30 Cdo 488/2015
Datum rozhodnutí: 30.07.2015
Dotčené předpisy: § 31a předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 488/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce R. B. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 17/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2014, č. j. 25 Co 247/2014-29, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 17. ledna 2013 se žalobce domáhal na žalované částky 1 314 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nedůvodným vězněním v letech 1958 až 1960 a 1965 až 1967.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 28. ledna 2014, č. j. 23 C 17/2013-15, kterým byla žaloba zamítnuta.
Soud prvního stupně i soud odvolací vyšly ze skutkových tvrzení žalobce o průběhu trestního řízení proti němu a o době výkonu vazby a trestu, která žalovaná učinila nespornými. Věznění žalobce (včetně výkonu vazby) probíhalo v období od 3. listopadu 1958 do 11. května 1960 a od 4. ledna 1965 do 28. června 1967. Odsuzující rozsudek Nižšího vojenského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 1958, sp. zn. T 383/58, byl ve výroku o trestu zrušen již usnesením Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 17. června 1992, sp. zn. 2 Rtv 67/91. Trestní stíhání, v jehož rámci byl žalobce omezen na svobodě, však definitivně skončilo až usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2011, č. j. Rtv 67/91-54, kterým byl v celém rozsahu zrušen odsuzující rozsudek, a dále pak rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2011, č. j. Rt 67/91-57, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby. Uvedená rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku a zproštění obžaloby nabyla právní moci shodně dne 16. listopadu 2011.
Žalobce požádal žalovanou o odškodnění nemajetkové újmy vzniklé mu neoprávněným vězněním, kterou vyčíslil na 1 314 000 Kč (900 Kč za každý den omezení osobní svobody), žalovaná však nárok žalobce neuznala za oprávněný.
Soud prvního stupně shledal, že nárok na zadostiučinění lze odvíjet od čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., dále jen Úmluva ). Rozhodným okamžikem je okamžik rehabilitace žalobce, tedy to, zda byl žalobce rehabilitován před vstupem Úmluvy v platnost pro Českou republiku, tj. před 18. březnem 1992, nebo později. Co se týče zadostiučinění za nezákonný výkon trestu, soud prvního stupně uzavřel, že titul omezení osobní svobody žalobce ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy byl odklizen po vstupu Úmluvy v platnost v rámci rehabilitačního řízení usnesením Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 17. června 1992, kterým byl zrušen výrok o trestu obsažený v odsuzujícím rozsudku z roku 1958. Ke dni podání žaloby (17. ledna 2013) tedy již uplynula tříletá promlčecí doba (podle ustanovení § 101 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve spojení s ustanovením § 26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, dále také OdpŠk ). Pokud se jedná o zadostiučinění za újmu způsobenou výkonem vazby (a případně i trestu, pokud závěry o počátku běhu promlčecí lhůty již v roce 1992 nebyly správné), soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok je rovněž promlčen. Usnesení o zrušení odsuzujícího rozsudku ve výroku o vině, rozhodné z pohledu odškodnitelnosti vazby, a rozsudek o zproštění žalobce obžaloby nabyly právní moci shodně dne 16. listopadu 2011, tedy již za účinnosti ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk. Šestiměsíční promlčecí lhůta stanovená v uvedeném ustanovení ke dni žaloby uplynula, a to i při započtení jejího maximálně šestiměsíčního stavení (§ 35 OdpŠk). Soud prvního stupně tedy žalobu ke vznesené námitce promlčení zamítl.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nárok žalobce je promlčený. Uvedl, že rozhodnutí, kterými byl žalobce zproštěn obžaloby a kterými byl zrušen odsuzující rozsudek z roku 1958, nabyly právní moci dne 16. listopadu 2011, půlroční promlčecí doba (§ 32 odst. 3 OdpŠk) tedy již uplynula, a to i při započtení jejího maximálně šestiměsíčního stavení (§ 35 OdpŠk).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm jako otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou předestírá, zda je správné počítat promlčecí lhůtu od rozhodnutí, jímž byl zrušen trest, ale ponechána vina, když toto rozhodnutí bylo později shledáno nezákonným a zrušeno. Dále pokud byl žalobce nezákonně odsouzen před účinností zákona č. 82/1998 Sb. a zproštěn obžaloby po nabytí jeho účinnosti, zda se mají lhůty k uplatnění tohoto nároku počítat podle tohoto zákona. A konečně zda má nález Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. IV. ÚS 662/12, nějaký dopad do počítání promlčecích lhůt. Žalobce v dovolání navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil, aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky promlčení uplatněného nároku žalobce, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Judikatorní řešení otázky zadostiučinění za nezákonné věznění osob, které v době nesvobody odmítly nastoupit vojenskou službu z důvodu svého přesvědčení, se vyvíjelo následujícím způsobem. Vzhledem k tomu, že k nezákonnému věznění docházelo předtím, než v České republice vstoupila v účinnost Úmluva, byly žaloby vězněných osob proti České republice zamítány, čemuž několikrát přitakal i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. března 2005, sp. zn. III. ÚS 466/04, ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. I. ÚS 686/03, nebo ze dne 21. března 2005, sp. zn. IV. ÚS 241/04). V nálezu ze dne 23. května 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 111/2012, však Ústavní soud vyslovil názor, že se nárok na náhradu za nemateriální újmu založený článkem 5 odst. 5 Úmluvy odvíjí od účasti dotčené osoby na rehabilitaci, resp. od rehabilitačního rozhodnutí, kterým bylo zrušeno odsuzující rozhodnutí z doby nesvobody. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že má být podle tohoto ustanovení odškodněn i zásah do práva na osobní svobodu, k němuž sice došlo v období nesvobody, tedy před tím, než Úmluva nabyla dne 18. března 1992 účinnosti pro Českou republiku, ovšem soudy nezákonnost takového zásahu konstatovaly v rámci rehabilitačního řízení až po 18. březnu 1992. K obdobnému závěru dospěl posléze v několika nálezech rovněž IV. senát Ústavního soudu (srov. nálezy ze dne 30. dubna 2013 sp. zn. IV. ÚS 662/12 a ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. IV. ÚS 644/13).
K opačnému závěru po důkladné interpretaci Úmluvy dospěl Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 ze dne 25. listopadu 2014. Podle tohoto stanoviska byl dřívější přístup Ústavního soudu založen na chybném výkladu časových účinků Úmluvy. Pokud je Úmluva vykládána správně a v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, pak povinnost státu dostát požadavkům plynoucím z článku 5 odst. 5 Úmluvy ve skutečnosti na nároky odpíračů vojenské služby vězněných v době nesvobody nedopadá, a to z důvodů ratione temporis. Podle prvního výroku uvedeného stanoviska [n]árok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. března 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní.
Ústavní soud však u tohoto kroku neskončil a ve výroku II stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 dále uvedl, že [t]ento právní názor se neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska. Ústavní soud tedy nejprve prvým výrokem uznal, že jeho dosavadní výklad čl. 5 odst. 5 Úmluvy, uplatňovaný některými jeho senáty, byl chybný, a nově poskytl ve stanovisku výklad správný. Druhým výrokem se zaměřil na žadatele, kteří inspirováni dřívějším chybným výkladem požádali o přiměřené zadostiučinění, a ve vztahu k nim založil fikci, že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by dřívější výklad o oprávněnosti nároků na zadostiučinění byl správný, a to z důvodu jejich legitimního očekávání, že jejich žalobám bude vyhověno.
V usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 737/15, následně Ústavní soud vyjádřil názor, že legitimní očekávání nemohlo žalobcům vzniknout v těch případech, kdy byl jejich nárok v době podání žaloby již promlčen. Při posuzování otázky promlčení nároku Ústavní soud vyšel z ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk. To je podle Ústavního soudu jediný vnitrostátní předpis, o který lze žalobci nárokované zadostiučinění opřít.
Nejvyšší soud při posuzování dovolání žalobce uzavřel, že k promlčení nároku došlo.
Podle předchozí rozhodovací praxe Ústavního soudu, která sice byla shledána nesprávnou, avšak ze které má Nejvyšší soud podle stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 při posuzování nároku žalobce vycházet, je rozhodným okamžikem pro vznik nároku žalobce okamžik zproštění žalobce obžaloby. Nejvyšší soud proto vycházel z právní úpravy promlčení účinné ke dni zproštění žalobce obžaloby (tedy v roce 2011).
Ustanovení § 32 odst. 3 věty první OdpŠk (ve znění účinném od 27. dubna 2006) stanovuje, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.
Šestiměsíční subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk začala v případě žalobce běžet ode dne 16. listopadu 2011, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2011, č. j. Rtv 67/91-54, kterým byl v celém rozsahu zrušen odsuzující rozsudek, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2011, č. j. Rt 67/91-57, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované v souladu s ustanovením § 14 OdpŠk, i při započtení stavení promlčecí doby v maximální délce šesti měsíců (§ 35 odst. 1 OdpŠk) byl nárok žalobce v době podání žaloby dne 17. ledna 2013 promlčen (srov. výše citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 737/15).
Vzhledem k tomu nemohlo žalobci vzniknout ani žádné legitimní očekávání ve smyslu stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14.
K závěru, že se na případy, kdy byla účast žalobce na rehabilitaci vyslovena za účinnosti zákona č. 160/2006, má aplikovat ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk (ve znění účinném od 27. dubna 2006), dospěl ostatně Ústavní soud i v nálezu ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. IV. ÚS 662/12 (srov. bod 18 nálezu). I tímto usnesením se má Nejvyšší soud podle stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 při posuzování nároku žalobce řídit.
Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012, na který žalobce odkazuje v dovolání, nelze na případ žalobce použít už proto, že v daném případě (na rozdíl od případu nyní posuzovaného) došlo ke zproštění žalobce obžaloby před účinností ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk, tedy před 27. dubnem 2006.
Otázkou, zda je správné počítat promlčecí lhůtu od rozhodnutí, jímž byl zrušen trest, ale ponechána vina, když toto rozhodnutí bylo později shledáno nezákonným a zrušeno, se dovolací soud nezabýval, když na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. července 2015

JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu