30 Cdo 482/2015
Datum rozhodnutí: 31.07.2015
Dotčené předpisy: § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 482/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce A. N. , zastoupeného JUDr. Tomášem Dobřichovským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 741/13, proti žalovanému Národnímu divadlu moravskoslezskému, příspěvkové organizaci , se sídlem v Ostravě Moravská Ostrava, Čs. legií 148/14, IČ 00100528, zastoupenému JUDr. Lukášem Jansou, advokátem se sídlem v Ostravě Mariánské Hory, Sokola Tůmy 743/16, o ochranu autorských práv, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 C 85/2012 o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. listopadu 2014, č.j. 4 Co 8/2014-110, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě domáhal vůči žalovanému ochrany autorských práv s tím, že je z titulu dědictví spolunositelem autorských práv k autorskému dílu, a to k českému překladu literárního díla O. W Jak důležité je míti Filipa , který byl vytvořen J.Z. N. Žalobce tvrdil, že žalovaný neoprávněně užívá divadelní hru se stejným názvem podle překladu P. D. a tímto užitím zasahuje do autorských práv žalobce.
Usnesením ze dne 20. srpna 2014, č.j. 7 C 85/2012-102, Krajský soud v Ostravě podle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) přerušil řízení až do pravomocného skončení řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 114/2012, když zjistil, že jde o řízení ve věci žalobce A. N. proti P. D. o ochranu autorských práv, v němž je řešena otázka, zda překlad P. D. neoprávněně zasahuje do práv žalobce a řízení je ve stadiu, kdy se zvažuje vypracování znaleckého posudku. Soud prvního stupně by v daném řízení řešil stejnou otázku.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. listopadu 2014, č.j. 4 Co 8/2014-110, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že zastává stejný názor jako soud prvního stupně, totiž že z důvodu hospodárnosti řízení je přerušení řízení vhodné, neboť to, zda žalobcův nárok uplatněný v tomto řízení je důvodný či nikoliv, záleží na posouzení toho, zda překladem předmětného literárního díla O. W. je neoprávněně zasahováno do spoluautorských práv žalobce. Odvolací soud připomněl, že Městský soud v Praze při řešení této otázky postoupil již dále, neboť, na rozdíl od Krajského soudu v Ostravě, již ve věci jednal.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním ze dne 19. ledna 2015. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, konkrétně ve způsobu, jakým byl aplikován § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Podle jeho názoru zakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, kterým byla řešena otázka, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, respektive která je soudy rozhodována rozdílně. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2014, sp.zn. 28 Cdo 3568/2013, a ze dne 26. listopadu 2013, sp.zn. 30 Cdo 1917/2013, dovozuje, že přerušení řízení není v tomto případě vhodným řešením z hlediska hospodárnosti řízení, zejména jeho rychlosti, a namítá, že podstata porušení autorských práv žalobce řešená v řízení u Městského soudu v Praze spočívá na jiném právním základu. Závěrem žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), poté co zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v posuzované věci těmto stanoveným předpokladům nevyhovuje. Důvodem je v prvé řadě to, že ustanovení § 237 o.s.ř. účinné od 1. ledna 2013 již nezakládá přípustnost dovolání na zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Žalobce sice oznamuje právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu neměla být údajně vyřešena, ale žádnou takovou otázku fakticky neformuluje, když se jinak odvolává na existující judikaturu Nejvyššího soudu. Z obsahu dovolání se jinak podává, že žalobce zejména nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že přerušení řízení je v zájmu hospodárnosti řízení. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp.zn. 22 Cdo 572/2014, vyložil, že postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). Není věcí soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro významné právní otázky, aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv .
Dospěl-li Nejvyšší soud v souzené věci k závěru, že nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, proto je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst.1 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2015

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu