30 Cdo 4882/2014
Datum rozhodnutí: 17.12.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 4882/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci péče o nezletilého J. P. , zastoupeného opatrovníkem Statutárním městem Ostrava Magistrátem města Ostravy, se sídlem v Ostravě, Prokešova náměstí 1803/8, syna E. P. , zbavené rodičovské zodpovědnosti, a otce V. K. , za účasti pěstounky Mgr. L. P. , zastoupené JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Hlavní třída 1023/55, a za účasti Okresního státního zastupitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě, Francouzská 6167, o zbavení rodičovské odpovědnosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 0 P 1167/2008, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2014, č.j. 13 Co 59/2014-351, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Ostravě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. října 2013, č.j. 0 P 1167/2008-298, zbavil matku E. P. i otce V. K. rodičovské odpovědnosti k nezletilému J. P.
Z rozsudku soudu prvního stupně plyne, že řízení bylo zahájeno na návrh pěstounky, mateřské babičky, Mgr. L. P. (dále jen navrhovatelka ). Soud prvního stupně uvedl, že jsou zde důvody pro zbavení rodičovské odpovědnosti u obou rodičů nezletilého, neboť ani jeden z nich o nezletilého dlouhodobě neprojevuje zájem. Otec je od dubna 2010 ve výkonu trestu odnětí svobody a matka neprojevila o nezletilého zájem již od roku 2011. Nezletilý dobře prospívá v péči pěstounky, která fakticky péči o nezletilého zajišťuje již od narození. Soud prvního stupně tak dospěl k názoru, že oba rodiče závažným způsobem zanedbávají svou rodičovskou odpovědnost a oba rodiče proto rodičovské odpovědnosti zbavil.
Krajský soud v Ostravě (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 29. května 2014, č.j. 13 Co 59/2014-351, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl návrh na zbavení rodičovské odpovědnosti otce.
Odvolací soud uvedl, že zbavení rodiče rodičovské odpovědnosti je nejtvrdším zásahem do vztahů mezi rodiči a v přezkoumávané věci nejsou dány podmínky pro takto tvrdý zásah do vztahu mezi otcem a nezletilým. Odvolací soud naopak uvedl, že nezletilý neměl nikdy možnost otce poznat a nebylo by v jeho zájmu ho této možnosti do budoucna zbavit. Nelze sice bagatelizovat otcovu trestnou činnost, pro kterou je ve výkonu trestu odnětí svobody, a v jejímž důsledku se otec fakticky zbavil možnosti být s nezletilým v kontaktu, nelze však volit krajní řešení, když zákon nabízí mírnější prostředky, kterými lze nezletilého případně chránit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka (dále jen dovolatelka ) řádné a včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen dovolací soud ). Dovolatelka ve svém podání uvádí, že soud prvního stupně správně vyhodnotil skutkový stav, když dospěl k názoru, že byly splněny podmínky pro zbavení otce nezletilého rodičovské odpovědnosti. Uvedla, že otec se o syna nikdy řádně nestaral, je neustále ve výkonu trestu odnětí svobody a jeho osobnost nezaručuje, že by někdy v budoucnu mohl plnit svou rodičovskou funkci. Dovolatelka je toho názoru, že není v zájmu nezletilého, aby se dozvěděl, kdo je jeho otcem. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil otec nezletilého. Ve svém podání uvedl, že tvrzení navrhovatelky jsou lživá a jejich účelem je pouze připravit otce o veškerý kontakt se synem. Zdůrazňuje, že se o syna zajímá, je v kontaktu s jeho opatrovníkem a přeje si svého syna poznat. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 29. května 2014, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013) dále jen o. s. ř.
Podle § 236 odst. o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Aby dovolání mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka ve svém podání nejenže nevymezila, v čem přípustnost dovolání spatřuje a z jakých důvodů, dovolatelka dokonce vůbec neodkazuje na ustanovení § 237 o. s. ř. a ve svém podání nijak nereflektuje, že zákon stanoví podmínku naplnění jedné ze čtyř shora uvedených skutečností, které mohou přípustnost dovolání založit. Dovolatelka se ve svém podání omezuje na pouhou polemiku s rozsudkem odvolacího soudu a vyjádření nesouhlasu s výsledkem řízení, aniž by jakkoliv vymezila právní otázku a aniž by uvedla, z jakého důvodu je dle jejího názoru dovolání přípustné. Není tak naplněna podmínka, kterou stanoví ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy že dovolání musí obsahovat vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 a § 238 o. s. ř.).
V souzené věci tak nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014


JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D. předseda senátu