30 Cdo 4861/2014
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 7 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 4861/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně EXPLOSIVE Service, a.s., se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 200/5, identifikační číslo osoby 48588261, zastoupené Mgr. Václavem Vondráškem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská 1616/17, proti žalované České republice 1) Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, 2) Ministerstvu průmyslu a obchodu, se sídlem v Praze 1, Na Františku 32, za něž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, 3) Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, 4) Národnímu bezpečnostnímu úřadu , se sídlem v Praze 5, Na Popelce 2/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 292/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2014, č. j. 15 Co 453/2013-582, takto:

Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2014, č. j. 15 Co 453/2013-582, ve výroku I v rozsahu, ve kterém byly potvrzeny výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částek 277 355 Kč, 1 663 125 Kč, 10 515 096 Kč, 51 929 828 Kč a 1 823 481 Kč a výrok II rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, jakož i ve výroku II, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 7. 2013, č. j. 14 C 292/2007-501, ve výroku I v rozsahu částek 277 355 Kč, 1 663 125 Kč, 10 515 096 Kč, 51 929 828 Kč a 1 823 481 Kč, jakož i ve výroku II, a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Jinak (co do částek 117 386 Kč, 2 662 858 Kč, 19 602 000 Kč a 91 710 775 Kč) se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. 7. 2013, č. j. 14 C 292/2007-501, zamítl žalobu o zaplacení částky 180 300 904 Kč (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované náhrady škod, jež jí měly vzniknout v důsledku v žalobě uvedených nezákonných rozhodnutí a nesprávných úředních postupů, zejm. pak nedůvodného trestního stíhání zaměstnanců žalobkyně Ing. P. B. a dr. P. Z. pro trestný čin nedovoleného obchodu s vojenským materiálem podle § 124 odst. 1, 2 písm. a), písm. d), resp. posléze § 124 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen tr. z. ), zahájeného usnesením policejního orgánu ze dne 21. 2. 2004 a skončeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2004, sp. zn. 57 T 12/2005, kterým soud oba jmenované zprostil na ně podané obžaloby podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen tr. ř. ), dále v důsledku příkazu k odnětí věci ze dne 5. 3. 2004, na jehož podkladě vydali jmenovaní (předseda představenstva žalobkyně a vedoucí jejího zahraničního obchodu) policejnímu orgánu bezmála 328 tun průmyslové trhaviny Pentrit (PETN; dále i jen Pentrit ) dovezené žalobkyní (jakožto osobou disponující povolením k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem) ze Švédska, a konečně v důsledku odnětí licence opravňující žalobkyni dovézt do České republiky ze Švédska další Pentrit do plánovaného množství 800 tun, a to za účelem jeho přepracování a dalšího obchodního využití.
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobkyně shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jejich soudem prvního stupně provedeným právním hodnocením. Ve vztahu k jednotlivým škodním nárokům (po jejich žalobkyní v průběhu řízení provedeném částečném omezení) tak uzavřel (převážně s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), že:
a) v rozsahu nároku na náhradu škody představované náklady obhajoby Ing. B. a dr. Z. (1 663 125 Kč) a náklady vynaloženými za znalecké posudky předložené v trestním řízení (277 355 Kč) postrádá žalobkyně, ač veškeré tyto náklady platila, aktivní věcnou legitimaci, neboť trestní stíhání nebylo vedeno vůči ní, ale vůči jejím zaměstnancům. Jim pak škoda nevznikla (neboť tyto náklady platila žalobkyně), pročež již z tohoto důvodu nemohli nárok na její náhradu žalobkyni platně postoupit. Pro případ postupitelnosti takových pohledávek pak shledal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dohody ze dne 24. 2. 2004 a ze dne 30. 6. 2006, jimiž mělo k postoupení uvedených pohledávek na žalobkyni dojít, s odkazem na § 37 odst. 1 a § 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ), neplatnými pro jejich neurčitost;
b) náklady vynaložené na služební cestu do Švédska (117 386 Kč) nelze žalobkyni přiznat z toho důvodu, že služební cesta byla vykonána rovněž z důvodu její běžné agendy , tj. k vynaložení nákladů by došlo i tehdy, nebýt trestního stíhání. V rozsahu, v němž mělo být předmětem služební cesty zjištění postoje k obchodnímu případu dovozu PETN , pak žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ohledně příčinné souvislosti trestního stíhání a povinností vykonat předmětnou služební cestu;
c) ohledně nároku na náhradu škody ve výši 2 662 858 Kč, odpovídající dle žalobních tvrzení nákladům žalobkyně na mzdy části jejího managementu vynaložené v období od 20. 2. 2004 do 10. 4. 2006 za práci těchto osob vykonanou v souvislosti s trestním stíháním, žalobkyně rovněž, ač poučena podle § 118a o. s. ř., neunesla břemeno tvrzení;
d) žalobkyně postrádá aktivní věcnou legitimaci rovněž ve vztahu k nároku na náhradu škody mající prapůvod právě v zabavení dovezeného PENTRITU a jeho zadržení v rámci daného trestního řízení (10 515 096 Kč, 51 929 828 Kč a 1 823 481 Kč), neboť příkaz ze dne 5. 3. 2004, na jehož podkladě k odnětí Pentritu došlo, se nevztahoval k žalobci, ale jeho zaměstnanci (správně zaměstnancům, t. č. již obviněným Ing. B. a dr. Z. poznámka Nejvyššího soudu). Žalobkyně pak nebyla, jak uzavřel bez bližšího zdůvodnění na str. 10 svého rozsudku soud prvního stupně (aby, nutno poznamenat, poté na str. 13 rozsudku dospěl k právě opačnému závěru poznámka Nejvyššího soudu) ani osobou zúčastněnou na trestním řízení;
e) žalobkyně přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neprokázala svá tvrzení o vzniku a výši škody odpovídající ušlému zisku ze zakázek ztracených v průběhu a z důvodu trestního stíhání svých zaměstnanců ve výši 19 602 000 Kč a 91 710 775 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně (dále jen dovolatelka ) dovoláním, majíc za to, že odvolací soud posoudil nesprávně následující otázky hmotného a procesního práva, na nichž dle dovolatelky závisí jeho rozhodnutí, v čemž dovolatelka spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (správně podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, podle nějž Nejvyšší soud jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval viz přechodná ust. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolatelka předně nesouhlasí s odvolacím soudem podaným výkladem § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen OdpŠk ), a z tohoto výkladu ve vztahu k ní učiněným závěrem, že nebyla účastníkem trestního řízení, pročež není ve sporu aktivně věcně legitimována, kterýžto závěr je dle dovolatelky klíčovým odůvodněním zamítavého rozhodnutí u většiny vznesených nároků Dovolatelka je toho názoru, že ve smyslu § 7 OdpŠk byla účastníkem trestního řízení, a to jako osoba zúčastněná na trestním řízení; uvedené procesní postavení své osoby v trestním řízení pak dovozuje z toho, že na ní bylo vykonáno ochranné opatření představované jednak odnětím jí patřících 328 tun trhaviny Pentrit, jednak odebráním licence, na jejímž podkladě měla zbylou trhavinu teprve dovézt. Přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce dovozuje dovolatelka s poukazem na § 237 o. s. ř. z toho, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Odvolací soud dle dovolatelky dále pochybil v řešení otázky platnosti dohod, podle nichž se zavázala nést náklady spojené s obhajobou obviněných zaměstnanců za současného vypořádání nároku postoupením pohledávky z titulu náhrady škody proti České republice. V této souvislosti poukázala dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1074/2003.
Poslední dovoláním otevřenou otázkou má pak být skutečnost, že při rozhodování soud nijak nezohlednil podaná tvrzení, která dovolatel učinil po poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání ve vztahu k takto formulované otázce dovozuje dovolatelka z toho, že se odvolací soud jejím (nesprávným) řešením odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v obou napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná, jednající úřady označenými shora v záhlaví rozsudku pod č. 3) a 4), navrhla dovolání odmítnout, příp. zamítnout s tím, že dovolatelka toliko opakuje odvolací argumentaci, s níž se věcně správně a v souladu judikaturou dovolacího soudu vypořádal již odvolací soud, pročež shledává dovolání nepřípustným, resp. nedůvodným. Ministerstvo vnitra je pak toho názoru, že vzhledem ke skutkovému vymezení žalobou uplatněných nároků není úřadem, který měl (a nadále má) v dané věci jménem státu jednat.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje obecné konstatování o splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. (jak je provedla dovolatelka odkazem na toto zákonné ustanovení hned na úvod bodu I dovolání), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se v napadeném rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní právní otázka (dovolacím soudem dosud neřešená) má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu pak na http://nalus.usoud.cz ).
Náležité vymezení kritéria přípustnosti dovolání je přitom nutno provést pro každý jednotlivý dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5441/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2811/15). Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb., když advokáti dovolatelů (či dovolatelé sami) budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka (na jejímž řešení nadto rozhodnutí odvolacího soudu vskutku závisí) již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet.
Uvedeným požadavkům dovolatelka nedostála v rozsahu, v němž dovoláním zpochybňuje závěry odvolacího soudu o neunesení břemen tvrzení a důkazního, tj. ve vztahu k nárokům sub b), c) a e). I pokud by snad bylo možné dle obsahu dovolání dovodit, že ustálenou rozhodovací praxí , od níž se měl odvolací soud při vyhodnocení unášení těchto břemen dovolatelkou z pohledu jí dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. soudem daných poučení odchýlit, mínila dovolatelka ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, pak z dovolání není zřejmé, o jakou (konkrétní) ustálenou judikaturu tohoto soudu se má jednat, tj. jaká konkrétní v judikatuře dovolacího soudu ustavená řešení má v této souvislosti dovolatelka na mysli. Dovolání je tak v této části ( pouhou) kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem, vycházející z jiného názoru dovolatelky, jež však přípustnost dovolání, jak bylo vyloženo výše, založit nemůže (k tomu dále viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
Nadto, vznáší-li dovolatelka otázku nezohlednění podaných tvrzení (není uvedeno jakých a ve vztahu ke kterým nárokům činěných), jimiž měla reagovat (dle svého přesvědčení náležitě) na poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (neuvedeno ve vztahu k jakým nárokům jí soudem prvního stupně daným a jaké ať už skutečné či údajné deficity povinností tvrzení a důkazní postihující), nenaplňuje takovou formulací zákonné požadavky určitého vymezení otázky (zde procesního práva, jak v dovolání uvádí), na jejímž řešení by napadené rozhodnutí mělo záviset. Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, pod číslem 132, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě, správně a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jemu svěřený dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se tak ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Shora citovaná procesní otázka předložená dovolatelkou přitom uvedeným požadavkům, odhlédnuto tedy od absence náležitého vymezení kritéria přípustnosti dovolání pro její řešení, nevyhovuje.
V rozsahu nároků sub b), c) a e) proto trpí dovolání vadami bránícími jeho projednání [§ 43 o. s. ř. přitom pro dovolací řízení neplatí (viz § 243b o. s. ř.)]. Z uvedeného důvodu je dovolací soud v uvedeném rozsahu odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Ohledně nároků sub a) a d) stojí napadené rozhodnutí [v rozsahu nároku sub a) rovněž, ohledně nároku sub d) výlučně] na závěru o absenci aktivní věcné legitimace dovolatelky, dovozeném z toho, že ji nelze považovat za účastníka řízení ve smyslu § 7 OdpŠk. Co do zpochybnění tohoto závěru (a tedy ve vztahu k oběma těmto nárokům) dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti pro jeho projednání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se tak ve vztahu k posléze uvedeným nárokům zabýval předně otázkou přípustnosti dovolání. Shledal jej, nevázán vymezením provedeným dovolatelkou, podle § 237 o. s. ř. přípustným, neboť odvolací soud se při posouzení otázky účastenství dovolatelky v trestním řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
S ohledem na (byť z pohledu předmětu řízení toliko částečnou) přípustnost dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. nejprve přezkoumal, zda nebylo řízení před oběma soudy postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady však v posuzovaném řízení neshledal. Namítá-li Ministerstvo vnitra, že nebylo a není úřadem, který by vzhledem k předmětu řízení (sestávajícímu nepochybně z více nároků se samostatným skutkovým základem) měl v dané věci jménem státu jednat, pak uvedené nemůže představovat vadu řízení za situace, kdy úřady k jednání jménem žalované příslušnými jsou v dané věci ve smyslu § 6 odst. 2 písm. a) a b) OdpŠk jistě (již jen) Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo průmyslu a obchodu, řízení se od počátku účastnící (přičemž lze ve vztahu k Ministerstvu vnitra případně uvažovat toliko o jisté nadbytečnosti jeho účasti v řízení; uvedené platí shodně i pro Národní bezpečnostní úřad).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval správností právního posouzení dovolatelkou otevřené otázky jejího účastenství v řízení odvolacím soudem a dospěl k závěru, že dovolání je v tomto rozsahu důvodné.
Podle § 7 odst. 1 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
Podle § 12 odst. 6 tr. ř. stranou se rozumí ten, proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v řízení před soudem též státní zástupce a společenský zástupce; stejné postavení jako strana má i jiná osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek.
Podle § 42 odst. 1 tr. ř., v rozhodném znění (tj. s přihlédnutím k časovému ohraničení trestního stíhání a odnětí, jakož i vrácení odňaté trhaviny dovolatelce, ve znění účinném do 30. 6. 2006), tomu, jehož věc byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána (zúčastněná osoba), musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřil; může být přítomen při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů (§ 65) a podávat v případech tímto zákonem stanovených opravné prostředky.
Podle § 79 odst. 1 tr. ř., v rozhodném znění (tj. s přihlédnutím k časovému ohraničení trestního stíhání a odnětí trhaviny dovolatele ve znění účinném do 31. 5. 2015) nebude-li věc důležitá pro trestní řízení na vyzvání vydána tím, kdo ji má u sebe, může mu být na příkaz předsedy senátu a v přípravném řízení na příkaz státního zástupce nebo policejního orgánu odňata. Policejní orgán potřebuje k vydání takového příkazu předchozí souhlas státního zástupce.
Podle § 80 odst. 1 tr. ř. není-li věci, která byla podle § 78 vydána nebo podle § 79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu. Na prodej se užije přiměřeně předpisu o soudním prodeji zabavených movitých věcí.
Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které, s jistým zjednodušením, neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon č. 82/1998 Sb. tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde o odpovědnost objektivní, tj. bez ohledu na zavinění; to však neznamená, že by nemusely být splněny všechny zákonem požadované podmínky vzniku odpovědnosti. Z tohoto pohledu je třeba vykládat i pojem účastníka řízení, který je oprávněn uplatnit proti státu nárok na náhradu škody.
Zákon č. 82/1998 Sb. blíže účastníka řízení (jde o legislativní zkratku zahrnující různé způsoby označení osob vystupujících v celé řadě řízení) nedefinuje a spoléhá v tomto směru na jednotlivé procesní předpisy, které obsahují vlastní definice osob účastných na řízení, a jsou tak rozhodující pro vymezení oprávněné osoby podle § 7 odst. 1 OdpŠk. Trestní řád pojmu účastník neužívá a v hlavě druhé hovoří o osobách na řízení zúčastněných, přičemž ve shora citovaném § 12 odst. 6 vymezuje pojem strany. Účastníkem trestního řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk je tak především právě strana trestního řízení, tj. osoba, proti níž se vede trestní řízení (obviněný, obžalovaný, odsouzený), pokud nejde o odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření (tam je poškozený definován speciálně v § 9 až 11 OdpŠk), dále zúčastněná osoba (ten, jehož věc byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána podle § 42 tr. ř.) a poškozený (ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda - § 43 tr. ř.). Vedle účastníků řízení o věci samé, jíž se rozumí věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede (předmětem trestního stíhání je rozhodnutí o vině - srov. § 12 odst. 10 tr. ř.), je pak třeba za účastníky, jak je má na mysli ustanovení § 7 odst. 1 OdpŠk, považovat i další osoby (např. svědky, znalce, tlumočníky a ty, jimž soud při dokazování uložil určitou povinnost), o jejichž právech a povinnostech se v určité dílčí fázi řízení rozhoduje, anebo osoby, které jsou oprávněny v určité fázi řízení činit návrhy či podávat opravné prostředky, jako jsou např. příbuzní obžalovaného, léčebný ústav, výchovné zařízení, zájmové sdružení občanů apod. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, uveřejněný pod č. 99/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, či ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, uveřejněný pod č. 71/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsudku ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, Nejvyšší soud uzavřel, že [v] zásadě však nelze vyloučit, že jednotlivými úkony provedenými v trestním řízení budou postiženy i osoby, proti kterým trestní stíhání přímo nesměřovalo, jako například osoby blízké. Aktivní legitimaci v případě nezákonného rozhodnutí upravuje blíže ustanovení § 7 OdpŠk, přitom pro všechny druhy řízení platí, že vedle účastníků řízení o věci samé bude třeba za účastníky řízení ve smyslu § 7 OdpŠk považovat i další osoby, o jejichž právech a povinnostech se v určité dílčí fázi řízení rozhoduje, anebo osoby, které jsou oprávněny v určité fázi řízení činit návrhy či podávat opravné prostředky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 109/2008, nebo Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 90). Takto rozšířený okruh oprávněných subjektů odůvodňuje zájem státu na odškodnění osob, jejichž práva mohla být autoritativním zásahem státu zasažena. Mezi tyto další osoby lze zjevně podřadit i družku obviněného, která se osobně účastnila dílčí fáze trestního řízení, konkrétně domovní prohlídky, při níž jí byly odňaty některé věci důležité pro trestní řízení
V posuzované věci je z obsahu spisu zřejmé (a skutková zjištění soudů nižších stupňů, jakkoliv v tomto směru poměrně kusá, s tím nejsou v rozporu), že trestní stíhání bylo vskutku zahájeno proti zaměstnancům dovolatelky Ing. B. a Dr. Z. (usnesení policejního orgánu ze dne 21. 2. 2004). Současně je však patrné, že od počátku jejich trestního stíhání neměly orgány v něm činné pochyb o tom, že předmětná trhavina byla ze zahraničí dovezena dovolatelkou jakožto osobou mající v tomto směru příslušné povolení, které pak (a nikoliv jejím stíhaným zaměstnancům) byla těmito orgány odňata. Dovolatelce (a nikoliv jejím stíhaným zaměstnancům) státní zástupce v obžalobě navrhl trhavinu zabrat (viz odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. 57 T 12/2005). Rovněž tak dovolatelce měla být posléze trhavina vrácena (jak vyplývá z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2006, sp. zn. 57 T 12/2005), a to jako osobě, jíž byla odňata ve smyslu § 80 odst. 1 věta první tr. ř. (to, že by k předmětné trhavině uplatňovala podle § 80 odst. 1 věta druhá tr. ř. právo jiná osoba než dovolatelka, žádný z účastníků v řízení ani netvrdil). Úvaha odvolacího soudu, že se příkaz k odnětí věci ze dne 5. 3. 2004 nevztahoval k dovolatelce, je proto nesprávná viz ostatně z odůvodnění tohoto příkazu: je zde důvodný předpoklad, že dobrovolně tuto trhavinu fa EXPLOSIVE Service, a. s., nevydá, jak má na mysli ustanovení § 78 odst. 1 tr. řádu.
Z řečeného vyplývá, že dovolatelku je nutno považovat za účastníka trestního řízení a tedy oprávněný subjekt ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk, a to nejen jako osobu zúčastněnou (§ 42 odst. 1 tr. ř.) a tedy stranu podle § 12 odst. 6 tr. ř., ale již (počínaje odnětím trhaviny) jako osobu dotčenou (postiženou) na svých právech k věci jejím odnětím podle § 79 odst. 1 tr. ř.
Závěr odvolacího soudu vylučující dovolatelku z práva na náhradu škody v rozsahu nároků sub a) a d) již jen z toho důvodu, že nebyla účastníkem trestního řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk, proto není správný.
Protože je právní posouzení žalovaného nároku odvolacím soudem v uvedeném směru nesprávné a jelikož dosavadní výsledky řízení neposkytují podklad pro to, aby o věci mohl rozhodnout přímo dovolací soud podle § 243d písm. b) o. s. ř., postupoval Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu nároků sub a) a d) včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v dotčeném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V rámci nového projednání věci tak soud prvního stupně (a případně soud odvolací) vyjde z toho, že dovolatelka byla dle § 7 odst. 1 OdpŠk ve shora uvedeném smyslu (tj. z důvodu odnětí věcí a právě jen ve vztahu k nim) účastníkem předmětného trestního řízení, a bude se tak v intencích žalobních tvrzení a v rozsahu dotčeném kasačním výrokem tohoto rozsudku zabývat naplněním předpokladů odpovědnosti žalované za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Ohledně nároku na náhradu škody odpovídající nákladům obhajoby a nákladům dokazování soud prvního stupně v dalším řízení nepřehlédne, že dovolatelka označila uvedené náklady v žalobě jako vynaložené v souvislosti s obranou (obhajobou) společnosti a jejích zaměstnanců v souvislosti s trestním a správním řízení , nikoliv jako týkající se výlučně obhajoby obviněných B. a Z. , jak s jistou (a nepřesnou) zkratkou uvedeno v jeho rozsudku. Ujasní si proto předně (a to případně i s pomocí postupu podle § 118a o. s. ř.), z jakých nákladů žalobní požadavek sub a) vlastně věcně sestává, tj. v jakém rozsahu (výši) byly tvrzené (a jaké) náklady dovolatelkou vynaloženy na obhajobu obviněných v trestním řízení či v souvislosti s jejich účastí v jiných (správních) řízeních a v jakém rozsahu se jednalo o náklady vynaložené ve smyslu § 31 odst. 1 a 3 OdpŠk přímo dovolatelkou jako odnětím věci poškozeným účastníkem trestního řízení na vlastní obhajobu v trestním řízení či snad v souvislosti se zastoupením vlastní osoby v jiném (správním) řízení.
V případě prvních zmíněných nákladů (placených dovolatelkou za své zaměstnance, ať už v jakémkoliv řízení) vyjde soud v dalším řízení z ustálené (a oproti mínění dovolatelky i v dané věci aplikovatelné) judikatury dovolacího soudu. Ta přiznává aktivní legitimaci k uplatnění nároku na náhradu škody spočívající v nákladech obhajoby vedle obviněného (obžalovaného) již jen osobám uvedeným v § 37 odst. 1 tr. ř. (k tomu viz již shora citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, a ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007) a současně výslovně vylučuje obchodní společnost z práva požadovat jako náhradu škody náklady, jež zaplatila na obhajobu svého společníka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2855/2012); posledně uvedený závěr se nepochybně uplatní i pro náklady vynaložené obchodní společností na obhajobu svého zaměstnance (argumentum a simili). Právě jen ve vztahu k nákladům placeným za zaměstnance pak opětovně posoudí argumentaci dovolatelky týkající se postoupení nároku na náhradu škody na její osobu (kterou se dovolací soud s přihlédnutím k důvodům svého kasačního zásahu nezabýval, neboť se týká, jak je zřejmé, toliko části zažalovaných nákladů, dovolatelkou však v řízení před soudy nižších stupňů dosud náležitě nespecifikovaných, tj. nevymezených oproti nákladům její vlastní obhajoby ). V případě těchto vlastních nákladů dovolatelky pak soud zváží splnění podmínek § 31 odst. 1 a 3 OdpŠk.
Ohledně nároku sub d), vztaženého soudy dle odůvodnění napadeného rozsudku k zabavení dovezeného PENTRITU a jeho zadržení , platí, že soudy v dosavadním řízení ne zcela dostatečně reflektovaly skutečnost, že dovolatelka dle žalobních tvrzení spojuje vznik škody nejen s odnětím Pentritu, ale i s nemožností další Pentrit dovézt. Soud prvního stupně si proto předně ujasní (a to případně i zde s pomocí postupu podle § 118a o. s. ř.), v jakém rozsahu (výši) se dovolatelka domáhá náhrady škody za odňatý a v jakém za nedovezený Pentrit. Za účelem posouzení naplnění předpokladů odpovědnosti žalované za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. si ve vztahu k oběma těmto dílčím nárokům opatří (případně s využitím postupu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) odpovídající skutková zjištění, jež posléze právně zhodnotí. Při tomto právním hodnocení vyjde z toho, že shora ve vztahu k účastenství dovolatelky v trestním řízení řečené může mít v rámci úvah o naplnění předpokladů odpovědnosti žalované význam toliko v rozsahu, v němž dovolatelka spojuje vznik škody právě jen se zabavením (odnětím) již dovezené trhaviny, nikoliv však v rozsahu, v němž dovolatelka namítá nemožnost další trhavinu dovézt (dle žalobních tvrzení zjevně z důvodu správních aktů jiných orgánů veřejné moci než orgánů činných v trestním řízení; příkaz k odnětí věci dosud nedovezenou trhavinu již pojmově postihnout nemohl).
Soud prvního stupně v dalším řízení s přihlédnutím k zúžení jeho předmětu následkem částečného odmítnutí dovolání dále opětovně zváží, jaké úřady jsou v dané věci ve smyslu § 6 OdpŠk nadále příslušnými k jednání za žalovanou. Pro úplnost v tomto směru Nejvyšší soud připomíná, že tam, kde dovolatelka spatřuje původ škody v trestním řízení, jím bude (toliko) Ministerstvo spravedlnosti [§ 6 odst. 2 písm. a) OdpŠk], a tam, kde měla škoda vzniknout v důsledku rozhodnutí či postupů v jiných (správních) řízení, nastupuje tzv. odvětvový princip [§ 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk].
Soud prvního stupně rovněž v dalším řízení postupem dle § 164 o. s. ř. opraví zjevnou nesprávnost ve výroku I svého (dovolacím soudem toliko zčásti zrušeného) rozsudku. V něm je předmět řízení vyčíslen úhrnnou částkou 180 300 904 Kč, ač soud prvního stupně rozhodoval o nároku ve výši celkem 180 301 904 Kč. Dle odůvodnění jeho rozsudku má tato nesprávnost původ v tom, že soud prvního stupně od původního předmětu řízení, činícího 238 353 557 Kč, odečetl (kromě dalších) částku 57 181 000 Kč, ač se dovolatelka na odškodnění nemajetkové újmy, kterýžto nárok vzala v průběhu řízení zpět, domáhala toliko zaplacení částky 57 180 000 Kč (jak uvedeno správně ve výroku usnesení, jímž soud prvního stupně při jednání dne 9. 8. 2012 vyhlášeným usnesením řízení o tomto nároku zastavil).
Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
Podle § 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, soud v novém rozhodnutí o věci.
Nejvyšší soud obiter dictum zdůrazňuje, že sám splnění podmínek odpovědnosti státu za škodu nad rámec dovolacího přezkumu s ohledem na § 242 o. s. ř. neposuzoval; tento úkol náleží, jak výše uvedeno, soudům v dalším řízení. Přestože tedy Nejvyšší soud neshledal závěr odvolacího soudu o účastenství dovolatelky v trestním řízení správným, tento rozsudek nezavazuje soudy nižších stupňů k učinění závěru o vzniku odpovědnosti státu za škodu. V dalším řízení by podle názoru Nejvyššího soudu rovněž soudy neměly přehlédnout závěry vyložené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2016, a měly by se vypořádat s jejich případnou aplikovatelností v poměrech posuzované věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 20. 1. 2016

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu