30 Cdo 4770/2016
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 7 předpisu č. 82/1998Sb., § 13 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 4770/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce N. H. H. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 179/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 30 Co 140/2016-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout provedením domovní prohlídky dne 22. 2. 2012 v rámci trestního stíhání otce žalobce, N. K. D., jenž byl posléze rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 41 T 12/2013, zproštěn obžaloby.
Okresní soud Praha-západ (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 14. 1. 2016, č. j. 18 C 179/2015-56, žalobu zamítl, když shledal, že nebyly naplněny předpoklady žádného z odpovědnostních titulů upravených zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen OdpŠk .
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) dospěl ke shodnému právnímu závěru jako soud prvního stupně, a jeho rozhodnutí tak jako věcně správné potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl řádně zastoupený žalobce včasným dovoláním, které však které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Podle žalobce odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda je vyloučena aplikace obecného právního předpisu (občanského zákoníku) v případě, kdy zvláštní právní předpis (zákon č. 82/1998 Sb.) na projednávanou věc nedopadá, která podle něj nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Žalobce vycházel z toho, že domovní prohlídka provedená v rámci trestního stíhání obviněného v obydlí jeho rodiny zasahuje i do práv ostatních osob žijících společně s ním ve společné domácnosti. V této souvislosti žalobce odvolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s tím, proč na projednávanou věc nelze aplikovat obecná ustanovení o ochraně osobnosti, jež jsou obsažena v občanském zákoníku. Dovozoval přitom, že aplikaci obecného předpisu lze a simile přirovnat k přímé aplikovatelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což dokládal obsáhlými citacemi z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008. Dále žalobce namítal, že se odvolací soud při řešení otázky, zda stát může výkonem veřejné moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby, odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009.
Otázky předestřené žalobcem však nemohou založit přípustnost dovolaní podle § 237 o. s. ř., neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, pokud věc posoudil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, ve kterém se uvádí: Jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. března 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu