30 Cdo 4866/2007
Datum rozhodnutí: 05.06.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 4866/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky ve věci vyšetřovaného A. M., zastoupeného opatrovníkem Městskou částí P., a advokátem, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro P., dříve nezletilé K. M., a matky dnes již zletilé D. M., o způsobilost k právním úkonům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 552/2004, o dovolání vyšetřovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2006, č.j. 30 Co 206/2006-203, takto:

I. Dovolání vyšetřovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. února 2006, č.j.

Nc 552/2004-145, byl vyšetřovaný A. M. omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že s výjimkou právních úkonů týkajících se obvyklé správy vlastního majetku v hodnotě do 5.000,- Kč není oprávněn samostatně činit žádné právní úkony. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení placených státem a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

Soud prvního stupně po provedeném řízení konstatoval, že u vyšetřovaného jsou naplněny předpoklady vymezené v § 10 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen o.z. ), kterými je duševní porucha (organický psychosyndrom), jakož i dlouhodobé nadměrné požívání alkoholických nápojů, které vedlo u vyšetřovaného ke konfliktům se zákonem a společenskými normami. Vyšetřovaný není schopen odlišovat realitu od svých představ, nemá na svůj vztah k alkoholu žádný náhled a není schopen ovládat vůlí svého chování a korigovat své vystupování ve společnosti. S přihlédnutím k předchozímu způsobu života, k zajištění jeho vlastní ochrany i ochrany společnosti, soud omezil jeho způsobilost k právním úkonům v uvedeném rozsahu.

K odvolání vyšetřovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2006, č.j. 30 Cdo 206/2006-203, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se vyšetřovaný omezuje ve způsobilosti k právním úkonům s výjimkou dispozice s částkou 10.000,- Kč měsíčně. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení placených státem a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně

a dospěl k závěru, že je na místě vyšetřovaného omezit ve způsobilosti k právním úkonům ve smyslu § 10 odst. 2 o.z. Nekritický postoj vyšetřovaného k jeho stavu

se nezměnil ani poté, co se nuceně podrobil ochrannému ústavnímu léčení.

Ze znaleckých posudků i výpovědi ošetřujícího lékaře vyšetřovaného je zřejmé,

že vyšetřovaný svou závislost není schopen jakkoliv ovládat a alkoholová recidiva mimo chráněné prostředí je vysoce pravděpodobná. Pro ochranu vyšetřovaného proto měl odvolací soud za odpovídající omezení vyšetřovaného ve způsobilosti k právním úkonům v rozsahu, že nadále bude způsobilý nakládat pouze částkou 10.000,- Kč měsíčně. Ostatní právní úkony se závažnějšími důsledky proto pak budou v zájmu ochrany vyšetřovaného pod kontrolou opatrovníka.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dovolateli dne 19. října 2006 a právní moci nabyl dne 30. října 2006.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal vyšetřovaný dne 19. prosince 2006 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a fakticky též namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 téhož zákona), resp., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Vyšetřovaný poukazuje zejména na to, že odvolací soud neprovedl všechny jím navržené důkazy (zejména výslech jeho obchodních partnerů, neposečkal na zpracování nových znaleckých posudků, nevzal v úvahu, že se přihlásil dobrovolně na protialkoholní léčbu, a že jeho vztah k dceři a okolí je bezproblémový a že se z něho stal fakticky bezdomovec). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Především je třeba zdůraznit, že ač odvolací soud vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně mění, učinil tak pouze ve vymezení rozsahu omezení způsobilosti

k právním úkonům vyšetřovaného. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly oběma soudy posouzeny rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Není přitom významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle § 220 téhož zákona. S přihlédnutím k uvedeným zásadám je proto třeba hodnotit napadený rozsudek odvolacího soudu jako rozhodnutí potvrzující rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo vysloveno omezení způsobilosti k právní úkonům vyšetřovaného (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2007, sp. zn. 30 Cdo 2218/2007).

Rozsudku soudu prvního stupně pak nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí

v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat

jen z hlediska námitek obsažených v dovolání.

Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě,

že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. jde o důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto též např. ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O tento případ však v souzené věci nejde.

Podle § 10 o.z. jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není

jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví (odst. 1). Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není

jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost

k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí (odst. 2).

Výtky dovolání ve své podstatě nesměřují proti tomu, jak odvolací soud vyložil citovaná zákonná ustanovení. Převážně se však týkají otázky skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, kdy fakticky vycházejí z dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř. Vzhledem k vyloženému však nejsou způsobilé

pro posouzení napadeného rozsudku jako rozhodnutí po právní stránce zásadného významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.

Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání vyšetřovaného bylo odmítnuto, avšak ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. června 2008

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu