30 Cdo 4720/2007
Datum rozhodnutí: 22.10.2009
Dotčené předpisy:





30 Cdo 4720/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně P. a.s., zastoupené advokátem, proti žalované K. b., a.s., zastoupené advokátem, o zaplacení 4.989.048,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 33/2000, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 8 Cmo 181/2005 138, takto:


I. Dovolání žalobkyně směřující proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 8 Cmo 181/2005 138, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn se zamítá; ve zbytku se toto dovolání odmítá.


II. Dovolání žalované se odmítá.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. prosince 2004, č.j. 11 Cm 33/2000-110, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 4.989.048,73 Kč s 15% úrokem z prodlení za období od 22.11.1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 1. srpna 1996 uzavřela se žalovanou formulářovou listinu, označenou jako Smlouva o přistoupení k závazku . Jednalo se o závazek úvěrového dlužníka Ing. S. na základě úvěrové smlouvy ze dne 14. srpna 1992, č. 564/92, jehož zůstatek činil k 1. srpnu 1996 částku 4.662.262,95 Kč včetně příslušenství. Na základě výzvy žalované dne 21. listopadu 1996 žalobkyně uhradila požadovanou částku. Následně se žalobkyně dozvěděla, že v době jejího přistoupení k závazku, již tento závazek na straně dlužníka Ing. S. neexistoval, neboť smlouvou o prodeji podniku ze dne 19.12.1995 přešla povinnost z Ing. S. hradit dluh vůči žalované na kupujícího, tj. na obchodní společnost J.-R, spol. s.r.o. Soud dále zjistil, že dne 29.11.1994 k úvěrovému závazku dlužníka Ing. S. ze stejné úvěrové smlouvy úkonem, označeným jako Přistoupení k závazku , přistoupila obchodní společnost SMS spol. s r.o., která zaplatila za dlužníka Ing. S. žalované částky 506.696,50 Kč a 63.200,- Kč.


Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 533 občanského zákoníku (dále jen o.z.), § 37 odst. l téhož zákona a § 477 odst. 4 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.). Konstatoval, že smlouva o přistoupení k závazku z 1. srpna 1996 je absolutně neplatná, neboť nelze přistoupit k závazku osoby, která v té době již nebyla dlužníkem; nadto v posuzované listině nebyl zmíněn spoludlužník společnost SMS spol. s r.o. a osoba dlužníka. Další důvod neplatnosti listiny soud shledal v nesprávné identifikaci zajišťovaného peněžitého závazku. Dospěl k závěru, že žalobkyně zaplatila žalované částku na základě absolutně neplatné smlouvy o přistoupení k závazku , a žalované tak vzniklo ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 o.z. bezdůvodné obohacení, které musí podle ustanovení § 451 odst. 1 o.z. žalobkyni vydat.


K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. listopadu 2006, 8 Cmo 181/2005-138, rozsudek soudu prvního stupně co do jistiny ve výši 4.989.048,73 Kč potvrdil a ve zbývající části ohledně příslušenství změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 9% z částky 4.989.048,73 Kč od 29. 3. 2000 do zaplacení a ohledně úroků z prodlení z částky 4.989.048,73 Kč v sazbě 15% za dobu od 22.11.1996 do 28. 3. 2000 a v sazbě 6% za dobu od 29. 3.2000 do zaplacení žalobu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.


Odvolací soud po opakování důkazu smlouvou o přistoupení k závazku se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná získala bezdůvodné obohacení tím, že od žalobkyně přijala předmětnou částku. Podle odvolacího soudu je však právním důvodem vzniku bezdůvodného obohacení plnění bez právního důvodu, nikoli plnění z neplatné smlouvy. Konstatoval, že z ustanovení § 533 občanského zákoníku (dále jen o.z. ) vyplývá, že závazek z přistoupení k dluhu má akcesorickou povahu, a proto může platně vzniknout pouze, pokud v době přistoupení trvá závazek původního dlužníka. V řízení však účastníci shodně prohlásili, že ke dni podpisu smlouvy


o přistoupení k závazku již původní dlužník závazek z úvěrové smlouvy neměl. Odvolací soud konečně neshledal výkon práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení jako v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.) ani v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o.z.). Úrok z prodlení pak přiznal žalobkyni až ode dne 29.3.2000, neboť žalobkyně v řízení neprokázala, kdy žalovanou o splnění dluhu požádala (§ 563 o.z.).


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně dne 8. ledna 2007 a zástupkyni žalované dne 9. ledna 2007.


Dne 6. března 2007 podala žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání a dne 7. března 2007 tak učinila žalovaná.


Žalobkyně ve svém dovolání dovozuje jeho přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a podává je z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst.3). Podle názoru žalobkyně odvolací soud nepřihlédl k důkazům navrhovaným v žalobě, týkajících se opakovaných výzev adresovaných žalované k vrácení zaplacené částky ještě před podáním žaloby. Počátek prodlení tak odvolací soud stanovil v rozporu s těmito důkazy. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaná dovozuje přípustnost svého dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c). Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ téhož zákona). Vyslovuje přesvědčení, že věc není možno posoudit na základě institutu absolutní neplatnosti, ale s přihlédnutím k ustanovení o omylu podle § 49a o.z. Strany smlouvy (podle § 533 o.z.) totiž nesjednaly přistoupení k neexistujícímu závazku, pouze se mýlily v osobě dlužníka, tj. osoby, která byla dlužníkem v okamžiku podpisu této smlouvy.


Dovolatelka též tvrdí procesní pochybení soudů obou stupňů, pokud vzaly za svá skutková zjištění souhlasná prohlášení účastníků o tom, že mezi osobami /odlišnými od účastníků řízení/ byla platně uzavřena smlouva o prodeji podniku. Soudy obou stupňů se též dostatečně nevypořádaly s posouzením platnosti smlouvy o prodeji podniku a (následného) přechodu závazku, což způsobuje nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že obě dovolání byla podána oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž jsou charakterizována obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval přípustností každého z těchto dovolání s diferencovaným závěrem.


Žalobkyně ve svém dovolání výslovně uvádí, že napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu. Tímto výrokem byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé zčásti potvrzen a zčásti změněn. Potvrzen tak byl především výrok, kterým bylo soudem prvního stupně uloženo žalované zaplatit žalobkyni částku 4.989.048,73 Kč. Ač tedy tímto výrokem bylo její žalobě vyhověno, fakticky dovolání směřuje i proti němu. To se ve své podstatě týká i výroku o příslušenství předmětné pohledávky, pokud bylo v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z žalované částky ve výši 9% počínaje dnem 29. března roku 2000 do zaplacení (i v této části se fakticky jednalo o potvrzující výrok, což ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně konstatuje i sám odvolací soud). Těmito výroky tedy žalobkyně nedoznala jakékoliv újmy na jejích právech, takže nebyla v tomto rozsahu k dovolání legitimována (§ 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání bylo proto v této části odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. b) téhož zákona, přičemž odůvodnění tohoto výroku vychází z ustanovení § 243c odst. 2 o.s.ř.


V případě výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá v požadavku na přisouzení úroků z prodlení z částky 4.989.048,73 Kč v sazbě 15% za dobu od 22. listopadu 1996 do 28. března 2000 a v sazbě 6% za dobu od 29. března 2000 do zaplacení, je proti němu dovolání přípustné podle ustanovení


§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté rozsudek Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal v uvedeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.


Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.


Dovolání žalobkyně především nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, pokud dovodil, že prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení nastalo teprve


od 23. března 2000. Je přesvědčena, že toto prodlení je třeba počítat ode dne následujícího poté, co žalovaná obdržela částku představující toto bezdůvodné obohacení. Tento názor žalobkyně však není správný.


Není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (§ 563 o.z.).


Z uvedeného ustanovení je třeba dovodit, že splatnost závazku k vydání bezdůvodného obohacení povinnost k plnění nastává dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění. Nesplněním povinnosti k plnění v den splatnosti závazku pak dochází následující den k prodlení dlužníka podle zmíněného ustanovení § 517 o.z. (obdobně srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 2005, sp.zn.


33 Odo 871/2005). Nezbytným předpokladem založení splatnosti v těchto případech tedy je především to, že věřitel dlužníka o plnění požádá, tj., že je dlužník věřitelem k plnění vyzván. Dovolatelka v dovolání současně tvrdí, že soudy obou stupňů se vůbec nezabývaly tím, že v žalobě nabízela důkazy, které pak byly založeny do spisu, z nichž má vyplývat, že žalovaná byla opakovaně (žalobkyní) vyzývána k vrácení sporem dotčené částky. Jde nepochybně o dopisy žalobkyně ze dne 4. června 1998, 12. května 1999, 24. června 1999, 27. října 1999 a 6. prosince 1999 navržené v žalobě k důkazu. Z žádné z těchto písemností se však nepodává, že by skutečně obsahovaly výslovnou výzvu k zaplacení předmětné částky; svou povahou se jedná o podněty k jednání


o smírném vyřešení případu adresované žalobkyní žalované. I v tom je tedy třeba dovolání žalobkyně posuzovat jako neopodstatněné.


Je tedy třeba, při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, napadený výrok rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2006, č.j.


8 Cmo 181/2005-138, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, a žaloba zčásti zamítnuta, pokládat za správný. Dovolací soud proto podle


§ 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobkyně proti tomuto výroku zamítl.


Ani dovolání žalované důsledně nerozlišuje mezi jednotlivými výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Jak již bylo zmíněno, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé zčásti potvrdil a zčásti změnil. Potvrzen byl výrok ukládající žalované zaplatit žalobkyni částku 4.989.048,73 Kč a ve své podstatě též výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z žalované částky ve výši 9% počínaje dnem 29. března roku 2000 do zaplacení. Naopak změněn byl výrok ohledně úroků z prodlení z částky 4.989.048,73 Kč v sazbě 15% za dobu od 22.11.1996 do 28.3.2000 a v sazbě 6% za dobu od 29.3.2000 do zaplacení, kdy byla žaloba v tomto rozsahu zamítnuta. Tímto posléze uvedeným výrokem však žalovaná nedoznala jakékoliv újmy na svých právech, takže nebyla v tomto rozsahu k dovolání legitimována (§ 240 odst. 1 o.s.ř.). Pokud se týče výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ukládající žalované zaplatit žalobkyni částku 4.989.048,73 Kč, a to včetně výroku


o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z žalované částky ve výši 9% počínaje dnem 29. března roku 2000 do zaplacení, dovolání není proti němu přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.


Otázku výkladu ustanovení § 533 o.z. odvolací soud posoudil v souladu s příslušnou judikaturou (analogicky srovnej např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 1996, sp.zn. 5 Cmo 131/95). Nelze přitom přehlédnout definici závazkového právního vztahu, která vyplývá z ustanovení § 488 o.z., podle něhož je jím právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek. Závazkový právní vztah předpokládá účast nejméně dvou subjektů, z nichž každý vystupuje v opačném postavení věřitel, dlužník. V závazkovém právním vztahu jsou subjekty vždy individuálně určeny. Povinnost dlužníka splnit závazek odpovídá právu věřitele na plnění. Práva a povinnosti v závazkovém právním vztahu jsou ve vzájemné relaci. Jak pak vyplývá z napadeného rozsudku, odvolací soud se s uvedenými zásadami při svém rozhodování nedostal do rozporu. Pokud je v dovolání uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Jestliže z obsahu dovolání vyplývá, že se zabývá též skutkovými okolnostmi věci, představuje tato skutečnost uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.


(§ 41 odst. 2 téhož zákona), k němuž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).


Dovolání žalované proto bylo z výše uvedených důvodů odmítnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. b) a c) téhož zákona, přičemž odůvodnění tohoto výroku vychází z ustanovení § 243c odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., za situace, kdy žalobkyně (jejíž dovolání bylo zamítnuto, resp. odmítnuto) ani žalovaná (dovolání této účastnice bylo odmítnuto) nemají s ohledem na výsledek řízení právo na náhradu těchto nákladů.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 22. října 2009


JUDr. Pavel Pavlík. v. r.


předseda senátu