30 Cdo 4779/2016
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 4779/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobkyně PhDr. H. P. , zastoupené Mgr. Martinem Novákem, advokátem se sídlem v Praze, Jandova 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze, Vyšehradská 16, o zaplacení 106.897 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 564/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2015, č. j. 72 Co 279/2015-92, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 25. března 2015, č. j. 31 C 564/2014-64, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 106.897,- Kč se zákonnými úroky z prodlení. Soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 9. září 2015, č. j. 72 Co 279/2015-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V předmětné věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 106.897 Kč, která měla zahrnovat jednak zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 77/2010 a náhradu škody ve výši 6.897,- Kč, odpovídající nákladům na zrušení nezákonného rozhodnutí, tj. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2012, č. j. 11 Co 573/2011-120. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované dne 13. března 2014, přičemž tento byl žalovanou odmítnut. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 19 C 77/2010 (dále též původní řízení ) soud prvního stupně zjistil, že žalobou podanou dne 15. března 2010 se žalobkyně v původním řízení domáhala po žalované zaplacení částky 110.000,- Kč představující náhradu nemajetkové újmy vzniklé žalobkyni nepřiměřenou délkou jiného řízení, řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Ca 216/2008. Soud prvního stupně podal detailní přehled jednotlivých úkonů, které byly v původním řízení činěny, přičemž zjistil, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 4. srpna 2011, č. j. 19 C 77/2010-106, byla žaloba na odškodnění nemajetkové újmy zamítnuta. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. února 2012, č. j. 11 Co 573/2011-120, odmítl, neboť žalobkyně ani přes výzvu soudu neodstranila vady podaného odvolání. Toto usnesení napadla žalobkyně žalobou pro zmatečnost, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. prosince 2012, č. j. 11 Co 573/2011-149, zamítl. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. září 2013, č. j. 4 Co 63/2013-170, napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil, jelikož dospěl k závěru, že Městský soud v Praze pochybil, když výzvu k odstranění vad odvolání doručoval žalobkyni poštou, ačkoli má žalobkyně zřízenu datovou schránku. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 25. června 2014, č. j. 11 Co 120/2014-208, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 tak, že se konstatuje porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces a v části, v níž byla žaloba zamítnuta ohledně nárokované finanční částky, byl napadený rozsudek potvrzen. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. V původním řízení tedy bylo konstatováno, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Ca 216/2008 bylo porušeno právo žalobkyně. Žalobkyně se nyní domáhá náhrady nemajetkové újmy za škodu, kterou měla utrpět v rámci původního řízení nesprávným úředním postupem, konkrétně nepřiměřenou délkou řízení.
Soud prvního stupně po vymezení skutkového stavu komplexně vysvětlil, jakými úvahami byl veden při právním hodnocení. Odkázal na příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále již OdpŠk ] a související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále již ESLP ). Po zhodnocení relevantních okolností, jež mají být posuzovány při hodnocení nároku na náhradu nemajetkové újmy, resp. škody podle OdpŠk (složitost řízení, počet stupňů, význam pro účastníky řízení, jednání účastníků, atd.) pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že délka původního řízení (v té době dosud neskončeného řízení v délce cca pěti let) je dosud přiměřená. I přes absenci odpovědnostního titulu považoval soud prvního stupně za nezbytné vyjádřit se k dalším souvisejícím okolnostem, tj. sporům, v nichž žalobkyně uplatňuje kompenzaci dle OdpŠk. Soudu prvního stupně je známo cca 220 věcí, v nich žalobkyně figuruje ať v postavení žalobkyně či stěžovatelky. V této souvislosti soud prvního stupně odkázal i na usnesení Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) ze dne 13. října 2011, sp. zn. III ÚS 2800/2009, podle kterého: Ani Ústavní soud nemíní přehlížet skutečnost, že stěžovatelka jako odborová organizace je ve své podstatě pouhou fikcí - její členstvo je tvořeno pěti osobami - převážně rodinnými příslušníky předsedkyně PhDr. H. P.; jen dvě z těchto osob platí členské příspěvky. Materiálně se stěžovatelka jeví jen jako účelový nástroj veskrze litigiózního (sudičského) postupu své předsedkyně, jež jejím prostřednictvím vede bezpočet soudních sporů, které často ani vzdáleně nesouvisejí s pracovněprávními vztahy zaměstnanců správ památkových objektů. Tato skutečnost je patrná nejen ze spisového materiálu v projednávané věci, ale i ze zhruba pěti desítek zjevně neopodstatněných podání, jež byla u Ústavního soudu učiněna stěžovatelkou, její právní předchůdkyní či osobně PhDr. H. P. Soud prvního stupně konstatoval, že zatěžování státních orgánů zjevně šikanózními návrhy či žalobami podávanými z malicherných pohnutek nad míru přiměřenou zatěžuje kapacitu těchto orgánů, včetně soudů, čímž brání přístupu ke spravedlnosti ostatním osobám, přičemž takové počínání nelze hodnotit jinak než jako jednání příčící se dobrým mravům. K tomu soud prvního stupně dodal, že i kdyby délka předmětného řízení byla nepřiměřená a žalobkyni v jejím důsledku vznikla nemajetková újma, pak s odkazem na ust. § 8 občanského zákoníku žalobě nelze vyhovět, jelikož žalobkyně právo, jak je zřejmé z jejího výše popsaného počínání, zneužívá, a nelze tudíž toto její jednání považovat za jeho výkon, resp. je nebytné tomuto domnělému výkonu práva odepřít ochranu (Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1 654). Komentář. 1. vydání, Praha 2014, s. 86-91).
Ve vztahu k nároku na náhradu škody pak žalobkyně netvrdila, resp. neprokazovala, že by částku 6.897 Kč skutečně vynaložila, tedy, že by jí vznikla škoda. I kdyby však žalobkyně odměnu své právní zástupkyni v této výši uhradila, soud prvního stupně bude v namítaném řízení rozhodovat i o náhradě nákladů řízení vzniklých v důsledku podané žaloby pro zmatečnost. Nárok na náhradu škody proto není důvodný.
Odvolací soud se přiklonil ke skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. Nadto odvolací soud doplnil, že mu je z jeho úřední činnosti známo, že neúměrným množstvím zahájených řízení, které žalobkyně nezahajuje pro ochranu subjektivních práv, zbytečně zatěžuje soudní systém, z čehož následně těží zahajováním dalších řízení ohledně náhrady újmy způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že takovéto zneužití práva nelze považovat za jeho výkon, resp. že takovému domnělému výkonu práva je nutné odepřít ochranu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již dovolatelka ) nejprve sama, následně prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž vymezila hledisko přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které (ve svých vzájemných vazbách a konkrétních souvislostech) v rozhodování dovolacího soudu (i) dosud nebyly vyřešeny nebo (ii) při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Těmito otázkami dle dovolatelky jsou:
1. Je nutno pochybení´ (nesprávný úřední postup) soudu spočívající v porušení pravidel pro doručování účastníkům řízení, v jehož důsledku dojde k nedůvodnému zastavení řízení a nutnosti vést řízení o žalobě pro zmatečnost, považovat za zásadní důvod /rozhodující kritérium dle ust. § 31a zák. OdpŠk/ způsobující nepřiměřenou délku řízení?
K této otázce dovolatelka doplnila (ve stručnosti shrnuto), že pochybení spočívá v tom, že ze strany Městského soudu v původním řízení nebylo postupováno v souladu s procesní normou, což vyvolalo nedůvodnou délku řízení, když v případě řádného doručení výzvy k odstranění vad podání by prodloužení řízení o cca 24 měsíců (doba nutná k vedení žaloby o zmatečnost) nedošlo.
2. Náleží účastníku řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení ve smyslu § 31 zákona č. 82/1998 Sb. v případě, kdy nepřiměřená délka řízení je způsobena výhradně procesním pochybením soudu (postupem orgánu veřejné moci jako kritéria dle § 31a)?
K tomu dovolatelka vyložila, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s otázkou průměrné délky civilního řízení, která je podle statistik Ministerstva spravedlnosti cca 370 dnů. Nutnost vedení žaloby pro zmatečnost byla vyvolána výhradně primárním nesprávným úředním postupem odvolacího soudu, přičemž skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem, nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení.
3. Lze zcela ignorovat argumentaci žalobce v otázce vzniklé újmy ve vztahu k zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení ve smyslu § 31 OdpŠk s odůvodněním, že je účastník řízení soudem označen za sudiče na základě paušalizovaného a mechanické hodnocení, aniž má takto ostrakizovaný a dehonestovaný účastník možnost se proti negativnímu odsudku své osoby bránit, resp. ho vyvrátit?, tj. otázka neprokázání záměru žalobkyně způsobit vedením soudních řízení škodu státu jako účastníku řízení (zde ve vazbě na posouzení právní otázky ´potřebnosti provedení navrženého důkazu´ a ´vyváženosti dokazování´)
K tomu dovolatelka doplnila, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z názoru soudu, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany ve spojitosti s § 8 o. z. a § 2 o. s. ř. Dovolatelka poukazuje na to, že ustanovení § 8 o. z. ve spojení § 2 o. s. ř. se týkají výlučně hmotněprávních nároků. Pokud soud sám zatíží řízení vadou v důsledku porušení procesní normy nelze žalobkyni upřít její nárok spojený s nepřiměřenou délkou řízení.
4. Je v souladu se zákonnou povinností na řádné, srozumitelné a přesvědčivé posouzení námitky rozhodování vyloučeným soudcem dle ust. § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. neprovedení důkazu, který je navrhován k prokázání odlišného přístupu soudce k žalobkyni (porušení rovnosti před zákonem) s odkazem na rozhodovací praxi tohoto soudce?
Dovolatelka argumentuje, že v odvolání namítala, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, který z důvodu negativního poměru k žalobkyni není schopen projednávanou věc nestranně a objektivně posoudit, přičemž vůči dovolatelce postupuje odlišně, než k jiným žalobcům, kteří se u soudu domáhají náhrady újmy dle OdpŠk. V této souvislosti dovolatelka odvolacímu soudu navrhla provedení důkazů příslušnými rozhodnutími vydanými předmětným soudcem. Odvolací soud se s námitkou vypořádal tak, že je nedůvodná. Dovolatelka tvrdí, že se nejednalo o námitku nespokojenosti , ale o odvolací námitku spočívající v tvrzení o porušení rovnosti před zákonem (ve smyslu aplikace práva zde kritérií dle ust. § 31a OdpŠk). Pokud tedy odvolací soud upustil od provedení navrženého důkazu, aniž by se s důkazním návrhem vypořádal, jedná se o tzv. opomenutý důkaz. Nevypořádání se s tímto důkazem je potom nutno považovat za zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud či dovolací soud ) dovoláním napadenou část rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Dne 24. října 2016 bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání dovolatelky, jímž uplatnila námitku podjatosti soudců senátu 30 Cdo, kterým bylo přiděleno rozhodnutí o dovolání žalobkyně proti v záhlaví vymezenému rozsudku odvolacího soudu. O námitce podjatosti dovolatelky bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2016, č. j. 32 Nd 392/2016-223, tak, že předmětní soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 4779/2016.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně jak bude rozvedeno níže není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Žalobkyně (dále též dovolatelka ) vymezila dvě hlediska přípustnosti svého dovolání (rozhodnutí odvolacího soudu má záviset na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, resp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu). Dovolatelka dále vymezila čtyři otázky hmotného či procesního práva (viz výše), které se mají vztahovat k výše zmíněným hlediskům přípustnosti dovolání. Jak dovolací soud konstatuje a vysvětluje níže, žádné z těchto hledisek (ve vztahu k dovolatelkou vymezeným otázkám) nemůže založit přípustnost dovolání.
První a druhá z vymezených otázek spolu úzce souvisí, proto se k nim dovolací soud vyjádří společně. Tyto otázky se týkají toho, zda pochybení soudu spočívající v porušení pravidel doručování účastníkům řízení, které vyústí v nutnost vést žalobu pro zmatečnost, je zásadním důvodem způsobujícím nepřiměřenou délku řízení, resp. náleží-li účastníku řízení zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve smyslu § 31 OdpŠk v případě, kdy nepřiměřená délka řízení je způsobena výhradně procesním pochybením soudu.
V této souvislosti Nejvyšší soud v prvé řadě odkazuje na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, Cpjn 206/2010 (dále již Stanovisko ) [všechna zde označená rozhodnutí či stanoviska Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ], v němž se mimo jiné obsáhle vyjádřil k výkladu § 31a OdpŠk.
Přiměřenost délky řízení je nutno posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu, přičemž je vždy nutno přihlédnout k následujícím kritériím:
a) složitosti případu,
b) chování poškozeného,
c) postup příslušných orgánů,
d) významu předmětu řízení pro poškozeného.
Soud prvního stupně, resp. odvolací soud se podrobně zabývaly každým z těchto kritérií, přičemž ve vztahu k dovolatelkou vymezeným právním otázkám č. 1 a 2 je třeba zdůraznit zejména kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného. Soud prvního stupně (k jehož skutkovému i právnímu hodnocení se odvolací soud přiklonil) se významem předmětu řízení pro dovolatelku věnoval jednak přímo , když uvedl, že předmětné řízení nelze typově zařadit mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky, a dále i nepřímo , když předložil obsáhlé vysvětlení týkající se toho, proč hodnotí chování dovolatelky jako jednání příčící se dobrým mravům. Je zřejmé, že snížený význam původního řízení pro dovolatelku lze dovodit i z toho, že dovolatelka vyvolala v posledních letech u zdejšího soudu (soud prvního stupně) desítky soudních sporů (do současné doby jde přibližně o 220 věcí, v nichž žalobkyně (dovolatelka) figuruje ať v postavení žalobkyně nebo stěžovatelky), jak je soudu známo z jeho vlastní úřední činnosti a jak se zjišťuje i z výpisu věcí žalobkyně v programu Isas Toto platí tím spíše, jedná-li se o podávání zjevně šikanózních návrhů či žalob podávaných z malicherných pohnutek.
Argumentaci dovolatelky vztahující se k průměrné délce civilního řízení, která má být podle statistik Ministerstva spravedlnosti cca 370 dnů, není relevantní. Jak vyplývá z konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (často protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (např. § 2 o. s. ř., § 2 s. ř. s., § 1 tr. ř.). Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení , která by z pohledu § 31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. např. Stanovisko). Jestliže se tedy soud prvního stupně řádně věnoval všem kritériím, která je třeba hodnotit při posuzování přiměřenosti délky řízení, a zejména s ohledem na kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného (dovolatelku) dospěl k závěru, že délka původního (v té době dosud neskončeného) řízení je dosud přiměřená , nelze se přiklonit k názoru, že tímto způsobem došlo k odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že tato problematika již byla v praxi dovolacího soudu vyřešena.
Třetí dovolatelkou vymezená právní otázka rovněž nezakládá přípustnost dovolání. Pokládá-li dovolatelka otázku, zda lze zcela ignorovat argumentaci žalobce v otázce vzniklé újmy ve vztahu k zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení s odůvodněním, že je účastník řízení soudem označen za sudiče na základě paušalizovaného a mechanické hodnocení, aniž má takto ostrakizovaný a dehonestovaný účastník možnost se proti negativnímu odsudku své osoby bránit, resp. ho vyvrátit , pak Nejvyšší soud konstatuje, že takto vymezená otázka není otázkou, na niž závisí rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 237 o. s. ř.). Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí (k němuž se odvolací soud přiklonil, a na jehož odůvodnění i odkázal) zamítl dovolatelkou vznesený nárok na náhradu nemajetkové újmy (a škody) dle OdpŠk nikoli na základě úvahy, že by dovolatelka byla sudičkou , nýbrž jak bylo vysvětleno výše s ohledem na výsledek vyhodnocení kritérií vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk a interpretovaných ve Stanovisku. Ačkoli soud prvního stupně zmínil i potenciálně sudičské jednání dovolatelky, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ani z rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, že by nárok dovolatelky byl a priori odmítán již z důvodu takového chování dovolatelky. Naopak, soudy obou stupňů nárok posuzovaly s ohledem na výše zmíněná kritéria.
Čtvrtá dovolatelkou vymezená právní otázka, na jejímž vyřešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, spočívá v tom, zdali je v souladu se zákonnou povinností na řádné, srozumitelné a přesvědčivé posouzení námitky rozhodování vyloučeným soudcem podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. neprovedení důkazu, který je navrhován k prokázání odlišného přístupu soudce k žalobkyni (porušení rovnosti před zákonem) s odkazem na rozhodovací praxi tohoto soudce. Jinými slovy tak dovolatelka formuluje otázku, zda neprovedení důkazu k prokázání tvrzení, že rozhodoval vyloučený soudce, je v souladu se zákonnou povinností na řádné posouzení námitky rozhodování vyloučeným soudcem.
§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vymezuje tzv. odvolací důvod spočívající v nedostatku podmínek řízení (v jejich širším pojetí) (srov. např. DRÁPAL, L. a kol., Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 1068). Odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit mimo jiné tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící). Ve vztahu k právnímu institutu vyloučeného soudce se Nejvyšší soud vyjádřil opakovaně. Obecně platí, že nelze-li uplatnit podjatost soudce (např. vyjde-li podjatost soudce (přísedícího) najevo teprve poté, co již bylo o věci rozhodnuto), a není-li již tak námitka podjatosti již způsobilým právním prostředkem k vyloučení soudce (přísedícího), může být náprava zjednána jen cestou opravného prostředku; námitka, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, je nejen způsobilým odvolacím důvodem, ale i důvodem žaloby pro zmatečnost (§ 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.), a k tomuto zmatečnostnímu důvodu lze přihlédnout i za dovolacího řízení (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2009, sp. zn. 21 Cdo3483/2008).
Podmínkou aplikace § 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř. je však to, že dovolání je přípustné, což, jak bylo vysvětleno výše, v tomto případě není. Tudíž v rámci nepřípustného dovolání nelze hodnotit tento domnělý nedostatek podmínek řízení (v jejich širším pojetí).
Jelikož Nejvyššímu soudu je známa judikatura Ústavního soudu, z níž mimo jiné vyplývá, že jakákoli námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) a jelikož se dovolatelka domnívá, že tato jí zmiňovaná vada řízení měla dopad do jejího práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud se blíže zabýval i touto otázkou.
Podle dovolatelky ve věci rozhodoval vyloučený soudce, který z důvodu negativního poměru k žalobkyni není schopen projednávanou věc nestranně a objektivně posoudit, přičemž vůči žalobkyni postupuje odlišně, než k jiným žalobcům, kteří se u soudu domáhají náhrady újmy dle OdpŠk. V této souvislosti dovolatelka odvolacímu soudu navrhla provedení důkazů příslušnými rozhodnutími vydanými soudcem V. Trojánkem. Odvolací soud se s námitkou vypořádal tak, že je nedůvodná, načež vysvětlil: Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle odst. 4 cit. ustanovení důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech´. Soudcům poměr k věci však může vyplývat z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám byl účastníkem řízen, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by soudce mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen na svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Soudcův poměr k účastníkům nebo jejich zástupcům může být založen především jejich příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. Žalobkyně však namítá podjatost dotčeného soudce z toho důvodu, že se domnívá, že tento soudce postupuje jinak vůči ní, než k jiným poškozeným žalobcům a poukazuje obecně na rozsudky dotčeným soudcem vydané. Důvodem pochybností žalobkyně o nepodjatosti soudce jsou tedy okolnosti, které případně spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Tyto okolnosti však, jak již (bylo) shora uvedeno, nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti dotčeného soudce, neboť v postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví. Odvolací soud tak vymezil, proč považuje námitku dovolatelky za nedůvodnou a proč považoval dovolatelkou navržený důkaz za nadbytečný.
Dovolatelka ve svém dovolání dovozuje, že: Pokud tedy odvolací soud upustil od provedení navrženého důkazu, aniž by se s důkazním návrhem vypořádal, jedná se o tzv. opomenutý důkaz. K problematice tzv. opomenutého důkazu existuje bohatá judikatura dovolacího i Ústavního soudu. O opomenutý důkaz se jedná zejména o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut , eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další) >1< (nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Obdobně lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 4. září 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, z nějž mimo jiné vyplývá: V tomto směru Ústavní soud připomíná též svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ´ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal ´. >2< Z výše citovaného odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, z jakých důvodů se odvolací soud rozhodl neprovádět důkaz navržený dovolatelkou. Ani čtvrtá dovolatelkou vymezená právní otázka tak není relevantní.
Lze tedy uzavřít, že shora vymezeným předpokladem přípustnosti dovolání se dovolatelce nepodařilo založit přípustnost jejího dovolání, jelikož dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolání žalobkyně proto Nejvyšší soud ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. března 2017

JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu


_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<

1) Zvýraznění provedeno dovolacím soudem.
2) Zvýraznění provedeno dovolacím soudem.