30 Cdo 4877/2010
Datum rozhodnutí: 27.09.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 11 obč. zák., § 13 obč. zák.



30 Cdo 4877/2010

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce Y. K. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Charvátova 11, proti žalovanému P. M. , zastoupenému zmocněncem Mgr. Romanem Havlínem, bytem v Liberci, Otakarova 789, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 31 C 12/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č.j. 1 Co 356/2009-65, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal ochrany osobnosti, do níž měl žalovaný zasáhnout tím, že v rámci trestního řízení označil coby svědek dne 16.12.2006 při probíhající rekognici a při následném výslechu žalobce jako pachatele trestného činu loupeže a takto jej také označil při hlavním líčení konaném před Obvodním soudem pro Prahu 5 ve věci sp.zn. 1 T 27/2007.
Krajský soud v Praze (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 7. května 2009, č.j. 31 C 12/2009-36, zamítl žalobu, aby žalovaný doručil žalobci písemnou omluvu, podepsanou žalovaným, ve znění : Omlouvám se Vám, panu Y. K., za to, že jsem Vás označil při rekognici provedené dne 16.12.2007 jako pachatele trestného činu loupeže, která se udála dne 14.12.2006 okolo 15:00 hodin na adrese V., P.- R. (výrok I.). Výrokem II. soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 250.000,- Kč a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Po zjištění, že vyšetřování trestného činu loupeže bylo po provedené prověrce posouzeno jako řádné a že v řízení nevyšlo najevo, že by žalovaný proti žalobci vypovídal úmyslně nepravdivě, či by k takové výpovědi byl naveden třetí osobou, uzavřel, že výkon svědecké výpovědi podle § 97 trestního řádu nemůže být pokládán za neoprávněný zásah do osobnostního práva takové osoby, byť je na základě podaného svědectví vůči takové osobě následně postupováno prostředky trestního práva. Neoprávněný zásah do osobnostních práv jiného však přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže svědek vybočí z plnění své svědecké povinnosti. To připadá v úvahu tehdy, pokud svědek neplní své povinnosti svědka a zejména vypovídá křivě. To však v řízení prokázáno nebylo. Proto se soud prvního stupně nezabýval závažností újmy, která měla žalobci v důsledku trestního řízení vzniknout, neboť s ohledem na výše zaujatý právní názor nepovažoval toto zjištění za podstatné.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 27. května 2010, č.j. 1 Co 356/2009-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně a za správný považoval právní názor soud prvního stupně, že protiprávnost zásahu do osobnostních práv fyzické osoby není dána, jestliže původce zásahu plní jemu zákonem stanovenou povinnost, či využívá zákonného oprávnění a současně nejde o vybočení z plnění zákonných povinností. Plněním zákonné povinnosti je i výpověď svědka, ať již v občanskoprávním či trestním řízení, i jeho účast na rekognici in natura. Institut rekognice je efektivním důkazním prostředkem, tedy je nástrojem umožňujícím dosažení veřejného statku (dobra) spočívajícího v náležitém objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů, kromě toho plní rekognice i další účel. Vzhledem ke skutečnosti, že rekognice je prostředkem prověrky věrohodnosti přímého svědectví, plní rovněž účel vyloučení nevinných osob z podezření, a tudíž i účel ochrany individuálních práv před neodůvodněným stíháním a odsouzením. Dosažení účelu objasňování trestných činů a potrestání jejich pachatelů v trestním řízení je v demokratickém ústavním řádu pravidelně spjato s řadou nezbytných zásahů do osobnostních práv prověřovaných osob. Výpověď žalovaného jako svědka v trestním řízení a v průběhu rekognici a poznatky, údaje a úsudky, které v tomto procesním postavení sdělil orgánům činným v trestním řízení, jenž však souvisely s předmětem výslechu a předmětem trestního řízení, byť v souvislosti s dalšími skutečnostmi vedly k tomu, že žalobce byl vazebně stíhán, nelze pokládat za neoprávněných zásah do osobnostních práv žalobce. Za vyslovení údajů a úsudků v trestním řízení nebyl žalovaný v právním postavení svědka uznán příslušným orgánem pravomocně vinným ze spáchání trestného činu či přestupku. Žalovaný podáním svědecké výpovědi a svojí výpovědí při rekognici in natura plnil zákonem stanovenou povinnost a nevybočil přitom z mezí stanovených zákonem. Za takové vybočení by bylo možné považovat výpověď či jiný úkon, který by s předmětem výslechu ani vůbec nesouvisel. V případě žalovaného tak chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti a sice samotný protiprávní zásah. Odvolací soud odmítl žalobcovu koncepci objektivní občanskoprávní odpovědnosti svědka za obsah své výpovědi. Přijetí takové koncepce by znamenalo, že podání svědecké výpovědi , ke které je ten který občan povinen, a jejíž obsah se v budoucnu v kontextu s dalšími důkazy v té které věci provedenými, ukáže nevěrohodným, či ke kterému ten který orgán státní moci nepřihlédne, či mu neuvěří, zakládá objektivní odpovědnost svědka za zásah do osobnostních práv toho, kdo o sobě tvrdí, že obsahem svědectví byla zasažena jeho osobnostní práva chráněná ustanovením § 11 občanského zákoníku, a zcela by vyloučil povinnost a i ochotu svědků vypovídat o tom, co zažili a vnímali.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též dovolatel ) dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z úpravy obsažené v ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř., přičemž za dovolací důvod označuje, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší otázku objektivní odpovědnosti svědka za zásah do osobnostních práv nepravdivou svědeckou výpovědí jinak, než jak by měla být dovolacím soudem vyřešena, a že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena. Soudy nesprávně hodnotily otázku možnosti zásahu do osobnostních práv svědkem (poškozeným) v rámci trestního řízení. Přitom ochrana osobnosti náleží podle článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod každému a odpovědnost za zásah do osobnostního práva je objektivní, bez ohledu na zavinění. S odkazem na nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 154/94 z 9.2.1998 má za to, že obecnou úpravu práva na ochranu osobnosti lze limitovat pouze právy, která jsou součástí právních norem vyšší právní síly. Zákonodárce nevtělil do obecné normy (občanského zákoníku) žádné exkulpační či liberační důvody (vyjma ustanovení § 12 občanského zákoníku) a soudy nad rámec zákonného zmocnění nemohou takové důvody aplikovat. Žalobce má za to, že v případě úspěšné žaloby na ochranu osobnosti je nutno tvrdit zásah do osobnostních práv ze strany žalovaného, negativní následek v osobnostních právech na straně žalobce a příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a negativním dopadem ve sféře osobnostních práv žalobce a následně i tyto skutečnosti prokázat. Naopak pro úspěch žaloby není podstatné tvrdit a prokázat další okolnosti případu jako např. úmysl, poškozující dohodu, kooperaci se třetí osobou (ty jsou důležité toliko z hlediska rozsahu a hloubky zásahu pro posouzení výše penalizace za zásah), neboť zásah do osobnostních práv je konstruován na zásadě objektivní odpovědnosti za výsledek. Objektivní pravdou (nezávislou na tom, zda žalovaný vypovídal jako svědek) je, že žalobce nespáchal trestný čin loupeže dne 14.12.2006 okolo 15.00 hodin v P. R. a že proti žalobci bylo vedeno trestní řízení, a to v příčinné souvislosti s výslechem žalovaného a rekognicí, při níž označil žalobce s jistotou a bez pochybností za pachatele trestného činu, přičemž následné trestní řízení zasáhlo negativním způsobem do osobnostních práv žalobce. Žalovaný v trestním řízení označil žalobce za pachatele trestného činu s vyloučením jakýchkoliv pochybností a tím na sebe převzal odpovědnost za následky spojené s takovým jednání a to bez ohledu na druh soudního řízení. Předmětem žaloby o ochranu osobnosti není, že žalovaný jako svědek vypovídal, ale co vypovídal, tedy že obsahem jeho výpovědi byla nepravda. I když nebyl žalovaný postižen v trestněprávní rovině (křivé obvinění, či křivá svědecká výpověď), nevylučuje to jeho občanskoprávní odpovědnost. Poučení o povinnostech svědka v rámci trestního řízení, je okolností na straně svědka, která je z hlediska konstrukce zásahu do osobnostních práv zcela nerozhodná. Mohou-li podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15.11.2006, sp.zn. I. ÚS 310/05 do osobnostních práv nepřípustně zasáhnout orgány činné v trestním řízení (způsobem opravňujícím poškozeného podat úspěšně žalobu proti státu), tím spíše se tak může stát v rámci trestního řízení ze strany svědka (jestliže nevypoví pravdu). Proto je restriktivní a nepřiléhavá úvaha odvolacího soudu, že nepřijatelný je žalobcův názor, podle něhož podání svědecké výpovědi, ke které je ten který občan povinen, a jejíž obsah se v budoucnu v kontextu s dalšími důkazy v té které věci provedenými, ukáže nevěrohodným, zakládá objektivní odpovědnost svědka za zásah do osobnostních práv a zcela by vyloučil povinnost a i ochotu svědků vypovídat o tom, co zažili a vnímali. Předmětem žaloby přitom není jakékoliv svědectví , ale pouze svědectví objektivně nepravdivé, vyvolávající následky v osobnostní sféře dotčené osoby. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2007, sp.zn. 30 Cdo 3060/2007 má za to, že dovolenost jednání žalovaného jeho povinnost k podání svědecké výpovědi v trestním řízení byla omezena na podání pravdivé a úplné výpovědi. To znamená, že vypověděl-li svědek objektivně nepravdu, o dovolené jednání v rámci plnění práv a povinností svědka jít nemohlo. Rovněž tak s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2007, sp.zn. 30 Cdo 332/2007 nemohlo celkové vyznění žalovaným poskytnutých informací odpovídat pravdě, protože v trestním řízení bylo prokázáno, že žalobce se v den loupeže zdržoval v K. V. Žalovaný tak jako svědek svou objektivně nepravdivou výpovědí přivodil zásah, objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen v ohrožení osobnosti žalobce v jeho fyzické a morální integritě, tento zásah učinil neoprávněně (po vysloveném poučení, že je třeba uvést pravdu a nic nezamlčet), a mezi zásahem a jeho neoprávněností je příčinná souvislost. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný uvedl, že v řízeních před soudy obou stupňů nebyla zpochybněna pravdivost svědecké výpovědi žalovaného. Dokonce z výslechu svědka, Ing. F. F. dne 7.5.2009, policejního orgánu provádějícího šetření v trestní věci 1 T 27/2007 je nesporné, že policie nezvažovala vůči žalovanému postup podle ustanovení § 174 trestního zákona ve znění platném v roce 2006, resp. dle ustanovení § 175 téhož zákona. Je tedy nesporné, že dovolatel používá pojmu nepravdivá svědecká výpověď účelově bez jakéhokoliv důkazu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2002, sp.zn. 28 Cdo 795/2002 již byla předmětná otázka v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a dovolání by proto mělo být odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29.4.2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1.7.2009).
Podle § 236 odst.1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Poté, co dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř. se zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (nejedná se o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ), ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo jeho dřívější rozhodnutí, v němž rozhodl jinak), ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
K žalobcem namítané otázce nesprávného právního posouzení - zda může být neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti obviněného způsoben svědkem - se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil v stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. dubna 2010 k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem (§ 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), sp.zn. Cpjn 13/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54, ročník 2010. Nejvyšší soud zde dospěl k závěru, že d ošlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní. Vybočením z mezí takto stanovených práv a povinností v soudním řízení je křivé obvinění (§ 174 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. § 345 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.), křivá výpověď (§ 175 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. § 346 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.) nebo přestupek podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších změn a doplňků. V odůvodnění stanoviska Nejvyšší soud dále podrobně vyložil, že neoprávněnost zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem vylučuje mimo jiné okolnost, kdy zásah je s ohledem na různé veřejné zájmy dovolen zákonem, přičemž do této kategorie spadají tzv. zákonné licence, které jsou výslovně zakotveny v § 12 odst. 2 a 3 obč. zák. nebo např. v § 67 a násl. tr. řádu, v § 23 odst. 3 a 4, § 24 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, v čl. 6,7,8,26 Úmluvy o lidských právech v biomedicíně - č. 96/2001 Sb.m.s., § 191a a násl. o.s.ř., apod. V těchto případech (pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze) jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší veřejný zájem, odůvodněný naléhavými sociálními potřebami, které jsou v demokratické společnosti nezbytné. Ve vztahu k svědecké výpovědi Nejvyšší soud vyložil, že pečlivé vážení okolností konkrétního případu je významné např. i při posuzování otázky, zda účastník řízení slyšený před soudem v této souvislosti eventuálně nevybočil z mezí svých práv a povinností, a zda je možno zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, jenž byl obsažen v jeho výpovědi, ještě klasifikovat jako oprávněný.
Dovolatelem vytýkaného zásahu do jeho osobnostních práv se měl žalovaný dopustit jako poškozený v postavení svědka, při provedení tzv. rekognice. Rekognice je samostatnou metodou kriminalistické identifikace, spočívající v tom, že svědek nebo obviněný (tzv. osoba poznávající) v souvislosti s vyšetřováním trestného činu znovu poznává a tím ztotožňuje nějakou osobu nebo věc. Má charakter rozpoznání a výběru z několika objektů podobného typu. Základem rekognice je znovupoznání, jež lze charakterizovat jako psychický proces člověka, probíhající na základě myšlenkových obrazů nějaké osoby nebo věci, jež byly dříve vnímány. Podstatou těchto myšlenkových obrazů jsou paměťové stopy. Během rekognice přitom dochází ke znovupoznání založenému na srovnávání původního vjemu určitého objektu, uchovaného v paměti a vybaveného v představě, s objekty právě vnímanými při rekognici. Tím je naplňován cíl rekognice, a sice zjištění (vyloučení) totožnosti jednotlivého objektu. Ztotožňovací proces při rekognici je založen především na smyslovém vnímání, a to v té senzorické oblasti, v níž se uskutečnilo vnímání původní, tzn. zpravidla zrakem, řidčeji sluchem a zcela výjimečně jinými smysly člověka. Znovupoznání objektu podle funkčních a pohybových znaků je založeno buď na vnímání sluchovém (znovupoznání osoby podle hlasu a řeči), nebo na vnímání zrakovém (znovupoznání osoby podle chůze, držení těla, gestikulace, mimiky apod., srov. nález Ústavního soudu z 11.10.2007, sp.zn. III. ÚS 528/06).
Dovolatel v označené otázce specifikuje postavení svědka při rekognici v trestním řízení tím, že výsledkem rekognice je objektivně nepravdivé označení dovolatele, jako pachatele trestné činnosti. Závěr o nepravdivosti výpovědi (lhostejno jaký byl motiv nepravdivosti takové výpovědi) však plyne z hodnocení této výpovědi soudem v řízení a dospěje-li soud k závěru, že výpověď svědka je vědomě nepravdivá, pak tento svůj závěr vyjádří v odůvodnění rozhodnutí s následným promítnutím do trestněprávní odpovědnosti svědka (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2011, sp.zn. 30 Cdo 4352/2010).
Tento závěr je ovšem vyjádřen v právní větě citovaného stanoviska Nejvyššího soudu, v části pojednávající o vybočení z mezí povinností kladených na osoby zúčastněné v soudním řízení. Protože odvolací soud tento závěr vzal plně v úvahu, dospěl-li k závěru, že takové vybočení žalovaného v řízení nebylo prokázáno, pak je jeho právní závěr o nezpůsobilosti zásahu do osobnostních práv žalobce správný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2011

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu