30 Cdo 4824/2015
Datum rozhodnutí: 13.01.2016
Dotčené předpisy: § 157 odst. 2 o. s. ř.




30 Cdo 4824/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) Ing. J. B., CSc. , zastoupeného JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 51, b) GROUP BBB, a. s. , se sídlem v Blansku, Češkovice 261, identifikační číslo osoby 494 51 499, zastoupené JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem se sídlem shora, a c) K.T.H.F. a. s. v likvidaci , se sídlem v Blansku, Těchovice 264, identifikační číslo osoby 634 68 778, proti žalovaným 1) FLAY GROUP, s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Blanická 25, identifikační číslo osoby 255 66 555, a 2) J. V., zastoupenému JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem v Žďáře nad Sázavou, Nádražní 21, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 332/2001, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2015, č. j. 37 Co 258/2003-277, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2015, č. j. 37 Co 258/2003-277, se ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanými 1) a 2) ve výrocích I., IV. a VI. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Blansku (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 26. června 2002, č. j. 4 C 332/2001-30, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že objekt bydlení v k. ú. T., obec B., okres B., zapsaný na LV 710 u Katastrálního úřadu v Blansku, je vlastnictvím 1. žalovaného. , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uzavřel, že samotná skutečnost, že žalovaný 1) v rozporu se smlouvou o postoupení pohledávky nepřevedl nemovitost na žalobce a), ale prodal ji žalovanému 2), představuje sice porušení závazku žalovaným 1), ale toto jednání nelze posoudit tak, že by se příčilo dobrým mravům.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 14. dubna 2015, č. j. 37 Co 258/2003-277, rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku I. ve vztahu mezi žalobci a) a c) a žalovanými 1) a 2) potvrdil, ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanými 1) a 2) jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, a dalšími výroky III. až IX. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci a) svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva žalovaného 1). Pokud jde o meritum věci, odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva ze dne 8. února 2001 uzavřená mezi žalovaným 1), zastoupeným neztotožněnou osobou I. T. a žalovaným 2), je pro absenci oprávnění neztotožněné osoby za žalovaného 1) jednat, neplatná, respektive neobsahuje projev vůle žalovaného 1) (§ 24, § 39 obč. zák.). Současně však odvolací soud na základě výpovědi žalovaného 2) uzavřel, že žalovanému 2) svědčí dobrá víra chránící nabytí jeho vlastnického práva podle smlouvy z 8. 2. 2001. Osoby, jimž dobrá víra svědčí, totiž nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost (obdobně II. ÚS 165/2011). Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud dospěl k závěru, že soud I. stupně ve výroku I. ve vztahu mezi žalobci a) a c) a žalovaným 1) a 2) rozhodl správně, ve vztahu k a) žalobci s ohledem na dobrou víru žalovaného 2), ve vztahu k žalobci c) v důsledku absence tvrzení o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení.
Proti tomuto rozsudku odvolací soudu podal žalobce a) (dále též dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta, a to do výroků I., IV. a VI., dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a vymezuje předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tím, že namítá, že odvolací soud se při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel odkazuje, respektive cituje právní závěry z jednotlivých rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ), které podle jeho názoru odvolací soud ve svém rozhodnutí nereflektuje, a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadený rozsudek tak, aby bylo určeno, že předmětná nemovitost je ve vlastnictví žalovaného 1).
Žalovaný 2) ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl, že dovolateli nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, dovolatel neprokázal jím tvrzenou neplatnost předmětné kupní smlouvy, a v neposlední řadě žalovaný 2) je osobou, která nabyla své vlastnické právo v dobré víře od osoby, jíž svědčilo vlastnické právo, potvrzené údaji z veřejně státem vedené evidence. Žalovaný 2) závěrem navrhl, aby dovolání dovolatele bylo zamítnuto a aby mu byla uložena povinnost nahradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání dovolatele (které směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu), je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné, neboť odvolací soud se při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by přezkoumatelným způsobem vyložil konkrétní právní argumenty, které jej k takovému odklonu vedly, když pouhý odkaz na judikaturu Ústavního soudu nelze bez dalšího považovat za důvod k nerespektování judikatury dovolacího soudu.
Nejvyšší soud např. již ve svém rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), zaujal právní názor, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že k takovému (shora popsanému) defektu v odůvodnění soudního rozhodnutí došlo i v posuzovaném případě, neboť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezprostředkoval žádnou právně kvalifikační úvahu týkající se nabytí nemovitosti (zapsané v katastru nemovitostí) od nevlastníka na základě (pouhé) dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí (k tomu srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 2458/2015, na které dovolací soud pro stručnost zcela odkazuje).
Za této procesní situace byl proto Nejvyššímu soudu upřen věcný přezkum napadeného rozhodnutí a nezbylo, než dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v dotčeném rozsahu ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc mu podle druhého odstavce věty první téhož zákonného ustanovení vrátit k dalšímu řízení
Bude nyní na odvolacím soudu, aby při meritorním rozhodování zohlednil relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a aby svůj právně kvalifikační závěr vtělený do právního posouzení věci zákonu odpovídajícím způsobem vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), nedospěje-li k závěru o nutnosti vydání dalšího kasačního rozhodnutí, které ovšem musí být rovněž zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněno (srov. § 167 odst. 2 o. s. ř. a násl.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu