 1.7.2000 do zaplacení, je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné.


Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl


k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.


Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b)


a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).


Dovolací soud souhlasí s námitkou dovolatelky, že se odvolací soud nezabýval právně významnou skutečností, zda uživatelé bytů v předmětném domě mají uzavřeny nájemní smlouvy. Okolnost, zda jim svědčí nájemní poměr k bytům či nikoli, a jaký je jeho obsah, má nepochybně význam pro právní hodnocení nároků uplatněných žalobkyněmi a tím i pro posouzení jejich důvodnosti a výše. S účinností od 1.1.1995 musí mít nájemní smlouvy písemnou formu (srov. § 686 odst. 1 obč. zák.). Protože její nedostatek znamená absolutní neplatnost právního úkonu (srov. § 40 odst. 1 a § 40a věty třetí obč. zák.), soud k ní měl přihlížet v souladu se soudní praxí z úřední povinnosti. Jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci nebyly zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti, jedná se


o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.2.2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 56, ročník 2003).


Jako důvodné je třeba považovat i námitky dovolatelky směřující ve své podstatě ke zpochybnění přesvědčivosti závěru odvolacího soudu, pokud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal nárok žalobkyň za období od 1.7.1997 do 30.6.2000 v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., když uzavřel, že v tomto ohledu vycházel z úvahy, že k případnému zhodnocení nemovitosti bylo možné přihlížet při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastnic. Z uvedeného závěru není zřejmé, jak k němu odvolací soud dospěl, vůbec z něho nevyplývá, jaké zhodnocení nemovitosti má na mysli vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu, ale především je uvedené odůvodnění zcela nedostatečné, a to i přesto, že odvolací soud dále hodnotil výdaje


za úklid, jež podle jeho názoru nemohou jít ve smyslu § 696 obč. zák. k tíži žalobkyň.


Podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu


ze dne 5.12.2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003) ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (o tom, že výkon práv


a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou,


tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem


a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě


na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení


§ 3 odst. 1 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Z uvedeného závěru - jak vyplývá


z odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud nevycházel. Vzhledem k uvedenému tedy rozhodnutí odvolacího soudu postrádá náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., a je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.


Dovolací soud nepřihlížel ke skutkovým námitkám, jimiž dovolatelka uplatňovala nové skutečnosti nebo důkazy. Při zjišťování skutkového stavu věci může dovolací soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (srov. § 243a odst. 2 o.s.ř.); nelze proto v něm ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy


(tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení) [srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze, ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 6/1996, str. 284-285].


Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto, v rozsahu napadeném dovoláním žalované (srov. též § 41 obč. zák.), jakož


i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta první o.s.ř.). Vzhledem k tomu dovolací soud nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 o.s.ř).


Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí


o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 14. listopadu 2007


JUDr. Karel Podolka,v. r.


předseda senátu