30 Cdo 4711/2016
Datum rozhodnutí: 05.04.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 4711/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Českomoravské olejářské komanditní společnosti, identifikační číslo osoby 251 76 145, se sídlem v Horní Vltavici 16, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 15, proti žalované České republice Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 48/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, č. j. 25 Co 137/2016-163, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 890,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího právního zástupce JUDr. Daniela Weinholda, Ph. D.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 717 877 Kč jako náhrady škody způsobené nezákonnými rozhodnutími Finančního úřadu ve Vimperku.
Rozhodnutími ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 16736/10/102970303735, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 23103/10/102970305458, a ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 23116/10/102970305458, byla žalobkyni uložena povinnost vést zvláštní záznamy pro účely stanovení spotřební daně a jejího daňového základu, a to o všech nakoupených a prodaných minerálních olejích vymezených v ustanovení § 45 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Všechna zmíněná rozhodnutí Finančního úřadu ve Vimperku byla následně zrušena pro vady v soudním řízení správním. Důvodem pro zrušení všech citovaných rozhodnutí správce daně byla skutečnost, že předmětná záznamní povinnost byla ukládána paušálně, aniž by její uložení bylo zdůvodněno konkrétními skutkovými okolnostmi na straně daňového subjektu.
Žalobkyně zmíněná nezákonná rozhodnutí Finančního úřadu ve Vimperku respektovala a plnila uloženou záznamní povinnost, v jejímž důsledku jí vznikla škoda spočívající v nákladech vynaložených na mzdy zaměstnanců, a to zaměstnankyně, která plnila záznamovou povinnost, a dále zaměstnanců, kteří se zúčastnili místních šetření správce daně, a v nákladech na odměnu daňového poradce, který se rovněž účastnil místních šetření správce daně.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen soud prvního stupně ) o dané věci již dříve rozhodl rozsudkem ze dne 13. 10. 2014, č. j 25 C 48/2013-44 (podané žalobě tehdy bylo vyhověno, až na částku 7 333 Kč představující náklady na účast daňového poradce při místních šetřeních a část příslušenství úrok z prodlení za dobu od 20. 11. 2012 do 5. 5. 2013). Tento rozsudek však byl později zrušen k odvolání obou účastníků usnesením Městského soudu v Praze (dále jen soud odvolací ) ze dne 26. 3. 2015, č. j. 25 Co 32/2015-83; nedotčen zůstal pouze v části, v níž byl zamítnut nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení z částky 710 544 Kč od 20. 11. 2012 do 5. 5. 2013 (v tomto rozsahu tedy samostatně nabyl právní moci).
Rozsudkem ze dne 18. 12. 2015, č. j. 25 C 48/2013-111, soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 534 573 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 6. 5. 2013 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 183 304 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 7 333 Kč od 20. 11. 2012 do zaplacení a z částky 175 971 Kč od 6. 5. 2013 do zaplacení (výrok II.), uložil žalobkyni povinnost uhradit České republice Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů řízení ve výši 448 Kč (výrok III.), uložil žalované povinnost zaplatit České republice Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů řízení v částce 1 308 Kč (výrok IV.) a konečně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 69 132 Kč k rukám právního zástupce JUDr. Daniela Weinholda, Ph. D. (výrok V.).
Odvolací soud k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18 379,90 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce JUDr. Daniela Weinholda, Ph. D. (výrok II.).
Odvolací soud konstatoval, že závěry soudu prvního stupně o tom, že odpovědnostními tituly jsou v dané věci rozhodnutí Finančního úřadu ve Vimperku ukládající rozšířenou povinnost záznamů oproti povinnosti uložené úřadem v roce 1998, jsou správné. V příčinné souvislosti s těmito rozhodnutími vznikla žalobci škoda ve výši mzdových nákladů na zaměstnankyni, jejíž pozice vznikla k plnění rozšířené záznamní povinnosti uložené ve zmíněných rozhodnutích, a to ve výši odpovídající vyplacené mzdě, jak byla původně stanovena, tj. 12 000 Kč měsíčně, a tomu odpovídajícímu odstupnému. Správně rovněž nebylo přihlíženo ke dvojímu zvýšení mzdy, které bylo soudem prvního stupně posouzeno jako účelové, tedy nikoli v příčinné souvislosti s odpovědnostními tituly, a to zejména pro časovou souvislost zvýšení mzdy s doručením prvního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a obsahem odůvodnění tohoto kasačního rozhodnutí. Dále správně neshledal existenci škody, která by vznikla navýšením mzdových nákladů z titulu účasti zaměstnanců žalobkyně při šetření správce daně. V souvislosti s účastí na místních šetřeních nebyly zaměstnancům účastnícím se šetření vyplaceny vyšší mzdy, odměny za práci přesčas, mimořádné odměny, jiné mzdové náklady, neboť zaměstnanci byli odměňováni měsíční mzdou a k šetřením došlo v jejich pracovní době v místě výkonu jejich práce. Obdobně to platí i pro účast daňového poradce při místních šetřeních, jemuž byla odměna vyplácena paušální měsíční částkou.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalovaná (nyní dovolatelka ), zastoupená pověřeným zaměstnancem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, např. z usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod číslem 28, oprávnění podat dovolaní (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, která je odstranitelná tím, že dovolací soud takové rozhodnutí zruší.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud projednával odvolání žalobkyně i žalované, byl napadeným rozsudkem ve věci samé potvrzen nejen vyhovující ale i zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. V rozsahu zamítavého výroku přitom žalované nemohla nastat žádná újma, která by byla odstranitelná tím, že by dovolací soud takové rozhodnutí zrušil. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé, pokud jím byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, tak bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn [§ 218 písm. b) a § 243c odst. 3 o. s. ř.].
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla jednoznačně vyřešena.
Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení plnění ze závazkového právního vztahu (mzdových nákladů) jako skutečné škody z hlediska naplnění základních předpokladů existence odpovědnosti státu za škodu.
Dovolatelka považuje za zásadní vyřešení otázky existence a povahy skutečné škody, a rovněž vztah příčiny a následku s ohledem na teorii adekvátní příčinné souvislosti v případě, kdy žalobce (potažmo soud) překlopil závazkový právní vztah (z pracovní smlouvy) do roviny závazkového právního vztahu deliktního (konkrétně dle zákona č. 82/1998 Sb.). Podle žalované tato problematika nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu jednoznačně vyřešena. Dovolatelka přitom poukazuje, že se dovolací soud i ústavní soud obdobnou problematikou již zabývaly, tuto judikaturu však dovolatelka nijak blíže neoznačuje. Dále ve svém podání polemizuje se skutkovými závěry učiněnými soudem prvního a druhého stupně, resp. jejich hodnocením z hlediska adekvátnosti vynaložených mzdových nákladů, když především bagatelizuje pracovní náročnost povinnosti, která byla žalobkyni nezákonnými rozhodnutími uložena.
Otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody není otázkou právní, ale otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nezákonné rozhodnutí) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2787/2010; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005).
Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013).
Napadené rozhodnutí není s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v rozporu.
Přípustnost dovolání ve věci samé nemůže ve smyslu § 237 o. s. ř. dovolatelka založit tím, že polemizuje se skutkovými závěry, z nichž napadené rozhodnutí vychází, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
To nevylučuje, že [n]esprávné právní posouzení může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit přímo ze zásady právního státu. Významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Relevantní otázka procesního práva se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel ji nicméně vždy musí konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Žádnou takovou právní otázku a k ní se vztahující stávající judikaturu dovolatelka nevymezuje.
Závěry odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění rozsudku odvolací soud odkázal), že vedle nezákonného rozhodnutí byly naplněny i předpoklady vzniku škody a příčinné souvislosti, jsou přitom logické, opřené o zjištění, že nebýt nezákonného rozhodnutí, nemusela by žalobkyně plnit uloženou povinnost, přičemž za účelem splnění této povinnosti, jdoucí nad rozsah dosavadní pracovní náplně jejích stávajících zaměstnanců, zejména účetní, byla přijata další zaměstnankyně. Soud prvního stupně se přitom vypořádal i s adekvátností vynaložených nákladů, kdy i zohlednil skutečnost, že splnění pracovní povinnosti sice nemuselo nutně vždy zabrat nové zaměstnankyni celým osm hodin pracovní doby, současně ale její mzda byla třikrát nižší než mzda účetní žalobkyně. Soudy se tedy otázkou účelnosti a adekvátnosti vynaložených mzdových nákladů podrobně zabývaly (např. následné zvýšení mzdy již v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím soud prvního stupně neshledal) a jejich skutková zjištění nejsou výsledkem svévole.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, a to ve výši sazby odměny za jeden úkon právní služby podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, 11 180 Kč, paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč a 21% sazby daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2017

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu