30 Cdo 4950/2010
Datum rozhodnutí: 27.07.2011
Dotčené předpisy: § 42a obč. zák.



30 Cdo 4950/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Finančního úřadu ve Valašských Kloboukách, se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo nám. 245, proti žalované E. F. , zastoupené JUDr. Annou Kapsovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Všehrdova 525, o určení neúčinnosti právního úkonu a zaplacení částky 450.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 223/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 22. července 2010, č.j. 60 Co535/2009-490, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Zlíně (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. března 2007, č.j. 26 C 223/2006-334, určil, že je vůči žalobci právně neúčinná darovací smlouva ze dne 19.6.2003, s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 19.6.2003, kterou dlužník L. F. daroval žalované spoluvlastnický podíl o velkosti id. 1/2 na nemovitostech blíže označených v rozsudečném výroku (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již odvolací soud ) poté, co připustil změnu žaloby jejím rozšířením o zaplacení 450.000,- Kč, usnesením ze dne 14. května 2009, č.j. 60 Co 561/2007-427, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že ve věci je zapotřebí ke zjištění skutkového stavu provést další dokazování (§ 219 odst. 2 ve spojení s § 213 odst. 4 o. s. ř.).
Po následujícím řízení Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. srpna, č.j. 26 C 223/2006, rozhodl tak, že zamítl žalobu na určení, že je vůči žalobci právně neúčinná darovací smlouva ze dne 19.6.2003, s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 19.6.2003, kterou dlužník L. F. daroval žalované spoluvlastnický podíl o velkosti id. 1/2 na nemovitostech blíže označených v rozsudečném výroku (výrok I.). Dále zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 450.000,- Kč (výrok II.). Konečně uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 33.199,- Kč (výrok III). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce má vůči dlužníku L. F. (dále již dlužník ) vymahatelnou pohledávku na daních a penále vyměřených za zdaňovací období od roku 1997 do roku 2002 na základě pravomocných a vykonatelných výměrů a výkazů nedoplatků v celkové výši 4,886.482,- Kč. Žalobce prováděl jako správce daně u dlužníka daňovou kontrolu v době od konce roku 2001 do poloviny roku 2004. V únoru 2003 zjistil, že dlužník v závěru roku 2002 prováděl úkony spočívající v převodech jeho spoluvlastnických práv k většině nemovitostí nacházejících se v k.ú. U. B. na jinou osobu. Protože žalobce považoval za ohrožené vybírání daní od dlužníka, vydal dne 7.4.2003 zajišťovací příkaz č.j. 12094/03/338921/7833, který ukládal dlužníkovi povinnost, aby do 3 dnů ode dne doručení příkazu zajistil ve prospěch správce daně (žalobce) složení jistoty ve výši 5,303.226,- Kč. Zajišťovací příkaz byl doručen dlužníkovi dne 8.4.2003 a jeho sestře JUDr. D. B. dne 8.4.2003, která dlužníka zastupovala na základě plné moci. Zajišťovací příkaz nabyl právní moci dne 19.5.2003. Odporovanou darovací smlouvou ze dne 19.6.2003, s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 19.6.2003, dlužník daroval žalované, své matce, spoluvlastnický podíl o velkosti id. 1/2 na předmětných nemovitostech. Žalobce nemohl uspokojit svoji pohledávku z jiného majetku dlužníka. Odpůrčí žaloba byla podána u soudu prvního stupně dne 16.6.2006, tedy v zákonné tříleté lhůtě. Žalovaná nevyvinula žádnou aktivitu ke zjištění skutečných majetkových poměrů dlužníka v době, kdy došlo k převodu předmětných nemovitostí odporovanou smlouvou. Darovací smlouvou ze dne 13.6.2008 žalovaná převedla na svého vnuka L. F., předmětné nemovitosti, s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 18.6.2008. Vlastnické právo k dotčeným nemovitostem bylo omezeno věcným břemenem užívání zřízeným pro žalovanou smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 13.6.2008, s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 18.6.2008. Soud prvního stupně poté, co projednávanou věc posoudil podle ustanovení § 42a obč. zák., dovodil, že žalobce je aktivně věcně legitimován jako věřitel, odporovanou darovací smlouvou došlo ke zkrácení žalobce, přičemž byla uzavřena mezi osobami blízkými podle § 116 obč. zák. a žalovaná neprokázala vynaložení náležité pečlivosti k rozpoznání úmyslu dlužníka krátit věřitele (žalobce). Vzhledem k tomu, že žalovaná v průběhu předmětného řízení převedla nemovitosti, jež byly předmětem odporované dohody, na svého vnuka L. F., nemohla být žaloba na vyslovení neúčinnosti odporované dohody úspěšná, neboť žalovaná uvedené nemovitosti v době rozhodování soudu již nevlastnila. Úspěšná nemohla být ani žaloba o zaplacení peněžité náhrady ve výši 450.000,- Kč dle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák., vzhledem k nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, neboť v době rozhodování soudu neměla z odporované smlouvy prospěch, jenž měl další obdarovaný vlastník L. F., vůči němuž však žaloba nesměřovala.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. (výrok I.) a rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že určil vůči žalobci právní neúčinnost darovací smlouvy ze dne 19.6.2003, s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 19.6.2003, kterou dlužník L. F. daroval žalované spoluvlastnický podíl o velkosti id. 1/2 na nemovitostech blíže označených v rozsudečném výroku (výrok II.). Současně nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nich vyvozenými právními závěry však jen částečně. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že darovací smlouva ze dne 13.6.2008, kterou žalovaná převedla na svého vnuka L. F. předmětné nemovitosti, je v části týkající se převodu vlastnického podílu k dotčeným nemovitostem o velikosti id. 1/2, kterou lze oddělit od ostatního obsahu této smlouvy, absolutně neplatná pro obcházení zákona dle ustanovení § 39 obč. zák. Odvolací soud vycházel ze závěru, že převede-li žalovaný majetek získaný odporovatelným úkonem na další osobu poté, co proti němu byla podána odpůrčí žaloba, tedy zjevně v úmyslu zmařit dosažení účelu odpůrčí žaloby, jde o právní úkon neplatný. V tomto smyslu odkázal na názor publikovaný v časopise Justiční praxe č. 5/2002, od autora L. Drápala, pod názvem Zápis ze školení na téma Odporovatelnost a konkursy 1. část . Vzhledem k neplatnosti uvedené části darovací smlouvy je žalovaná nadále vlastníkem id. 1/2 sporných nemovitostí. Institut odporovatelnosti uplatňující se odpůrčí žalobou slouží a je určen pro potřeby exekučního řízení a tyto potřeby byly a jsou stále původní odpůrčí žalobou naplněny. Ve shodě s právním závěrem soudu prvního stupně dovodil, že převodem nemovitostí ze žalované na jejího vnuka jí nevznikl majetkový prospěch, na základě kterého by žalobce mohl úspěšně uplatňovat zaplacení peněžité náhrady ve výši 450.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání do výroku II. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zejména namítá nesprávné právní posouzení náležité pečlivosti , kterou měla vyvinout, aby se ubránila odpůrčí žalobě. Argumentuje tím, že v době uzavření odporované smlouvy pohledávky žalobce za dlužníkem neexistovaly, protože všechny platební výměry jsou datovány po roce a půl od uzavření odporované smlouvy. V době uzavření smlouvy probíhala pouze ze strany žalobce u dlužníka kontrola. Pokud by i žalovaná měla možnost zjistit si před podpisem dotčené smlouvy u žalobce, zda-li není její syn dlužníkem žalobce, dostalo by se jí z jeho strany záporné odpovědi. Stejně tak dlužník ani dcera žalované JUDr. D. B. nemohli vědět o pohledávkách žalobce vůči dlužníkovi. Navíc dcera žalované JUDr. D. B. dlužníka v odvolacích řízeních proti platebním výměrům již dlužníka nezastupovala, neboť mu od roku 2004 plnou moc vypověděla. Pokud by se tedy žalovaná dotazovala dlužníka a její dcery před uzavřením sporné smlouvy, nemohla by o pohledávkách žalobce nic zjistit. Za situace, kdy byl řádně splácen úvěr váznoucí i na darované id. 1/2 předmětných nemovitostí, kdy samotný dlužník zkolaudoval svůj dům, zkolaudoval provozovnu jatek a měl prosperující prodejnu masných výrobků, nic nenasvědčovalo tomu, že by měl být zadlužen. Navíc hodnota daru byla zanedbatelná oproti hodnotě majetku, který existoval v době rozvoje firmy dárce. Ohledně vymezení náležité pečlivosti a důkazního břemene k jejímu prokázání žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7.5.2002 sp. zn. 21 Cdo1290/2001, a ze dne 22.2.2007, sp. zn. 30 Cdo 1706/2006. Žalovaná ohledně otázky, zda vyvinula náležitou pečlivost , uzavřela, že v dané věci prokázala, že o závazcích dlužníka vůči žalobci nic nevěděla (ani nemohla vědět, když neexistovaly), a to i v případě, že by se domnívala, že by mohly v budoucnu vzniknout, a proto nemohla v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti poznat. Žalovaná dále namítá, že věc měla být po právní stránce posouzena podle ustanovení § 39 obč. zák. a platnost provedeného právního úkonu posuzovat v okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn . Žalovaná navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolatelka v dovolání zpochybňuje právní závěr soudů obou stupňů, že žalobce měl vůči dlužníku pohledávku v době, kdy nastaly právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí podle odporované darovací smlouvy ze dne 19.6.2003, v důsledku čehož nemohla v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti poznat. Dle ustálené soudní praxe věřitelem může být jen ten, kdo má za dlužníkem pohledávku. Z hlediska ustanovení § 42a obč. zák. není rozhodné, zda jde o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí; významné je, že vznikl závazkový právní vztah, z něhož vznikla pohledávka nebo z něhož má pohledávka v budoucnu vzniknout. Ten, kdo nemá za dlužníkem pohledávku, nemůže být jeho věřitelem a je také pojmově vyloučeno, aby dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit svého věřitele (tj. zkrátit uspokojení věřitelovy pohledávky). Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je proto jen ten, kdo má za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu. Pohledávka za dlužníkem přitom nemusí být v této době ještě vymahatelná; z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě postačuje, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod číslem 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z tohoto hlediska je třeba si uvědomit, že právním důvodem vzniku daňové pohledávky je ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění účinném v době, za kterou byly daně vyměřeny (dále již ZSDP),vznik daňové povinnosti, která nastává okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající daňovou povinnost podle uvedeného zákona nebo zvláštních předpisů. Stejně tak povinnost platit penále vzniká ze zákona, přičemž toto penále je splatné každým dnem, kdy je daňový dlužník v prodlení (§ 63 ZSDP). V souvislosti s pohledávkou na daních a penále proto není rozhodující, kdy byl vyhotoven platební výměr nebo jiné instrumenty daňového řízení, ale kdy vznikla daňová povinnost. Už v tomto okamžiku dlužník může činit právní úkony zkracující uspokojení těchto pohledávek. Jestliže bylo zjištěno, že vymahatelná pohledávka na daních a penále byla vyměřena za zdaňovací období od roku 1997 do roku 2002 na základě pravomocných a vykonatelných výměrů a výkazů nedoplatků v celkové výši 4,886.482,- Kč, je nepochybné, že žalobce uzavřel odporovanou smlouvou v úmyslu zkrátit uspokojení věřitelovy pohledávky, když žalobce prokázal, že dlužník nevlastní jiný majetek, ze kterého by se žalobce mohl uspokojit.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, že neprokázala vynaložení náležité pečlivosti k rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit uspokojení žalobcovy pohledávky ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., je z odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně (na které v tomto směru odvolací soud odkázal) zřejmé, že odvolací soud vycházel při posouzení této otázky z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Byl přijat závěr, že vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod číslem 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z hlediska skutkového odvolací soud vycházel ze závěru, že žalovaná jako osoba blízká dlužníkovy před uzavřením odporované smlouvy ze dne 19.6.2003, s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 19.6.2003, neučinila žádnou aktivitu k rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky žalobce.
Pokud dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o náležité pečlivosti i dovolacím důvodem uplatněným dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., nelze v tomto směru odvolacímu soudu, který převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, nic vytknout. Dovolací soud shledal, že všechny jednotlivě označené důkazy v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vzal při rozhodování soud prvního stupně v úvahu a neopomenul žádný z nich. Ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky a učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu. Odvolací soud je převzal pro své rozhodnutí a na jejich podkladě rozhodl (§ 153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalované, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení § 132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který tedy není dán.
Rozhodnutí odvolacího soudu řeší dále otázku, zda může být úspěšná žaloba na určení právní neúčinnosti právního úkonu vůči žalobci za situace, kdy žalovaná převedla darovací smlouvou majetek získaný odporovatelným úkonem na další osobu až poté, co již proti ní byla podána odpůrčí žaloba. Odvolací soud dospěl k závěru, že v takovém případě je darovací smlouva ze dne 13.6.2008 v části, kterou žalovaná převedla na svého vnuka id. 1/2 předmětných nemovitosti, absolutně neplatná pro obcházení zákona dle ustanovení § 39 obč. zák., neboť byla uzavřena zjevně v úmyslu zmařit dosažení účelu odpůrčí žaloby. Uvedený závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2008, sp. zn. 29 Odo 732/2006, uveřejněný pod číslem C 6460 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), od které není žádného důvodu se ani v této věci jakkoliv odchylovat. S odvolacím soudem je třeba souhlasit i potud, že vzhledem k neplatnosti části uvedené darovací smlouvy je žalovaná nadále vlastníkem id. 1/2 sporných nemovitostí. Lze snad připomenout (jak je již ostatně uvedeno v posledně označeném judikátu), že v řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí dokládá oprávněný, že povinný je ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vlastníkem nemovitosti (§ 335 odst. 1, § 335a odst. 1 o. s. ř.), a totéž platí i v řízení o výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu (§ 338 o. s. ř.). Neodpovídá-li zápis v katastru skutečným vlastnickým vztahům k nemovitosti (např. proto, že byl proveden na základě neplatné kupní smlouvy), může být vlastnické právo povinného doloženo i jinými listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány (např. rozhodnutím soudu o určení vlastnictví) nebo veřejnými listinami notáře (srov. např. Drápal, L., Kůrka, V.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. 1. vydání. Linde Praha a.s., Praha 2004, str. 516).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalovaná jako neúspěšný účastník právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobci, který měl v dovolacím řízení úspěch a měl by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2011

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu