30 Cdo 4765/2016
Datum rozhodnutí: 05.04.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 237 obč. zák. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 4765/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobkyně TRANSEA spol. s. r. o. , identifikační číslo osoby 14615266, se sídlem ve Velké Bystřici, ČSA 1, zastoupené Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, se sídlem v Olomouci, třída Kosmonautů 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 8/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2016, č. j. 16 Co 42/2016-86, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Předmětem řízení bylo zaplacení částky 577 590 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu či nesprávného rozhodnutí soudu ve věci vedené původně Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm 350/2003 a posléze Okresním soudem v Opavě pod sp. zn. 11 C 84/2008. Žalovaná částka sestávala z dílčích nároků, a to ve výši 154 000 Kč představujícího v posuzovaném řízení žalobkyni nepřiznanou částku z důvodu nejasného znění § 527 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále ve výši 154 990 Kč představujícího vynaložené náklady právního zastoupení a uhrazené soudní poplatky a ve výši 268 600 Kč představujícího ušlý zisk odvozený od úrokových sazeb požadovaných bankami z úvěrů.

Soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl a žalobkyni uložil zaplatit žalované na nákladech řízení částku 1 200 Kč.

K odvolání žalobkyně (co do částky 523 630 Kč s příslušenstvím) odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soud prvního stupně ohledně částky 523 630 Kč s příslušenstvím i ve výroku o nákladech řízení. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) dovoláním, a to v celém rozsahu. Dovolání bylo následně ve lhůtě (§ 241b odst. 3 věta druhá o. s. ř.) doplněno právním zástupcem žalobkyně.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , pro vady odmítl.

Podle § 241a odst. 5 o. s. ř. k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241 [tj. povinné zastoupení advokátem; poznámka dovolacího soudu], se nepřihlíží.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Posuzované dovolání ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, když v dovolání ve vztahu k žádnému dílčímu nároku není uvedeno, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.). Kromě toho, že z dovolání nevyplývá konkrétní otázka hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí (ve vztahu k tomu kterému dílčímu nároku) záviset, dovolatel nevymezuje ani žádnou ze shora uvedených variant přípustnosti dovolání danou řešením té které otázky v judikatuře dovolacího soudu. Toliko ve vztahu k nároku na ušlý zisk uvádí, že soud rozhodl v neprospěch žalobce v rozporu s ustálenou judikaturou, avšak žádnou takovou judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení právní otázky odchýlit, neuvádí.

Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.

Dovolání ani v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání pokračovat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 5. dubna 2017

Mgr. Vít Bičák
pověřený člen senátu