30 Cdo 4719/2016
Datum rozhodnutí: 24.05.2017
Dotčené předpisy: § 79 odst. 1 o. s. ř., § 118a o. s. ř.



30 Cdo 4719/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Jedličkův ústav a Mateřská škola a Základní škola a Střední škola, se sídlem v Praze 2, V Pevnosti 13/4, identifikační číslo osoby 708 73 160, zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, proti žalovanému D. M. , zastoupenému Mgr. Janem Tomaierem, advokátem Tomaier Legal advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 7, Classic 7 Business Park, Jankovcova 1037/49, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 57/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2016, č. j. 19 Co 89/2016-227, takto:

Dovolání žalovaného se zamítá .

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně (dále již soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. září 2015, č. j. 6 C 57/2012-170, určil, že kupní smlouva ze dne 7. února 2012 uzavřená mezi M. H., zemřelou dne 13. dubna 2012, jako prodávající a žalovaným jako kupujícím, jejímž předmětem je prodej označeného nemovitého majetku, a která je podkladem pro zápis vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného u označeného katastrálního úřadu, je neplatná, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Před meritorní stránkou věci se soud prvního stupně zabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, přičemž (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění prvoinstančního rozsudku) dospěl (s odkazem na judikaturu dovolacího soudu) k pozitivnímu závěru, jelikož předmětné vkladové řízení o povolení vkladu vlastnického práva podle této smlouvy ve prospěch žalovaného bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení v této věci, přičemž žalobce coby dědic ze závěti je oprávněn se domáhat neplatnosti této smlouvy, jejímž předmětem je část nemovitého majetku dotčeného uvedenou závětí. Soud prvního stupně s přihlédnutím k učiněným skutkovým zjištěním přistoupil k právnímu posouzení věci a podané žalobě zcela vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále již odvolací soud ) usnesením ze dne 26. května 2016, č. j. 19 Co 89/2016-227, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti předmětné smlouvy. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) vyložil, že jestliže převodkyně, respektive prodávající M. H. zemřela, pak se tohoto řízení musí vedle žalovaného coby kupujícího na straně žalované účastnit i právní nástupci zemřelé, tedy všichni v úvahu přicházející dědici ze závěti, jimiž jsou též L. M., a A. M. (viz obsah závěti ze dne 22. listopadu 1994 a sdělení soudního komisaře o okruhu dědiců). Z uvedeného plyne závěr, že žalobce by s žalobou, která by nesměřovala proti všem smluvním stranám smlouvy, či jejich nástupcům, nemohl být úspěšný. Žalobce by na takovém určení, kdy se řízení neúčastní všichni, kterých se věc týká, nemohl prokázat naléhavý právní zájem, neboť je současně dán i nedostatek pasivní legitimace, jelikož účastníky řízení o neplatnost smlouvy se musí ať již jako žalobci nebo žalovaní účastnit všichni, kdo ji uzavírali, případně jejich právní nástupci (v tomto směru odvolací soud odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 446/2002).
Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda se nemělo žalobci dostat dostatečného poučení potřebného k tomu, aby seznal vadnost svého dosavadního procesního postupu. V tomto směru vyložil, že ačkoliv dovolací soud se opakovaně přihlásil k tomu právnímu závěru, že poučení o tom, že ve věci má či může být žalován ještě další subjekt, zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje to úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení (viz např. rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2494/99, 21 Cdo 3820/2009, 33 Cdo 4845/2010), pak odvolací soud se v tomto případě přihlašuje k názoru Ústavního soudu, posledně prezentovaném v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 4004/14. Odvolací soud proto souhlasí s právním názorem, že poučení o tom, že je nutné nechat do řízení vstoupit i další účastníky na jedné či druhé straně sporu, aby soud mohl návrh posoudit jak po obsahové stránce, je na pomezí poučení o právu procesním a hmotném a nijak nenarušuje rovnost účastníků...hranice mezi přípustným a nepřípustným poučením nespočívá na striktním rozlišování práv procesních a hmotných, ale na kritériu nestrannosti soudu, přičemž vždy záleží na okolnostech konkrétního případu, na procesní situaci. Poučovací povinnost se uskutečňuje v zájmu dosažení materiální spravedlnosti a rovnosti stran. Zabraňuje tomu, aby procesní strana v důsledku omylu nebo přehlédnutí utrpěla újmu na svých hmotných právech. Odvolací soud k tomu dále dodal, že Naopak i v jiných případech lze shledat důvody srovnatelné s těmi, které vedou soud demokratického právního státu k tomu, aby v zájmu spravedlnosti bylo upuštěno od příliš formalistického postupu. Proto odmítnutí meritorního přezkumu z důvodů ustáleného výkladu procesních pravidel, podmiňujících přístup jednotlivců k soudu a odhlížejících od zvláštnosti případů toho hodných, znamená (podle Ústavního soudu) rezignovat na povinnost důsledně při výkladu těchto pravidel sledovat, zda zákonná omezení jsou proporcionální ochraně základních práv, které nevytvářejí pouze normativní rámec obsahu podústavního práva, ale i rámec jeho interpretace. Vědom si tohoto právního náhledu Ústavního soudu na hranici poučovací povinnosti soudů, pak odvolací soud dospěl k tomu závěru, že i v tomto případě lze shledat důvody srovnatelné s těmi, které vedou soud právního státu k tomu, aby v zájmu spravedlnosti bylo upuštěno od příliš formalistického postupu. Tyto důvody pak odvolací soud shledal především ve výrazně jiné úloze či spíše poslání žalobce jako soukromého subjektu práva od subjektů jiných. Žalobce je výjimečný v tom, že je nejstarší české zařízení (založen v roce 1913) pro děti a mládež s tělesným postižením, který se věnuje vzdělávání, rehabilitaci, sociálním službám a komplexnímu rozvoji dovednosti, včetně zlepšení kvality života lidí s handicapem; jeho cílem je co nejlepší integrace absolventů do běžného života a přirozeného sociálního prostředí. Vzhledem k tomu, že jeho služby využívá aktuálně přibližně 200 dětí a mladých lidí, kteří denně navštěvují jeho bezbariérové školy, bydlí v jeho domovech či chodí do běžných škol (viz údaje o žalobci na stránkách http://www.jus.cz ), má žalobce široký potenciál v oblasti vzdělávacích i sociálních služeb tělesně postižených a jeho přínos pro společnost na tomto poli je beze sporu velmi výrazný. Již to žalobce odlišuje od ostatních soukromých osob, jakož i od těch subjektů, které se obdobnou činností, avšak nikoli ve srovnatelném rozsahu zabývají. Tím je pak naplněn předpoklad zvláštního případu hodného, který dovoluje soudu v zájmu dosažení materiální spravedlnosti vyložit pravidlo vymezené v § 5 o. s. ř. tak, aby tento výklad sledoval proporcionální ochranu základních právo. Odvolací soud proto uzavřel, že obecný soud měl žalobce řádně poučit, aby žalobu rozšířil, když před odvolacím soudem takové rozšíření ve smyslu § 92 odst. 1 ve spojení s § 216 odst. 1 o. s. ř. možné není.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též dovolatel prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost dovolání (vycházeje z obsahu podaného dovolání) vymezuje tím, že odvolací soud se při řešení procesní otázky týkající nezbytnosti procesního poučení žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když postavení žalobce vychýlil negativně v neprospěch žalovaného a tím porušil jeho právo na spravedlivý proces a zásadu rovnosti zbraní. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je sice ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jelikož napadeným usnesením se odvolací soud v řešení otázky, zda soud má žalobce poučovat o tom, koho má žalovat, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není však jak bude rozvedeno níže důvodné.
Jak je zřejmé z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného usnesení, důvodem ke kasaci rozsudku soudu prvního stupně bylo, že odvolací soud dospěl k závěru, že obecný soud měl žalobce řádně poučit, aby žalobu rozšířil, když před odvolacím soudem takové rozšíření ve smyslu § 92 odst. 1 ve spojení s § 216 odst. 1 o. s. ř. možné není. Odvolací soud tak vědomě nerespektoval judikaturu dovolacího soudu, která je ustálena v názoru, že poučení žalobce o tom, koho má žalovat nebo kdo v důsledku nerozlučného společenství má v řízení vystupovat na straně žalobce, není součástí poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 5 o. s. ř. ani ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 4. listopadu 2015, sp. zn. 30 Cdo 2384/2014, včetně rozhodnutí Ústavního soudu odkazovaných v těchto rozhodnutí; všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
Odvolací soud v zásadě dospěl k závěru, že v daném případě soud prvního stupně pochybil, nepřistoupil-li k poučení žalobce o tom, že žaloba musí směřovat proti všem právním nástupcům zemřelé prodávající M. H., přičemž zde vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. září 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14, z nějž citoval již shora vyložený právní názor. Odvolací soud však při posuzování tohoto nálezu (jeho odůvodnění) nebyl zcela důsledný, neboť při možném použití uvedeného právního názoru nezohlednil, že Ústavní soud pro poměry jím posuzované věci (bod č. 35) také (což je důležité z hlediska jeho využitelnosti na ostatní případy) vyložil, že V dané věci se sice nacházíme mimo restituční zákonodárství, ale přesto v oblasti odstraňování křivd. Proto orgány veřejné moci musí být mimořádně vstřícné k zájmům oprávněných osob. I poučovací povinnost je zde tedy širší, než v případě klasických civilněprávních vztahů, ve kterých je na druhé straně sporu soukromá osoba, a nikoli jako zde Státní pozemkový úřad. Obecné soudy tedy měly stěžovatelku řádně poučit, aby svoji žalobu rozšířila, neboť bez tohoto poučení neobstojí v této mimořádné situaci hájení spravedlnosti.
Je tedy nasnadě, že Ústavní soud v označeném nálezu přistoupil k formulování uvedeného právní názoru za zcela výjimečných okolností, které zcela jistě nelze srovnávat s poměry na straně žalobce.
Přesto však rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu jeho výsledku (vydaného kasačního rozhodnutí) obstojí, neboť řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyla ve vydaném kasačním rozhodnutí odvolacím soudem vytknuta soudu prvního stupně a k níž byl dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (jelikož dovolání žalovaného shledal ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným) povinen z moci úřední přihlédnout.
V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen žalobce o tom poučit [(srov. § 5, § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.); k tomu dále srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2009, sp. zn. 30 Cdo 3364/2008, nebo ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 3357/2013]. Tvrdí-li v uvedeném směru žalobce právně významné okolnosti, avšak k jejich prokázání předkládá listinné důkazy, jejichž obsah popírá jím učiněná tvrzení, je nezbytné, aby soud v rámci realizované procesní poučovací povinnosti ve smyslu § 5 a násl. o. s. ř. vedl žalobce ke zjednání nápravy, včetně poučení o procesním důsledku, který nastane, nebude-li odstraněn popsaný (soudem vytknutý) nesoulad. A o takový případ se jedná i v této věci.
Z obsahu podané žaloby totiž vyplývají pochybnosti o okolnostech, jež musí žalobce tvrdit z hlediska toho, že má naléhavý právní zájem na jím podané žalobě (v tomto případě) na určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí, podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru nemovitostí, jelikož příslušný katastrální úřad předmětné vkladové řízení přerušil do pravomocného skončení řízení v této věci.
Žalobce v žalobě totiž tvrdí (ve stručnosti shrnuto z jím vymezených žalobních tvrzení), že žalovaný je (jediným) dědicem ze závěti převodkyně (která po uzavření smlouvy zemřela), avšak současně k tomuto svému tvrzení předkládal listiny (závěť převodkyně ze dne 22.1.1 994 , na č. l. 31, jakož i sdělení soudního komisaře JUDr. Ivo Paříka ze dne 15. června 2012 o okruhu dědiců ze závěti na č. l. 30), které jeho tvrzení zpochybňovaly, neboť z obsahu těchto listin se podávalo, že dědicem ze závěti by neměl být toliko žalovaný, ale další dvě osoby.
V takovém případě se měl soud prvního stupně, a neučinil-li tak, pak odvolací soud, pokusit o zjednání procesní nápravy (tj. soud prvního stupně cestou realizované procesní poučovací povinnosti žalobce a odvolací soud v rámci v úvahu jedině přicházející formy vydání kasačního rozhodnutí, v němž by vytkl soudu prvního stupně absenci poučovací povinnosti a zavázal jej k procesnímu postupu v dalším řízení).
Nemůže-li z výše uvedeného rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, přičemž dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, byť v řešení popsané procesní otázky se odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ruší toto prvoinstanční rozhodnutí, musí dovolací soud v těchto procesních poměrech konstatovat, že z hlediska výsledku (jímž se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení) je třeba rozhodnutí odvolacího soudu považovat za věcně správné, byť se nelze ztotožnit s jeho odůvodněním.
Z tohoto důvodu proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného ve smyslu § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. Pro soud prvního stupně z toho současně plyne nezbytnost reflektovat závěry, které dovolací soud vyložil v tomto svém rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. května 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu