30 Cdo 4941/2016
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



30 Cdo 4941/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. S. S. , zastoupeného JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 6, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 533 159 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 280/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, č. j. 29 Co 27/2016-337, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Žalobce se původně žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 533 159 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení vedeného proti němu posléze u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 137/2001, zahájeného opatřením vyšetřovatele Policie České republiky o sdělení obvinění ze dne 12. 2. 1999 a skončeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 10. 2009, kterým jmenovaný soud trestní stíhání žalobce zastavil podle § 223 odst. 1 zákona č. 141/1961, trestní řád, z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu a které nabylo právní moci dne 13. 12. 2010 poté, co vzal státní zástupce zpět proti němu podanou stížnost.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 7. 2015, č. j. 10 C 280/2011-300, rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci 130 000 Kč se 7,75% úrokem z prodlení p.a. z této částky od 14. 12. 2011 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) zamítl žalobu ve zbývající části, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 39 000 Kč se 7,75% úrokem z prodlení p.a. z této částky od 14. 12. 2011 do zaplacení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 37 026 Kč k rukám zástupce žalobce do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalované rozhodl rozsudkem ze dne 7. 4. 2016, č. j. 29 Co 27/2016-337, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 300 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, neboť Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č. j. 29 Co 402/2013-180, ve výroku I. v rozsahu, v němž jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I. a změněn ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 39 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 6. 2013, č. j. 10 C 280/2011-146, ve výrocích I., II. v rozsahu částky 39 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 14. 12. 2011 do zaplacení a III. o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalobce podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, č. j. 29 Co 27/2016-337, dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že se odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu. Žalobce konkrétně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2808/2014, z nějž též cituje: V otázce, zda OdpŠk přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu nepřiměřené délky, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoli, hraje významnou úlohu princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Při striktní aplikaci principu presumpce neviny by taková osoba měla mít na odškodnění nárok. Nelze však přehlédnout, že takový výklad by v mnoha případech vedl k odškodnění skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Zřejmě i proto zařadil zákonodárce mezi výjimky z odpovědnosti státu právě takové případy zastavení trestního stíhání, v nichž nebyl učiněn žádný závěr o vině či nevině trestně stíhané osoby například pokud byl trestný čin amnestován (§ 12 odst. 1 písm. b/ OdpŠk), trestně stíhané osobě byla udělena milost (§ 12 odst. 1 písm. b/ OdpŠk) nebo poškozený vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním (§ 12 odst. 2 písm. a/ OdpŠk). Těmto případům analogicky odpovídá i nyní posuzovaná věc, v níž bylo trestní stíhání žalobce zastaveno, aniž by byl učiněn jakýkoli závěr o jeho vině. Nepřiznáním odškodnění není v těchto případech podle názoru Nejvyššího soudu zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody. Pokud žádným takovým prostředkem osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno dříve, než byl učiněn jakýkoli závěr o její vině, nedisponuje, je jí tím zabráněno nejen v dosažení plné rehabilitace, ale v případě jinak dostupné analogické aplikace § 12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 OdpŠk též náhrady škody. ( ) Jelikož v posuzovaném případě dovolatele nebylo trestní stíhání zastaveno z žádného z fakultativních důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr. ř., žalobci tak nesvědčilo právo na pokračování ve věci ani na základě § 172 odst. 4 tr. ř. Žalobci nepříslušelo ani právo podat si stížnost proti usnesení o zastavení řízení, neboť tu podle § 223 odst. 4 tr. ř. může podat pouze státní zástupce. Nezbývá tedy než konstatovat, že žalobce nedisponoval v trestním řízení žádným prostředkem, jehož pomocí by se mohl domoci z jeho pohledu příznivějšího výsledku, který by mu vedle plné rehabilitace zároveň otevřel cestu k náhradě škody v důsledku trestního stíhání mu vzniklé. Z toho důvodu nepřichází v úvahu analogická aplikace § 12 OdpŠk a žalobce tak není vyloučen z nároku na náhradu škody.
Nejvyšší soud včasné dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Judikatura, na kterou žalobce poukazuje, není přiléhavá a aplikovatelná na nyní projednávanou věc. V rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2808/2014, dovolací soud rozhodoval o požadavku totožného žalobce na náhradu mu způsobené újmy samotným vedením trestního stíhání, které bylo pro nepřiměřenou délku zastaveno. Dovolací soud v daných souvislostech odmítl možnost, aby v případě, že trestně stíhaná osoba neměla možnost domoci se skončení trestního řízení z pro ni příznivějšího důvodu (a na tom základě posléze i náhrady škody) nepřicházela v úvahu analogická aplikace § 12 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (též jako OdpŠk ). Uvedeným ovšem není jakkoliv zpochybněn právní názor, že zastavení trestního řízení z důvodu jeho nepřiměřené délky je způsobilým, účinným a rovněž zásadně dostatečným kompenzačním prostředkem odškodnění nemajetkové újmy vzniklé obviněnému (obžalovanému) nepřiměřenou délkou trestního stíhání, tedy názor prezentovaný v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu v této věci (tj. rozsudek ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014), na kterém spočívá též dovoláním napadené rozhodnutí.
Jelikož dovolání neobsahuje žádnou jinou námitku či argument, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl jako nepřípustné.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. 12. 2016

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu