30 Cdo 4732/2016
Datum rozhodnutí: 05.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 4732/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, PhD., LL.M., v právní věci žalobce Ing. Bc. J. P. , zastoupeného Mgr. et Mgr. Janem Vobořilem, advokátem se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, U Smaltovny 1115/32, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, ochranu osobnosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 4 C 535/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 12. ledna 2016, č.j. 3 Co 135/2013-248, takto:

Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhal zaplacení částky 100.000 Kč a uložení povinnosti žalované zničit biologický vzorek žalobce uložený do Národní databáze DNA, a to z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu příslušníků Policie České republiky, jenž spočíval v odebrání vzorku DNA, a to výtěrem z dutiny ústní. K tomuto úkonu došlo dne 13. června 2007, v době, kdy žalobce vykonával trest odnětí svobody za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve Vazební věznici Brno.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 1. března 2011, č.j. 4 C 535/2009 54, zamítl žalobu o 100.000 Kč (výrok I.), zastavil řízení o žalobě v části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované odstranit následky zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti a zničit biologický vzorek žalobce uložený do Národní databáze DNA a věc v tomto rozsahu postoupil Policii České republiky (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 30/10, dospěl k závěru, že takový postup byl učiněn v souladu s § 42e odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR. Žalobce byl povinen se takovému odběru podrobit, a to i za pomoci donucení nebo hrozby donucení. Nejednalo se tedy o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též OdpŠk ).
Žalobcem uplatněný nárok byl nadto promlčen (§ 32 odst. 3 OdpŠk).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2011, č.j. 72 Co 513/2011 75, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 v zamítavém výroku, zrušil ho ve výroku o zastavení řízení a věc v tomto rozsahu postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému v prvním stupni k projednání žaloby, pokud se jí žalobce domáhal odstranění vzorku DNA, která je podle názoru soudu žalobou na ochranu osobnosti podle ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Městský soud v Praze (dále též soud prvního stupně ) poté rozsudkem ze dne 3. ledna 2013, č.j. 31 C 70/2012-116, uložil žalované povinnost zlikvidovat srovnávací vzorek DNA žalobce a odstranit profil DNA žalobce z Národní databáze DNA.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále též odvolací soud ) usnesením ze dne 12. ledna 2016, č.j. 3 Co 135/2013-248, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a výrokem II. rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou věcně příslušné jako soudy prvního stupně okresní soudy a věc se proto postupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 7. V odůvodnění svého rozhodnutí připomněl, že sám žalobce v odvolání proti rozsudku ze dne 1. března 2011 výslovně uváděl, že jeho žaloba je žalobou v plném rozsahu podle zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že namítá nesprávný úřední postup a zdůraznil, že soud nepochopil základ žaloby. V části týkající se nezákonného odběru DNA osobám ve výkonu trestu se jedná o otázku, zda vznikla nemajetková újma při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, která měla být následně posuzována v mezích OdpŠk (lex specialis) a nikoliv podle občanského zákoníku, jenž je k zmíněnému zákonem obecným (lex generalis), jak tomu bylo v posuzované věci. Věcně a místně příslušným v prvním stupni pak je okresní soud, v jehož obvodu má sídlo organizační složka státu příslušná podle zvláštního předpisu, konkrétně pak Obvodní soud pro Prahu 7.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též dovolatel ) dne 13. dubna 2016 dovolání. Dovolací důvod podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) spatřuje v tom, že odvolací soud v napadeném rozsudku nesprávně aplikoval normy procesního práva, pokud jde o otázku věcné příslušnosti soudů k rozhodování ve věcech ochrany osobnosti před nezákonným zásahem státu a pokud jde o splnění podmínek pro rozhodování vrchních soudů o věcné příslušnosti podle § 104a o.s.ř. v případech, kdy k tomu nebyl dán podnět okresním nebo krajským soudem. Tyto otázky podle přesvědčení dovolatele nebyly dovolacím soudem vyřešeny.
Konkrétně pak ve vztahu k výroku I. napadeného usnesení uvádí, že od počátku ve své žalobě uplatňoval vedle nároku na náhradu nemajetkové újmy i požadavek na likvidaci vzorku a profilu DNA. Zákon č. 82/1998 Sb. upravuje odškodnění za škodu či nemajetkovou újmu, ale nelze podle něj postupovat v případech, kdy se žalobce domáhá upuštění od nezákonného zásahu, v posuzované věci pak od uchovávání vzorku a profilu DNA. V takovém případě je třeba postupovat podle ustanovení § 13 obč. zák.
Ve vztahu k výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu pak namítá, že Vrchní soud nebyl oprávněn rozhodnout o tom, který konkrétní soud je k rozhodování ve věci místně příslušný.
K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná, která se v prvé řadě domnívá, že o likvidaci biologického vzorku není oprávněn jednat a rozhodnout soud. Jinak s rozhodnutím vrchního soudu o tom, který soud je příslušný k projednání a rozhodnutí této věci souhlasí. Dodává, že se nemůže ztotožnit s tvrzením žalobce, že pro odebrání vzorku DNA a jeho uložení v Národní databázi DNA nejsou zákonné podmínky, ani s tím, že zpracováním vzorku DNA a uložením jeho profilu do ND DNA došlo k porušování práv žalobce. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce, pokud ho shledá přípustným, zamítl.
Při posuzování dovolání Nejvyšší soud přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014, a nejdříve se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Dovolání proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu může být shledáno přípustným, neboť jde o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, publikované pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz ). V posuzovaném případě však nebyl splněn další předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř.
Podle dikce ustanovení § 237 o.s.ř. je současně jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Z dovolání, jak ho žalobce formuluje, vyplývá, že se domáhal satisfakce za nezákonný zásah do svých osobnostních práv, ale také uložení povinnosti v tomto zásahu nepokračovat a osobní údaje zlikvidovat. Důvodem, proč by jeho žaloba, pokud se jí domáhal nepokračování v neoprávněném zásahu, tedy uchovávání vzorku a profilu DNA, měla být posuzována podle ustanovení občanského zákoníku je to, že příslušná ustanovení OdpŠk tuto možnost neupravují.
Odvolací soud však vyšel z toho, že pokud se žalobce domáhal nepokračování v neoprávněném zásahu, který měl být způsoben nezákonným odběrem DNA a uchováváním jejího vzorku a profilu v Národní databázi DNA, jde o otázku, zda vznikla nemajetková újma při výkonu veřejné moci, která měla být následně posuzována v mezích OdpŠk.
V rozsudku ze dne 24. dubna 2013, sp.zn. 30 Cdo 3279/2012, Nejvyšší soud ve vztahu k odběru DNA judikoval, že byl-li by takový úkon ze strany orgánu veřejné moci učiněn v rozporu s platnými právními předpisy (tedy bez opory v právním řádu České republiky), mohlo by se jednat o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1, věty první OdpŠk. Za takový nesprávný úřední postup by byl však stát odpovědný jen tehdy, jestliže by dotčené osobě v příčinné souvislosti s ním byla způsobena škoda nebo nemajetková újma. Bylo-li by tomu tak, nepřipadala by v úvahu žaloba na ochranu osobnosti.
Je tedy zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu je v tomto směru v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu a není tak dána okolnost způsobující přípustnost dovolání, které se dovolává žalobce, tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. K řízení o nárocích podle OdpŠk jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. V souvislosti s požadavkem žalobce pak dovolací soud jen jako obiter dictum připomíná závěry svého rozsudku ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 3279/2012.
Přípustnost dovolání proti výroku II. odvolacího soudu žalobce odůvodňuje v podstatě tím, že Vrchní soud v Praze v daném případě vůbec nebyl oprávněn podle § 104a o.s.ř. o tom, který soud je věcně příslušný, rozhodovat. Domnívá se, že v daném případě není možné aplikovat ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Tímto ovšem nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř., nehledě k tomu, že by se mohlo jednat o vadu řízení a vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení v označené věci končí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto o nich, včetně nákladů žalované spojených s podáním vyjádření k dovolání žalobce, rozhodne nalézací soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. dubna 2017

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu