30 Cdo 4852/2010
Datum rozhodnutí: 24.10.2012
Dotčené předpisy: § 36 odst. 2 předpisu č. 26/2000Sb., § 48 předpisu č. 26/2000Sb.




30 Cdo 4852/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Ing. V. O. , zastoupeného Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Valentinská 92/3, proti žalované GEKO TRADE, a.s. , se sídlem Praha 4, V Náklích 3/2, identifikační číslo osoby: 25702009, zastoupené JUDr. Romanou Javornickou, advokátkou se sídlem Praha 1, Staroměstské náměstí 17, o určení vlastnického práva a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 C 40/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. června 2010, č.j. 21 Co 284/2008-141, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud ve Znojmě (dále jen soud prvního stupně ), rozsudkem ze dne 28. 3. 2008, č.j. 18 C 40/2006-116 zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit nemovitosti, a to pozemky parc. č. 1503 a 1504, budovu č. p. 896 na pozemku parc. č. 1503 a budovu bez čísla popisného nebo evidenčního na pozemku parc. č. 1504, vše v katastrálním území Znojmo-město (dále jen "předmětné nemovitosti") (výrok I), zamítl žalobu na určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě notářského zápisu sepsaného dne 15. 5. 1996 JUDr. E. K., notářem v Praze, pod sp. zn. NZ 70/96, N 80/96, a následného vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, zřídil žalobce jako vlastník předmětných nemovitostí k nim zástavní právo. K návrhu zástavního věřitele Hypo Vereinsbank CZ, a.s., proběhla dne 26. 2. 2001 dražba předmětných nemovitostí, a to podle § 36 odst. 2 zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, jako nedobrovolná veřejná dražba, vydražitelem nemovitostí se stal žalovaný, který byl následně na základě této skutečnosti zapsán do katastru nemovitostí jako jejich vlastník. Ustanovení § 36 odst. 2 zák. č. 26/2000 Sb., ve znění platném do 10. 5. 2005, umožňující provedení nedobrovolné veřejné dražby na základě návrhu dražebního věřitele, jehož pohledávka je zajištěna zástavním právem vloženým do katastru nemovitostí před účinností tohoto zákona (1. 5. 2000) a čestného prohlášení navrhovatele ve formě notářského zápisu o tom, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, z níž není plněno a která je zajištěna tímto zástavním právem, bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005, vyhlášeným pod č. 181/2005 Sb. s účinností od 10. 5. 2005 zrušeno. S odkazem na princip právní jistoty a zákaz retroaktivity tak veřejnou dražbu nedobrovolnou, která se konala ještě před zrušením ustanovení § 36 odst. 2 zák. č. 26/2000 Sb., nepovažoval za neplatnou. Dovodil, že udělením příklepu ve veřejné dražbě a následným zaplacením ceny dosažené vydražením nabyl žalovaný platně vlastnictví k předmětným nemovitostem a ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí je stále jejich vlastníkem.
Krajský soud v Brně (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 1. června 2010, č. j. 21 Co 284/2008, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, kdy za podstatnou považoval skutečnost, že na majetek žalobce byl dne 5. 6. 2003 prohlášen konkurs, který byl zrušen až k 9. 6. 2005. Žalobce podal u Okresního soudu ve Znojmě žaloby o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem a o určení neplatnosti dražby . V řízení o určení vlastnického práva vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 191/2001 vzal správce konkursní podstaty podáním ze dne 5. 2. 2004 žalobu zpět a soud prvního stupně usnesením ze dne 31. 3. 2004 řízení zastavil. Řízení o určení neplatnosti dražby bylo postoupeno k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, u kterého se projednávalo pod sp. zn. 14 C 150/2001 a bylo rovněž zastaveno pro zpětvzetí žaloby učiněné správcem konkursní podstaty žalobce, a to usnesením ze dne 30. 3. 2003. Odvolání podané žalobcem pak bylo odvolacím soudem odmítnuto jako odvolání podané osobou neoprávněnou.
Odvolací soud dovodil, že k důsledkům zrušení ustanovení § 36 odst. 2 zák. č. 26/2000 Sb., umožňující provedení veřejné dražby nedobrovolné, Ústavním soudem lze přihlédnout u dražby takto provedené před účinností zrušovacího nálezu Ústavního soudu, pouze v případě, kdy tato dražba byla napadena způsobem upraveným zák. č. 26/2000 Sb., tedy žalobou na vyslovení neplatnosti dražby (§ 48 uvedeného zákona) a řízení ve věci vyslovení neplatnosti dražby k datu účinnosti zrušovacího nálezu Ústavního soudu běželo. V dané věci žaloba o vyslovení neplatnosti dražby sice byla podána, avšak došlo k jejímu zpětvzetí a řízení o ní bylo pravomocně zastaveno ještě předtím, než Ústavní soud o zrušení ustanovení § 36 odst. 2 zák. č. 26/2000 Sb. rozhodoval. Podle odvolacího soudu na tom nic nemění, že se tak stalo v době, kdy byl na majetek žalobce prohlášen konkurs a procesní úkon - zpětvzetí žaloby - učinil správce konkursní podstaty. Ke zrušení rozhodnutí o zastavení řízení o vyslovení neplatnosti dražby nedošlo, odvolání žalobce proti uvedenému usnesení bylo odvolacím soudem odmítnuto. Na uvedený stav nemá vliv ani následné zrušení konkursu na majetek žalobce. Odvolací soud přihlédl k závěrům vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2646/2008. Za nepodstatné pro věc odvolací soud považoval, že žalovaný byl jedním z navrhovatelů konkursu na jeho majetek, o nesouhlasu s dražbou věděl. Stejně tak nerozhodná byla skutečnost, zda notářský zápis, na základě kterého bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem, obsahoval doložku přímé vykonatelnosti či nikoli, neboť její relevanci by bylo možné posuzovat pouze v řízení o vyslovení neplatnosti dražby vedeném podle § 48 zák. č. 26/2000 Sb. Uzavřel proto, že vydražitelem předmětných nemovitostí a jejich vlastníkem se stal žalovaný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále též dovolatel ). Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a za dovolací důvod označuje nesprávné právní posouzení odvolacím soudem. Za otázku zásadního právního významu dovolatel považuje to, zda je možné žalobce připravit zcela o majetek a to postupem, který je v rozporu s ústavním pořádkem a to za okolností, kdy vydražitelem není třetí osoba, která o věci není nijak zpravena, ale naopak osoba v celé věci aktivně působící, která aktivně činí úkony směřující k tomu, aby nezákonný záměr, v tomto případě dražba, byl doveden až do úplného konce, tj. k situaci, kdy žalobce již nemá jiný zákonný prostředek, než domáhat se svých práv prostřednictvím určovací žaloby . S názorem odvolacího soudu, že zpětvzetí návrhu správcem konkursní podstaty má za následek, že platnost dražby nelze následně posuzovat ani jako předběžnou otázku v rámci řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem dovolatel nesouhlasí a považuje za otázku zásadního právního významu, zda lze či nikoli považovat zastavení řízení správcem konkursní podstaty za takový úkon, který má za následek nemožnost přezkoumání zákonnosti dražby v jakémkoli jiném řízení . Otázku, zda notářský zápis obsahoval doložku přímé vykonatelnosti či nikoli , považuje dovolatel rovněž za otázku zásadního právního významu. Za významné považuje postavení insolvenčního správce a dlužníka v rámci řízení zahájených v době před prohlášením konkursu na majetek dlužníka. Učiní-li v době trvání konkursu správce konkursní podstaty úkon v takovém řízení zahájeném před prohlášením konkursu, které směřuje k zastavení takového řízení, pak by skutečnost, že řízení bylo zastaveno (zejména v případě, kdy vydražitel je podrobně informován o celém průběhu konkursního řízení), nemělo být překážkou pro posouzení otázky původně řešené v zastaveném řízení, v řízení novém jakožto otázku předběžnou. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na vyklizení nemovitosti, a to pozemku parc. č. 1503 a 1504, budovy č. p. 896 na pozemku parc. č. 1503 a budovy bez čísla popisného nebo evidenčního na pozemku parc. č. 1504, vše v katastrálním území Znojmo-město a na určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce , není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudů, podle níž se pokládá veřejná nedobrovolná dražba za neplatnou, jen jestliže byla její neplatnost vyslovena pravomocným rozhodnutím soudu ve smyslu ustanovení § 48 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a podle níž otázku neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby nelze posuzovat v jiném řízení (a tedy ani v řízení o určení vlastnictví, či v řízení o vyklizení nemovitosti) jako otázku předběžnou (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1679/2005, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006 sp. zn. 29 Odo 777/2006, který byl uveřejněn pod č. 25 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007) a nemá tedy po právní stránce zásadní význam. Pro nedobrovolnou dražbu provedenou podle § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách rovněž platí, že vlastnictví k předmětu této dražby na vydražitele nepřechází, pokud o neplatnosti dražby rozhodl soud k návrhu podanému podle § 48 odst. 3 a 4 zákona o veřejných dražbách (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 23. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 27/2005, z 28. srpna 2007, sp. zn. 22 Cdo 224/2007, a dále např. z 28. května 2008, sp. zn. 21 Cdo 2517/2007). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. října 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu