30 Cdo 4709/2010
Datum rozhodnutí: 26.10.2011
Dotčené předpisy: § 11 obč. zák., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009




30 Cdo 4709/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce M. R. , zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štupartská 4, proti žalované Vyšší odborné škole zdravotnické a Střední zdravotnické škole , se sídlem Praha 1, Alšovo nábřeží 6, identifikační číslo osoby 00638749, zastoupené JUDr. Karlem Hejným, advokátem se sídlem v Praze 8, Košťálova 1105/1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 80/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č.j. 1 Co 274/2009-56, takto


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 4 860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Hejného, advokáta se sídlem v Praze 8, Košťálova 1105/1.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 16. dubna 2009, č.j. 34 C 80/2008-42, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna omluvit se žalobci doporučeným dopisem ve znění: VYŠŠÍ ODBORNÁ ŠKOLA ZDRAVOTNICKÁ A STŘEDNÍ ZDRAVOTNICKÁ ŠKOLA Praha1, Alšovo nábřeží 6, 110 00 Praha 1, se tímto omlouvá panu M. R., že zaměstnankyně školy prof. B. P. o něm žákům 2BZ dne 14.4.2008 sdělila, že se žalobce měl před dívkami na vodáckém kurzu obnažovat, což označila za morální pochybení a poklesek a že mohlo dojít k rozvázání pracovního poměru a žalobcem na základě tohoto již dříve, sdělení není pravdivé , a aby žalovaná byla povinna stejný text přednést nebo předat žákyním třídy 2BZ žalované školy P. Č., A. K., L. K., L. D., L. H., P. C., Š. J. a B. K. Výrokem II. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně žalobu zamítl pro nedostatek pasivní legitimace žalované. Výrok říkala jsem děvčatům, že na vodáckém kurzu byl žalobce víc obnažen, než by se slušelo na pedagogického pracovníka, tehdy děvčata říkala, a říkalo se to i na pracovní poradě, že se žalobce denně myl a natřásal nahý měla pronést dne 14.4.2008 svědkyně B. P., zaměstnankyně žalované ve funkci vedoucí katedry zubních technik a učitelka praktického výcviku, která však nebyla členkou vedení žalované a nebyla ani pověřena, aby sdělovala žákyním informace o dění na vodáckém kurzu. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že svědkyně vůči žákyním nevystupovala jako představitel školy, protože je neučila (místo nesprávného neučinila na str. 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), z pokynu vedení vedení (školy) neměla řešit dřívější problémy, ale pouze problémy, které se týkaly nucení jedné z žaček podepsat dopis na podporu žalobce. Paní Blanka Pelikánová se v tomto směru dopustila excesu z pověření, za který odpovídá sama.
Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 27. května 2010, č.j. 1 Co 274/2009-56, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ze strany původce zásahu do osobnostních práv žalobce v řízení slyšené svědkyně B. P. se jedná o exces z pověření, za který žalovaná neodpovídá. Odvolací soud vyložil, že původcem zásahu do osobnostních práv se rozumí nejen osoba, která zásah přímo způsobila, ale také subjekt, který za jednání škůdce nese přímou odpovědnost, tedy i zaměstnavatel, jehož zaměstnanec zásah způsobil. Jednání svědkyně P. však nevyplývalo z plnění jejích pracovních povinností vůči zaměstnavateli, jímž byla žalovaná, ani k němu nebyla žalovanou zmocněna.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále též dovolatel ). Za dovolací důvod označuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že soudy dospěly k nesprávnému skutkovému závěru. Za otázku zásadního právního významu žalobce považuje otázku, zda žalovaná nese odpovědnost za právní exces, jestliže zároveň nejde o zjevný faktický exces z činnosti školy. Má za to, že hmotné právo vychází ze zásady, že je-li dána věcná, místní a časová souvislost mezi aktivitou zaměstnavatele a jednající osoby, pak jde o jednání zaměstnavatele, přestože jednání bylo protiprávní a je tak nepochybně právním excesem. Má-li jít o exces uznatelný, musí jít exces věcný, předmětný, místní nebo časový, nikoliv pouze o exces právní. Jestliže by byla vyloučena odpovědnost právnické osoby za protiprávní jednání (právní exces) fyzických osob, které použila při své činnosti, pak by se vlastně právnická osoba nemohla dopustit vlastního přičitatelného protiprávního jednání. Nesprávný je tak názor soudů obou stupňů, že škola neodpovídá za právní exces své zaměstnankyně, resp. že excesem z jednání zaměstnavatele je každé protiprávní jednání jeho zaměstnanců. Exces a odpovědnost původce zásahu byl v judikatuře Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.2006, sp.zn. 25 Cdo 670/2005) definován tak, že byla-li škoda způsobena při činnosti, kterou škůdce, byť v pracovním či služebním poměru sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, jedná se o tzv. exces a v takovém případě odpovídá za škodu přímo sám. Dovolatel však připomíná, že posuzovaném případě šlo o výchovnou činnost v celé její šíři a nepřichází v úvahu žádný vlastní zájem jednající učitelky. V této souvislosti dovolatel poukazuje na skutečnost, že paní B. P. podle své výpovědi k žákům na půdě školy mluvila z pozice vedoucí odboru. Paní B. P. (učitelka, vedoucí katedry a zároveň nadřízená žalobce), jako pedagogický pracovník, je pro žáky školy autoritou, osobou spojovanou se školou jako právnickou osobou a jejím vedením. V době, kdy se skutek stal ve třídě 2BZ neučila a její jednání muselo být žáky vnímáno jako jednání školy a to tím spíše, že se tak stalo na půdě školy, v denní době vyučování, v běžný vyučovací den. Dovolatel usuzuje, že analogicky s ustanovením § 16 zákona č. 513/1991 Sb. (obchodní zákoník) je škola vázána jednáním paní B. P., jestliže žáci nevěděli, že jmenovaná není k danému jednání zmocněna, což žáci nevěděli a ani vědět nemohli, neboť neznali a znát nemohli přesný rozsah jejího zmocnění. V této souvislosti dovolatel dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2005, sp.zn. 32 Odo 473/2004, z něhož dovozuje, že škola by se měla za chování své učitelky omluvit a sledně použít vůči postih podle pracovněprávních předpisů. Žalobce se dále domnívá, že analogicky k pravidlům o interpretaci právních úkonů by se i protiprávní úkon měl vykládat podle dobré víry toho, komu je určen. V daném případě podle dobré víry žáků, kteří tento úkon nepochybně hodnotili tak, že jde o jednání učitelky, která je v jejich očích představitelkou školy. Za dosud neřešenou otázku považuje, zda jsou právem stanoveny hranice mezi některými druhy excesů, např. mezi excesem v přezkoumávané věci a excesem z odpovědnosti stanovené v § 391 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoník práce). Má za to, že nikoliv a že škola odpovídá za všechna protiprávní jednání učiněná na její půdě vůči žákům i v okamžiku, kdy nedojde ke skutkovému excesu, ale pouze k excesu právnímu. Vše co není zjevným excesem, mohou žáci vnímat jako vychovávání, aktivitu školy, za kterou nese škola odpovědnost. Absolutní odpovědnost zaměstnavatele podle zákoníku práce pak dovolatel dále za užití argumentu ad absurdum demonstruje na příkladu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na zdraví, způsobenou žákyni školy v důsledku jejího znásilnění učitelem. Při analogickém posouzení požadavku na odpovědnost zaměstnavatele podle zákoníku práce, aby škoda vznikla při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním má za to, že i tento požadavek je naplněn. Odkazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24.11.1960, sp.zn. 11 Co 387/60 lze pojem přímé souvislosti uvažovat z hlediska místního, časového a věcného, tedy z hlediska vztahu činnosti, při které ke škodě došlo a vyučování. Místní i časová souvislost je v předmětné věci dána, věcnou lze dovodit ze skutečnosti, že incident, během jehož řešení ke skutku došlo, vznikl v souvislosti s vodáckým kurzem, který byl zajišťován a organizován školou v rámci výuky a v době školního roku. Stejně tak obsahem skutku bylo nepravdivé sdělení o událostech, které se měly stát na vodáckém kurzu a rovněž tak jednání paní Blanky Pelikánové bylo vůči studentům činěno v rámci výchovného působení, tedy v přímé souvislosti s výukou a úkoly školy. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že zmiňuje-li žalobce, že obsahem skutku bylo nepravdivé sdělení o událostech, které se měly stát na vodáckém kurzu z června 2005, pak od tohoto kurzu uplynulo více než pět a půl roku a soud se touto otázkou nezabýval. Odmítá žalobcovu snahu dovodit odpovědnost žalované za analogického užití jiných právních předpisů a navrhuje dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. O takový případ se však v přezkoumávané věci nejedná. Pasivní legitimace v ochraně osobnosti, resp. odpovědnost zaměstnance při vybočení z mezí plnění úkolů právnické osoby již v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena byla a soudy obou stupňů z níže uvedených závěrů vycházely.
V rozsudku ze dne 15.11.1999, sp. zn. 30 Cdo 872/99, Nejvyšší soud uvedl, že jde-li o exces (tj. vybočení z mezí plnění úkolů) zaměstnance, nelze zaměstnavatele považovat za subjekt, který neoprávněně zasáhl do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Podle ustálené judikatury soudů (srov. například stanovisko občanskoprávního kolegia býv. Nejvyššího soudu ze dne 18.10.1970 zn. Cpj 87/70, které bylo uveřejněno pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1971) je v mezích plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním taková činnost zaměstnance, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. Uvedená kriteria přitom nemají stejný význam; rozhodující je věcný (vnitřní účelový) vztah, tj. vztah k činnosti, jíž byla způsobena škoda, k pracovním úkolům. Ve své podstatě jde o posouzení, zda při činnosti, jíž byla způsobena škoda, zaměstnanec sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (nesprávnost skutkových zjištění dovolatel nenamítá a dovolací soud ostatně jejich správnost u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., z důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o.s.ř. zkoumat nemůže) z nichž se podává, že svědkyně P. nebyla pověřena, aby sdělovala žákyním informace o dění na vodáckém kurzu, měla být toliko pověřena, aby jako vedoucí oboru se angažovala ve věci nátlaku, činěného na jednu z žákyň, aby podepsala dopis na podporu žalobce, s jehož obsahem se neztotožňovala. I když by zde byl dána místní vztah činnosti, jíž byla způsobena škoda, k pracovním úkolům (skutek se měl stát na území školy, kde svědkyně učila, i když jinou třídu), za rozhodující odvolací soud správně považoval zjištění, že u svědkyně nebyl dán vnitřní vztah činnosti, jež měla být zásahem do osobnostních práv žalobce, k plnění pracovních úkolů. Tento závěr odvolací soud vyjádřil v odůvodnění kde uvádí, že neoprávněný zásah nevyplýval z plnění jejích pracovní povinností vůči zaměstnavateli, jímž byla žalovaná, ani k němu nebyla žalovanou zmocněna. Protože povinnost k poskytnutí morálního zadostiučinění za zásah do osobnostních práv může být uložena pouze subjektu, jemuž je třeba zásah přičítat, je rovněž pouze tento subjekt povinen poskytnout odpovídající morální zadostiučinění. Nebyl-li na základě provedeného dokazování prokázán u svědkyně P. (původce zásahu) vnitřní vztah dotčené činnosti, k plnění pracovních úkolů, pak ani nelze hovořit o odpovědnosti zaměstnavatele za takový zásah zaměstnance, s čímž se nutně pojí závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované v řízení. Vzhledem k tomu, že odvolací soud respektoval závěry podávající se z citované judikatury Nejvyššího soudu, nebylo dovolání shledáno přípustným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení vznikly žalované náklady spojené se zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč (srovnej § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2000 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u žalované 4.050,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 4.860,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. října 2011


JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu