30 Cdo 472/2001
Datum rozhodnutí: 10.04.2001
Dotčené předpisy:




30 Cdo 472/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Julie Muránské a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Františka Duchoně v právní věci navrhovatelky H. K., proti odpůrkyni České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o starobní důchod, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 Ca 746/99, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2000, č.j. 1 Cao 167/2000-27, takto:



I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 28.7.1999, č. 425 814 066, byl navrhovatelce přiznán starobní důchod podle ustanovení § 29 zákona č. 155/1995 Sb. od 14.8.1999 ve výši 6.751,- Kč měsíčně s tím, že pro výchovu se jí hodnotí pouze jedno dítě. V případě, že předloží potvrzení odboru péče o dítě, že syn Jiří, nar.21.12.1951, byl u otce v trvalé péči, znovu se rozhodne o výši jejího starobního důchodu.

V opravném prostředku navrhovatelka namítala, že proto, že na odboru péče o dítě již neexistují doklady z doby před více než 30 lety, doložila tuto péči místopřísežným prohlášením svým a jeho otce (nynějšího manžela), za kterého se vdala dne 24.6.1961, že převzala i péči o syna J., nar.21.12.1951, který s nimi žil ve společné domácnosti až doby jeho úmrtí v důsledku leukémie, dne 12.9.1971, t.j. do dosáhnutí 19 roků jeho věku, tedy téměř po dobu 10 let, což naplňuje podmínku § 32 odst. 4 zák. č. 155/1995 Sb. i potvrzením o trvalém pobytu, dle něhož byl hlášen trvale na adrese svého otce, společně i s prohlášením matky dítěte jako důkaz, že na základě dohody obou rodičů syna J. měla ve své péči, tedy že o něho fakticky pečovala. Žádala o započtení této doby péče o dítě.

Česká správa sociálního zabezpečení ve vyjádření poukázala na to, že navrhovatelka byla vyzvána k předložení rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče otce, nebo potvrzení orgánu péče o dítě, že syn J. K. byl u otce v trvalé péči, protože doložené potvrzení Městského úřadu v N. B. obsahuje pouze hlášení otce a syna do úmrtí ve stejném bydlišti. Za tohoto stavu trvá na správnosti svého rozhodnutí.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. října 2000, č.j. 14 Ca 746/99-15, potvrdil napadnuté rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení s poukazem na ustanovení § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 155/1955 Sb., protože rozhodnutí bylo vydáno na základě řádně zjištěného stavu věci, když navrhovatelce se nepodařilo prokázat, že v případě J. K., nar. 21.12.1951, šlo o dítě převzaté do její trvalé péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu, ani o dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu, ani o dítě manžela, kterému zemřel druhý rodič dítěte, nebo není znám.

K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2000, č.j. 1 Cao 167/2000-27, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a připustil dovolání proti svému rozhodnutí.

Ve svém rozhodnutí odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku i řízení, které mu předcházelo, neshledal odvolání navrhovatelky důvodným. Uvedl, že soud prvního stupně při svém rozhodování se pouze zabýval otázkou, zda navrhovatelka splnila či nesplnila zákonné podmínky pro hodnocení péče o J. K., nar. 21.12.1951 (které trvalo od uzavření jejího sňatku s jeho otcem v roce 1961 do dovršení jeho věku 18 roků) a zjistil, že nelze tuto péči navrhovatelce hodnotit. Ustanovení § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 155/1995 Sb. totiž vymezuje k tomu stanovené zákonné podmínky po zákonem požadovanou dobu (§ 32 odst.4); bylo by to možné hodnotit pouze za předpokladu, převzala-li by J. K. do péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, nebo byl-li by svěřen jejímu manželovi do výchovy soudním rozhodnutím, nebo kdyby nežila jeho matka, nebo by nebyla známa. Žádný z těchto důvodů však nebyl prokázán. Proto odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Připustil dovolání proti svému rozsudku, protože ve výkladu ustanovení § 32 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. spatřoval otázku zásadního právního významu; tedy ve výkladu, zda pro hodnocení výchovy dítěte pro účely starobního důchodu postačí, aby žena po zákonem stanovenou dobu o dítě fakticky pečovala, neboť je nutno požadovat, aby šlo o péči založenou důvody uvedenými v citovaném ustanovení zákona tzv. kvalifikovanou jako trvalá péče.

Dovolatelka ve svém dovolání vycházela z přípustnosti dovolání (uvedeného v § 239 odst. 1 o.s.ř.), když ve výroku svého rozhodnutí vyslovil přípustnost odvolací soud, pro důvody (§ 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.), neboť rozhodnutí soudů obou stupňů považovala za nesprávné, protože spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když soudy obou stupňů při svém rozhodnutí vycházely ze skutkových zjištění bez přihlédnutí k předloženým důkazům. Navrhovala proto rozhodnutí soudu obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítala, že jí byla uložena povinnost předložit potvrzení s čestnými prohlášeními a svědeckými výpověďmi, což splnila. Byla proto přesvědčena, že soudy předložené důkazy nesprávně hodnotily. Poukázala i na správní řád (§ 84 a 108 zákona č. 582/1991 Sb.), což umožňuje jeho podpůrné použití a to výslovně v ustanovení § 34 odst. 1 a § 35 a zejména § 39 správního řádu, v případě, že původní záznamy vedené odborem péče o dítě byly skartovány. Poukázala i na odlišné stanovení věkové hranice pro muže a ženy v závislosti na počtu vychovaných dětí, které umožňuje toto rozlišení v souladu se směrnicí Rady EHS č. 79/7/EHS ze dne 19.12.1978 a také na předchozí úpravu podle zákona č. 100/1988 Sb. a § 15 vyhlášky č. 149/1988 Sb., podle níž by jí pro potřeby starobního důchodu byla započtena výchova dvou dětí. I důvodová zpráva k zákonu č. 155/1995 Sb. k §§ 20-23 jednoznačně konstatuje přejímání předchozí úpravy pojmů vztahu k výchově dítěte; pokud současná prováděcí vyhláška není jako v předchozí úpravě, je nutno použít rozšiřující výklad výchovy podle § 32 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. V rozhodné době tedy existoval zákon, který ukládal povinnost dovolatelce k výchově dítěte, což také splnila.

Česká správa sociálního zabezpečení se k dovolání navrhovatelky nevyjádřila.

Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, t.j. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. osobou oprávněnou - účastníkem řádně zastoupeným advokátem, po přezkoumání dospěl k závěru, že mimořádný opravný prostředek navrhovatelky není důvodný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Proti rozsudku odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, protože odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, neboť jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst.1 o.s.ř.), je dovolání přípustné.

Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem určitého pojmu), vymezil zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Dovolatelka vytýkala rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13 /45/).

V daném případě odvolací soud řešil právní otázku, zda ve výkladu ustanovení § 32 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. je splněna podmínka výchovy dítěte pro nárok na starobní důchod, jestliže žena osobně o dítě pečuje nebo pečovala, ve vztahu k ustanovení § 20 odst. 1 a odst. 2 téhož zákona.

Soudy obou stupňů uzavřely, že pro zhodnocení výchovy dítěte nepostačí, když žena po zákonem stanovenou dobu o dítě fakticky pečovala, protože zákonná úprava požaduje aby šlo o péči založenou (důvody uvedené v ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., tedy že dítě převzala do trvalé péče nahrazující péči rodičů), na základě rozhodnutí příslušného orgánu; dítě manžela, kterému bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu.

Z uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud projednávanou právní věc posuzoval podle ustanovení § 32 odst. 4 a § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 155/1995 Sb., která se na projednávanou právní věc vztahovala, a také účastníci na ně v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání proto bylo ještě třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.

Odvolací soud (i soud prvního stupně) si správně vyložil potřebu splnění zákonné podmínky péči o dítě manžela na základě rozhodnutí příslušného orgánu, nebo jeho svěření do výchovy rozhodnutím soudu, jak to výslovně stanoví ustanovení § 20 odst. 1 a 2 citovaného zákona, proto dovolací soud nemohl přisvědčit názoru dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Z obsahu spisu pak vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu, neboť odvolací soud podle jejího názoru při právním posouzení věci nepřihlížel k předloženým důkazům, tedy že vycházel z jiných skutkových závěrů, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst.3 písm.c/ o.s.ř.). Toto posouzení však při připuštění dovolání výrokem soudu - jak již bylo vyloženo - nepřichází v úvahu.

Proto nemohl dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že jde o nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu a proto dospěl k závěru, že tu nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem a z vyložených důvodů dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 zamítl.

Navrhovatelka ve věci nebyla úspěšná a odpůrkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly; o nákladech dovolacího řízení dovolacího soud proto rozhodl podle ustanovení § 24b odst. 4 § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., a účastníkům právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. dubna 2001

JUDr. Julie M u r á n s k á

předsedkyně senátu