30 Cdo 4936/2016
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 202 o. s. ř.



30 Cdo 4936/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce F. J. , IČO 49495950, zastoupeného Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, proti žalované České televizi , se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1132/4, Kavčí hory, IČO 00027383, o ochranu osobnosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 121/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2016, č.j. 22 Co 49/2016-188, takto:

Dovolání žalované se odmítá .

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobce se domáhal ochrany své osobnosti, do které mělo být neoprávněně zasaženo v rámci pořadu žalované Nedej se plus , jeho třikrát odvysílaným dílem s názvem Štěrkopísky rozkol v Čavyni (dále pouze pořad ), který je nadále ke zhlédnutí na jejích internetových stránkách. Žalobce uvedl, že je podnikající fyzickou osobou především v oblasti těžby štěrkopísku a namítá, že v pořadu zazněla nepravdivá tvrzení, která se dotýkají jeho osobnostních práv. Žalobce proto požaduje omluvu, odstranění pořadu z internetových stránek žalované, odstranění textu upoutávky na tento pořad a dále, aby žalovaná uveřejnila jeho odpověď.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále také soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. září 2015, č.j. 16 C 121/2014-139, zamítl žalobu v celém rozsahu, tedy co do požadované omluvy (výrok I.), odstranění pořadu a upoutávky (výrok II.) a uveřejnění odpovědi (výrok III.) a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žádný z žalobcových požadavků není důvodný, neboť se žalovaná nedopustila tvrzeného neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce, když v pořadu dostaly prostor k vyjádření všechny strany, přičemž se jednalo o kritiku osoby veřejného zájmu, přičemž tato kritika nebyla zjevně nepřiměřená ani nevyvážená.
Městský soud v Praze (dále také odvolací soud ) rozsudkem ze dne 26. května 2016, č.j. 22 Co 49/2016-188, k odvolání žalobce výrokem I. připustil změnu žaloby tak, že se nadále žalobce domáhá omluvy v upřesněném znění, výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích I., II. a IV., a výrokem III. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V případě žalobcem požadované omluvy odvolací soud shledal odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné s odůvodněním, že se soud prvního stupně nezabýval oprávněností uvedené kritiky a pravdivostí jednotlivých soudů, když se jedná o výroky, které by mohly zasáhnout do cti a dobré pověsti žalobce. Žalobce zároveň v průběhu odvolacího řízení upřesnil znění požadované omluvy. Odvolací soud tuto změnu žaloby připustil, když změnou textu omluvy není uplatněn nový nárok v průběhu odvolacího řízení, neboť nově formulovaná omluva má jednoznačně přímou skutkovou souvislost s původně uplatněným nárokem na omluvu.
Odvolací soud dále poukázal na to, že žalobcem požadovaná odpověď směřuje ke sdělením, která jsou citacemi výroků třetích osob, a tudíž za tyto výroky není žalovaná povinna jakoukoliv odpověď uveřejnit. Pouze sdělení, které není sdělením třetí osoby, pak není navrhovanou odpovědí uváděno na pravou míru když se znění odpovědi shoduje s tímto sdělením. Z uvedených důvodů tak nemůže požadovaná odpověď obstát. V tomto rozsahu proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu byl žalované doručen dne 2. srpna 2016, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Žalovaná podala dne 27. září 2016 proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když v rozporu s rozsudkem dovolacího soudu ze dne 11. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 3166/2012, bez zopakování dokazování dospěl ke zcela odlišnému skutkovému zjištění. Odvolací soud podle názoru dovolatelky pochybil také tím, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu připustil změnu žaloby, neboť se podle jejího názoru o návrh na změnu žaloby nejednalo. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadené výroky rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil podáním svého zástupce ze dne 5. října 2016, ve kterém se ztotožnil s posouzením věci odvolacím soudem. Poukázal na to, že odvolací soud částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně z důvodu nepřezkoumatelnosti a nikoliv na základě jiného závěru o skutkových okolnostech. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, případně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o.s.ř. ) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Podle dikce ustanovení § 237 o.s.ř. je současně jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Jde tedy o právní otázku, na jejímž řešení bylo rozhodnutí odvolacího soudu skutečně založeno. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .
Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, ve své podstatě nesplňuje.
Dovolatelka sice jak již bylo uvedeno dovozuje rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu, avšak v tomto případě se zaměřuje výlučně na tvrzené vady řízení, které však dovolacímu přezkumu podléhají jen v případech, kdy je jinak dovolání ve věci přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), což však v souzeném případě s ohledem na obsah podaného dovolání dáno není. Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalované ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu proto Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Jen jako obiter dictum je možno poukázat na skutečnost, že dovolatelka zejména vytýká, že odvolací soud podle jejího názoru pochybil, když se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž zopakoval dokazování, a na podporu svých tvrzení uvádí i rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z rozsudku odvolacího soudu nicméně vyplývá, že odvolací soud provedl důkaz zhlédnutí pořadu v průběhu odvolacího řízení, a na jeho základě dospěl k závěru o tom, že namítaná sdělení jsou objektivně způsobilá zasáhnout do žalobcovy cti a jeho dobré pověsti. Další důkazy neprováděl, neboť bylo nutné výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně zrušit pro nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
Dále dovolatelka uvádí, že odvolací soud neměl připustit změnu žaloby, když se podle jejího názoru o změnu žaloby nejednalo. Podle § 95 odst. 1 může žalobce (navrhovatel) za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo. Podle § 95 odst. 2 soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.
Proti rozhodnutí o (ne)připuštění změny návrhu není podle § 202 odst. 1 písm. d) o.s.ř. odvolání přípustné a ani dovolací soud je nemůže přezkoumávat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 311/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2253/2000).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení v označené věci končí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto o nich, včetně nákladů žalobce spojených podáním vyjádření k dovolání žalované, rozhodne nalézací soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. března 2017

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu