30 Cdo 4778/2016
Datum rozhodnutí: 04.04.2017
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 4778/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. M., identifikační číslo osoby 13074237, se sídlem v Třebíči, Cyrilometodějská 1/1, zastoupeného Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem se sídlem v Praze, Doudlebská 1699/5, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Praha, Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 1 321 055 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 114/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, č. j. 29 Co 119/2016, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 12. 2015, č. j. 25 C 114/2015-115, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 188 420 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 136 635 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Žalobce se v řízení po žalované domáhá zaplacení 1 312 055 Kč s příslušenstvím, kterážto částka představuje ve výši 1 188 420 Kč náhradu žalobcem tvrzené škody a ve výši 132 635 Kč představuje přiměřené zadostiučinění s tím, že oba nároky měly žalobci vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného původně u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 254/2003, posléze u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 58/2009 (dále jen posuzované řízení ).
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 9. 12. 2003 podáním žaloby u Krajského soudu v Brně, v níž se žalobce domáhal vydání částky 1 188 420 Kč. V tomtéž řízení bylo ve prospěch žalobce vydáno dne 15. 12. 2003 předběžné opatření, kterým soud zakázal žalovanému zcizit nebo zatížit byt v jeho vlastnictví. Věc byla posléze postoupena Okresnímu soudu v Třebíčí a řízení bylo dále vedeno pod sp. zn. 6 C 58/2009. Uvedená částka představovala dlužnou část úplaty za výrobu a pronájem prodejního stánku v D. Dne 11. 2. 2003 se rozhodnutím Obvodního soudu v Kolíně nad Rýnem stal majetek žalovaného předmětem insolvenčního řízení. Žalobce do tohoto řízení řádně svoji pohledávku přihlásil a tato byla v plné výši uznána konkursním správcem. Dne 3. 8. 2011 byl žalovaný rozhodnutím výše zmíněného soudu osvobozen od zbývajících dluhů s účinností pro všechny věřitele. Dne 23. 6. 2014 vzal žalobce žalobu zpět. Dne 25. 6. 2014 odvolací soud v posuzovaném řízení zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastavil. Žalovaná poskytla žalobci zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 121 125 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, kdy žalobci vznikla nemajetková újma, kterou bylo nutno odčinit. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění postupoval soud prvního stupně souladně se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a za přihlédnutí k relevantním kritériím stanovil částku přiměřeného zadostiučinění ve výši 112 000 Kč. Jelikož tato částka nedosahuje částky, které se žalobci již od žalované dostalo, soud prvního stupně v této části žalobu zamítl. Ohledně nároku na náhradu škody pak soud prvního stupně uvedl, že absentuje dle ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů, jeden ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci, a to předpoklad příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem samotné tvrzené škody.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Žaloba byla v České republice podána až po prohlášení konkursu. Předpokladem pro úspěšné postižení majetku dlužníka je existence vykonatelného exekučního titulu, kterým však žalobce po celou dobu vedení posuzovaného řízení nedisponoval. Tvrzená škoda tak nemohla být v příčinné souvislosti s délkou posuzovaného řízení, neboť je zřejmé, že samotná délka řízení nemohla mít vliv na možnost uspokojit se postihem bytu ve vlastnictví žalovaného za situace, kdy po dobu posuzovaného řízení bylo předběžným opatřením zakázáno jeho zcizení. Odvolací soud se též v plné míře ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně při stanovení částky přiměřeného zadostiučinění a potvrdil správnost jeho postupu.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že soudy obou stupňů byla nesprávně posouzena otázka existence příčinné souvislosti mezi průtahy v řízení a škodou, která dovolateli vznikla. Z kumulativní aplikace článků 43 a 47 nařízení rady ES č. 1346/2000 článku 2 Aktu o podmínkách přistoupení, který je součástí Smlouvy o přistoupení ČR k Evropským společenstvím, vyplývá, že nařízení rady ES č. 1346/2000 se nevztahuje na konkursní řízení zahájená před 1. 5. 2004, a proto žádná rozhodnutí učiněná v takových insolvenčních řízení nemají ve vztahu k ČR žádné extrateritoriální účinky. Z výše uvedeného dovolatel dovozuje, že příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem v posuzovaném řízení existuje a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolatel dovoláním výslovně napadá výrok I rozhodnutí odvolacího soudu. Ve vztahu k části tohoto výroku, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně a nákladový výrok III, dovolatel nikterak nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a z jakého důvodu dovolání podává. Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Ve vztahu k části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, spatřuje dovolatel přípustnost dovolání v posouzení otázky příčinné souvislosti mezi průtahy v řízení a tvrzenou škodou. Dovolatel tímto ve smyslu § 237 o. s. ř. neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž posouzení záviselo napadené rozhodnutí, nýbrž se domáhá, aby dovolací soud na podkladě skutkových zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně) učinil závěr o existenci příčinné souvislosti v projednávané věci. Tímto postupem přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nelze. Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou je výsledkem hodnocení skutkových tvrzení a provedených důkazů, zejména toho, že žalobce po celou dobu posuzovaného řízení nedisponoval žádným exekučním titulem, tudíž jde o závěr skutkový. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Žádnou takovou otázku týkající se právního posouzení příčinné souvislosti dovolatel v dovolání nevymezuje. Není úkolem dovolacího soudu, aby na podkladě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 4. 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu