30 Cdo 483/2006
Datum rozhodnutí: 14.03.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





30 Cdo 483/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátkou, proti žalované obci M. N. V., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 583/2003,


o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2005,


č. j. 14 Co 389/2004 - 113, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že kupní smlouva ze dne 11. 9. 2000 uzavřená mezi ČR - Okresním úřadem v B. jako prodávající a žalovanou jako kupující, jejímž předmětem je převod nemovitostí, a to domu č. p. 722 na st. ploše p. č. 483, pozemku p. č. 483 zastavěná plocha o výměře 279 m2 a pozemku p. č. 484 zahrada o výměře 1116 m2 v kat. území M. N. V., je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že kupní smlouva byla uzavřena v rozporu s vyhl. č. 61/1986 Sb. a že nebyl udělen předchozí souhlas zastupitelstva obce ke koupi pozemků od České republiky. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení [80 písm. c) o. s. ř.] spatřuje v tom, že jako spoluvlastnice domu a pozemků sousedících s uvedenými nemovitostmi je účastnicí správního řízení o vydání stavebního povolení na novostavbu rodinného domu, a dále v tom, že by vyhovění žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení, neboť sama má zájem na uvedených pozemcích vystavět rodinný domek.


Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 2. 6. 2004, č. j. 9 C 583/2003 - 50,


ve znění opravného usnesení ze dne 5. 12. 2005, č. j. 9 C 583/2003 - 132, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně ani po poučení soudu podle § 118a o. s. ř. neosvědčila naléhavý právní zájem


na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. Vycházel z názoru, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví), není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu. Dovodil, že závěr soudu o neplatnosti smlouvy nemůže mít žádnou vypovídací schopnost o tom, kdo je vlastníkem majetku, jehož se smlouva týkala, a rozhodnutí soudu o neplatnosti smlouvy by tedy nemělo žádné praktické důsledky . Protože žalobkyně mohla žalovat přímo


na určení vlastnického práva , soud žalobu zamítl, aniž se zabýval věcí samou , a dále tím, zda žalobkyně jako osoba právního vztahu nezúčastněná má naléhavý právní zájem na žalobě na určení.


K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 5. 2005, č. j. 14 Co 389/2004 - 113, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil a rozhodl


o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s poukazem na ust. § 80 písm. c)


o. s. ř. dovodil, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy může mít


i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení. Obecně tedy lze připustit naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy u osoby, která tvrdí, že byla poškozena na svých právech v souvislosti s probíhajícím nabídkovým či výběrovým řízením konaným v souvislosti


s prodejem nemovitosti, pokud by se neúspěšný účastník takového řízení mohl domáhat práv, jež mu byla porušením povinností prodávajícího upřena; o takový případ se však


v dané věci nejedná. Žalobkyně sice zlepšení svého právního postavení v případě vyhovění žalobě spatřuje v tom, že bude obnoveno výběrové řízení na prodej nemovitostí a získá tak možnost být vybrána jako kupující, avšak žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy podala jen proti straně kupující a nikoliv vůči druhému účastníkovi této smlouvy, tedy straně prodávající (České republice), která podle jejího tvrzení měla při uzavření smlouvy porušit právní předpisy. Protože otázka naléhavého právního zájmu v dané věci úzce souvisí s pasivní věcnou legitimací, je nutno


s přihlédnutím k tomu, kdo je žalobkyní žalován, dospět k závěru, že na požadovaném určení jen vůči kupující (žalované) žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení nemá .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí má


po právní stránce zásadní význam, neboť v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka vztahu naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy osobou, která není účastníkem smlouvy, k otázce pasivní legitimace účastníků této smlouvy . Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a namítá, že jeho rozhodnutí je vnitřně rozporné, neboť pokud by naléhavý právní zájem měl směřovat současně proti oběma účastníkům kupní smlouvy, pak zde musí právní zájem vůči žalované existovat , avšak soud dochází k závěru, že je ho třeba směřovat především vůči druhé straně smlouvy. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud se nevypořádal s tvrzeným nedostatkem podmínky řízení, spočívajícím v tom, že žaloba směřovala pouze vůči jednomu z účastníků smlouvy, ač podle soudu měla ve vztahu k tvrzenému naléhavému právnímu zájmu směřovat vůči oběma . Soud také nijak neodůvodnil, oč opřel svůj závěr, že v případě žaloby na neplatnost smlouvy je třeba žalovat oba její účastníky; podle názoru dovolatelky tento požadavek nelze opřít ani o hmotné právo ani o ust.


§ 159a o. s. ř. Znovu poukazuje na to, že předmětná kupní smlouva je neplatná mimo jiné i pro nedostatek souhlasu zastupitelstva žalované podle ust. § 85 zákona


č. 128/2000 Sb. a že právní zájem vůči žalované na určení neplatnosti smlouvy vyplývá z toho, že ve výběrovém řízení probíhajícím u Okresního úřadu v H. o prodeji pozemku, byl vybrán účastník řízení, který nesplňoval zákonné požadavky pro to, aby se řízení zúčastnil (souhlas zastupitelstva). Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.


§ 237 o. s. ř.


Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje


k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé


po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje


k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebylo vydáno rozhodnutí, které by odvolacím soudem bylo zrušeno. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust.


§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.


Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.


Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem.


Nejvyšší soud v rozsudku publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 3, pod č. 290, vyslovil právní názor, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy podle § 80 písm. c) o. s. ř. může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení . Současně je však třeba vycházet


i z toho, že v řízení o určení platnosti či neplatnosti smlouvy může být žalobě vyhověno, jen jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni účastníci smlouvy, kteří ji uzavřeli, případně jejich právní nástupci (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 2. 1988, sp. zn. 3 Cz 61/87, uveřejněný pod č. 36 Bulletinu Nejvyššího soudu ČR, ročník 1988). Kupní smlouvu ze dne 11. 9. 2000 uzavřela se žalovanou Česká republika - Okresní úřad v B. Protože Česká republika se nestala účastnicí tohoto řízení, nemůže být žalobě - pro nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalované - vyhověno. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat, že by jeho rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.


Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud se nevypořádal s nedostatkem podmínky řízení, spočívajícím v tom, že žaloba směřovala pouze vůči jednomu


z účastníků smlouvy , pak je zřejmé, že nerozlišuje rozdíl mezi otázkou hmotněprávní věcné legitimace účastníků, kterou soud řeší v konečném rozhodnutí ve věci, a nedostatkem podmínky řízení, spočívajícím v nezpůsobilosti být účastníkem řízení


na straně toho, kdo byl za účastníka řízení označen, což je procesněprávní institut. Vymezení účastníků řízení se zakládá procesním způsobem - podle ustanovení § 90 první části věty o. s. ř. účastníkem je navrhovatel (žalobce) - ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a ten, koho navrhovatel (žalobce) v návrhu (v žalobě) za tohoto účastníka řízení označil. Nedostatek věcné legitimace může vést jen


k zamítnutí žaloby a nikoliv k zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení.


Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 14. března 2006


JUDr. Olga Puškinová, v. r.


předsedkyně senátu