30 Cdo 4696/2009
Datum rozhodnutí: 21.12.2010
Dotčené předpisy: § 79 odst. 1 o. s. ř.




30 Cdo 4696/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti žalovanému D. Z. , zastoupenému JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 144/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. května 2009, č.j. 30 Co 119/2009-62, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. května 2009, č.j. 30 Co 119/2009-62, ve výroku II., jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. září 2008, č.j. 13 C 144/2008-16, ve výroku III. tak, že se zamítá žaloba na vyklizení pozemků p. č. 1137, p. č. 1140 v k.ú. H. J., pozemku p.č. 2962 v k. ú. J. a pozemku p.č. 440 v k.ú. S. u R., a dále v akcesorických výrocích III., IV. a V., jakož i rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. září 2008, č.j. 13 C 144/2008-16, ve výroku III., jímž byla žalovanému uložena povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku specifikované pozemky, a dále v akcesorických výrocích IV. a V., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Děčíně (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. září 2008, č.j. 13 C 144/2008-16, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti označené kupní smlouvy (výrok I.), určil, že Česká republika je vlastnicí a žalobce správcem specifikovaných pozemků (výrok II.), uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobci do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku označené pozemky (výrok III.), a dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci specifikované náklady řízení (výrok IV.) a státu určený soudní poplatek (výrok V.).


K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem řízení o odvolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně o určení neplatnosti kupní smlouvy zastavil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku III. změnil tak, že žalobu o vyklizení předmětných pozemků zamítl (výrok II.), výrokem III. změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek, výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a konečně výrokem VI. deklaroval, že Ve výroku II. o určení vlastnictví zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen.
Odvolací soud jednotlivé výroky odůvodnil v písemném vyhotovení svého rozsudku. Rozsudečný výrok II., jímž došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně tak, že předmětná žaloba o vyklizení pozemků byla zamítnuta, odvolací soud odůvodnil s tím, že žalobce k požadavku na vyklizení těchto pozemků v žalobě stručně tvrdil, že se domáhá vyklizení nemovitostí, aby mohl nadále plnit svá práva a povinnosti správce nemovitostí státu i ve vztahu k pozemkům, které požaduje vyklidit. Soud prvního stupně v této části žalobě vyhověl se stručným odůvodněním, že žalovaný je povinen vyklidit a vyklizené předat pozemky, neboť tyto v současnosti užívá bez právního důvodu (§ 126 odst. 1 obč. zák.). Žalobce v průběhu odvolacího řízení ve vyjádření k odvolání k požadavku na vyklizení nemovitostí mimo jiné uvedl, že podle jeho názoru je třeba za přítomnosti žalovaného posoudit stav pozemků (např. zda na nich není zřízena skládka, zda nedošlo k jejich zaplevelení, zda se zde nevyskytují škodlivé organismy či choroby rostlinné nebo jiné formy poškození, nebo znehodnocení např. skrývkou zeminy). Odvolací soud vycházel z toho, že jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení odvolacím žalobce netvrdil, že by žalovaný nějakým konkrétním způsobem do vlastnictví žalobce zasahoval. Jestliže nebyly tvrzeny zásahy žalovaného do vlastnického práva žalobce, není možné žalobě na vyklizení nemovitostí ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák. vyhovět.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, z jehož obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatel dovoláním brojí do meritorního výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o vyklizení předmětných pozemků se zamítá. Přípustnost tohoto dovolání dovolatel dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s tvrzením ve vyjádření dovolatele ze dne 12. února 2009, v němž bylo (s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2602/98) uvedeno, že žalobu na vyklizení lze podat i s cílem uchopení se držby nemovité věci, když samo držení takové věci bez právního důvodu představuje vždy zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. Dovolateli nebylo známo, že by předpokladem pro dosažení procesního úspěchu u žalobního návrhu na vyklizení, podaného v zájmu uchopení se držby nemovité věci, bylo rozhodné tvrzení a prokázání, že žalovaný v době podání žaloby, resp. v době rozhodování soudu, nemovitosti užívá, či na nich má nějaký svůj majetek, popř. jiné věci (včetně zaplevelení, rostlinných škůdců apod.), nebo že nemovitosti užívají s jeho souhlasem či vědomím jiné osoby (např. manželé R. pozemek p.č. 2962 v k.ú. J., byť bez platné nájemní smlouvy). Odvolací soud ještě předtím, než vydal své zcela překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí, účastníky řízení nepoučil podle ustanovení § 118a o. s. ř. (srov. např. 29 Odo 850/2001) , ani je neseznámil se svým právním názorem, odlišným od právního názoru soudu prvního stupně (např. ÚS 523/03) , když navíc založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu než soud prvního stupně, aniž rozhodné důkazy sám zopakoval (např. 33 Odo 563/2006) , což je nutno považovat za procesní vadu této fáze řízení. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud si především neujasnil podmínky a předpoklady, za nichž může dojít k zániku držby. K problematice zániku držby dovolatel v rámci své dovolací argumentace odkazuje na odbornou literaturu, z níž cituje právní názory a připomíná i právní názory, které vyslovil dovolací soud v rozhodnutích ve věcech sp. zn. 22 Cdo 2302/2000 a sp. zn. 22 Cdo 646/2009. Vyřešením otázky absolutní neplatnosti kupní smlouvy č. 1038740311 vznikl mezi účastníky této smlouvy synallagmatický závazkový právní vztah ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák. Povinnost vrátit vše zahrnuje i vrácení užívání nemovitosti, resp. její držby, která samotným určením vlastnictví (ve prospěch České republiky) a správy (ve prospěch žalobce) nezaniká, a nezaniká ani neužíváním věci držitelem. Pokud pak držitel věc svěří do dočasného užívání (detence) někomu jinému, nebo někdo jiný věc užívá s vědomím držitele (byť by se tak dělo bez platné nájemní smlouvy), závazek vrátit přijaté plnění obsahuje i závazek obstarat plnění od toho, komu je držitel předal. Institut vyklizení nemovitosti v případě vypořádání závazků účastníků neplatné smlouvy již neplní funkci ochrany vlastnického práva, nýbrž je prostředkem ke splnění vzájemné restituční povinnosti, která je účastníkům neplatné smlouvy uložena ze zákona. Povinnost vydat vše pak jistě držitel nemovitosti nemůže splnit prohlášením, které má navodit zdání opuštění věci s tím, že žalobce se její držby může kdykoliv ujmout. Takové projevy žalovaného považuje dovolatel za ryze účelovou snahu žalovaného vyhnout se splnění své zákonné restituční povinnosti a současně za návod k jakési 'quasiokupaci', která nemá v rámci aplikace práva v demokratickém a právním státě místo. Podle dovolatele tedy věc, která je předmětem tohoto dovolání, nastolila hned několik otázek, které nepochybně mohou mít pro další rozhodovací praxi soudů zásadní význam. Jde především o otázku zániku (pozbytí) držby nemovité věci nejen v případě, že vlastnictví věci na nabyvatele v důsledku (absolutně) neplatné smlouvy vůbec nepřešlo, ale i v ostatních případech, zvláště z hlediska případné derelikce věci v souvislosti s tvrzením držitele, učiněným teprve po podání žaloby, že věc neužívá. K tomu přistupuje i otázka, zda splnění povinnosti účastníka neplatné smlouvy vrátit vše, co podle ní dostal, se lze vyhnout účelovým prohlášením, že nemovitou věc, kterou má vrátit, neužívá, nemá na ní žádné své věci, a že druhý účastník se může držby sám uchopit. Tyto otázky nejsou upraveny platným právem a nebyly vyřešeny ani v rozhodování dovolacího soudu. Další právní otázky pak řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem (vztah vindikační žaloby podané s cílem uchopení se držby k vzájemné restituční povinnosti účastníků neplatné smlouvy). Dovolatel závěrem připomíná procení vady, které podle jeho názoru zatěžují odvolací řízení, a vznáší otázku, zda je v souladu s principy, na nichž je budován demokratický a právní stát, a s právem na spravedlivý proces, aby soudy vydávaly rozhodnutí, jimiž je o podané žalobě rozhodnuto způsobem, který vyvolá nejen další soudní spory účastníků, ale který ve svých důsledcích znamená i poskytování právní ochrany žalovanému, ač mu podle zákona nepřísluší. Z těchto všech důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích II., III., IV. a V. zrušil, jakož i zrušil v též dotčených výrocích III., IV. a V. rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu věc (v uvedeném rozsahu) vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatele odmítl uplatněnou dovolací argumentaci. Dovolatel přehlíží, že držba v českém právu je jednak stavem právním a jednak stavem faktickým. Dovolatel nebyl držitelem ve smyslu právním, nýbrž držitelem ve smyslu faktickém, a to do doby, než zjistil, že předmětná smlouva je absolutně neplatná. Žalobu o vyklizení jde podat i s cílem uchopení se držby, avšak, jak soudy vyložily, pouze za situace, kdy uchopení se držby žalovaný nějakým způsobem brání. Žádná taková tvrzení, tj. že by se žalovaný uchopení se držby dovolatelem nějakým způsobem bránil, však dovolatel neučinil ani v řízení nalézacím, ani v řízení odvolacím. Dovolatel v rozporu se zákonem a judikaturou totiž chápe svůj žalobní důvod stran vyklizení pozemků v rovině čistě akademické a domáhal se vydání takového výroku pouze pro případ, že by k němu dodatečně shledal nějaké důvody, které v dovolání opakuje. České právo žádný výrok na protokolární předání věci nezná. Za situace, kdy žalovaný se necítí (být) vlastníkem (předmětných) pozemků a žádným způsobem je fakticky neovládá, nezbývá dovolateli, než aby šel a své držby se ujal. Mylně dovolatel namítá, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s tím, že jeho žalobní žádání stran vyklizení pozemků má mít obapolnou formu a má být učiněno tak, aby vyjadřovalo vzájemnou vázanost při vrácení plnění. Protože bylo patrno, že žaloba na vyklizení nemůže být úspěšná, nebylo zapotřebí ani její úpravy do obapolné podoby. K další dovolací argumentaci žalovaný zdůrazňuje, že dovolatel nebere v úvahu, že derelikce - opuštění věci - se může dopustit výhradně vlastník. Nesouhlasí rovněž s úvahou dovolatele o jakési quasiokupaci a připomíná, že dovolatel je ze zákona povinen ke správě zemědělských pozemků v majetku České republiky. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
K tomuto vyjádření žalovaného zaslal dovolatel svou písemnou repliku označenou jako stanovisko žalobce k vyjádření žalovaného k dovolání žalobce , v níž podrobně reaguje na uvedené podání žalovaného a nesouhlasí s jeho uplatněnou (proti)argumentací.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti meritornímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a je i důvodné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1.


Podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
Podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle ustanovení § 213b odst. 1 o. s. ř. v odvolacím řízení se postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Podle druhého odstavce téhož paragrafu porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacím soudem.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem a které kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. musí obsahovat označení účastníků řízení (jménem, příjmením a bydlištěm fyzických osob, respektive názvem /firmou/ a sídlem právnických osob), vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.).
Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 13, pod označením C 962).
Jestliže tedy předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné právo (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit), potom vylíčením těchto rozhodujících skutečností žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci. Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. z kupní smlouvy , ze smlouvy o dílo , apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo lze ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, in ASPI).
Výše uvedené lze ve stručnosti zrekapitulovat tak, že řádně podaná žaloba obsahuje výčet právně relevantních (zásadně významných, resp. rozhodujících) skutečností (skutkových tvrzení), při jejichž prokázání a existenci právní normy, kterou lze na takto zjištěný skutkový stav věci aplikovat, by měl soud vydat rozhodnutí, jež bude obsahově korespondovat (řádně zformulovanému) žalobnímu návrhu (petitu). Tam, kde výčet rozhodujících skutkových tvrzení není úplný, je zapotřebí, aby soud v rámci poučovací povinnosti tento procesní nedostatek žaloby právně relevantním způsobem signalizoval žalobci.
V posuzované věci dovolatel podanou žalobu ústící v žalobní petit formulovaný na vyklizení předmětných pozemků (nikoliv též na jejich předání , jak nad rozsah žalobního petitu rozhodl soud prvního stupně ve shora cit. rozsudku) odvíjel od tvrzení, aby mohl nadále plnit svá práva a povinnosti správce nemovitosti státu i ve vztahu k předmětným pozemkům. Tento výčet ovšem nepředstavuje žádná (natož pro rozhodnutí ve věci zásadně významná) skutková tvrzení, při jejichž osvědčení by bylo nutno podané žalobě vyhovět, a ani ve spojitosti s formulovaným žalobním petitem zcela jasně nevymezuje, co vlastně v daném případě má tvořit předmět řízení. Soud prvního stupně si tuto otázku nevyjasnil, což ostatně plyne i z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku, v němž se pouze uvádí, že Žalovaný je tedy povinen vyklidit a vyklizené předat pozemky, neboť tyto v současnosti užívá toliko bez právního důvodu (§ 126 odst. 1 o. z.). V odvolacím řízení pak dovolatel v rámci svého vyjádření k odvolání žalovaného odkazoval na právní důvod podání žaloby s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. s tím, že žalovaný předmětné nemovitosti dosud protiprávně drží, ač se nikdy po právu nestal jejich vlastníkem , když Zavázat žalovaného povinností nemovitosti předat (odevzdat) jako součást vyklizení je pak třeba právě z toho důvodu, že jedině tímto výrokem lze zajistit splnění všech náležitostí, které jsou s odevzdáním věci nemovité spojeny. Při jednání před odvolacím soudem dne 24. dubna 2009 (viz protokol na č.l. 55 a násl.) však oproti výše uvedenému dovolatel prostřednictvím svého advokáta zase uvedl, že zřejmě bude nutno vzít v úvahu, že vztah je synallagmatický (...), že při nedostatku návrhu žalobního, kde chybí vyjádřené synallagma, tak není důvod, aby bez dalšího byla žaloba zamítnuta (...) Z tohoto důvodu nezbývá (,) než navrhnout, aby odvolací soud ve výroku III. rozsudek okresního soudu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, kde by bylo možno po náležitém poučení upravit žalobní petit tak, aby bylo vyjádřeno, že se jedná o plnění z neplatné kupní smlouvy, že se jedná o synallagmatický vztah.
S přihlédnutím k obsahu žaloby, absenci rozhodujících skutečností, jakož i s přihlédnutím k uvedeným rozporným procesním postojům dovolatele, měl odvolací soud buďto ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. přistoupit ke kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo postupem předvídaným v ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. poučit dovolatele o nezbytnosti doplnění žaloby v její narativní části, jestliže tak neučinil soud prvního stupně, jakož i o procesním následku, který nastane, pokud dovolatel ve vytýkaném rozsahu žalobu nedoplní, a v závislosti na takovém doplnění případně poučit dovolatele, pokud by tak dovolatel současně neučinil, aby označil důkazy k prokázání sporných (nově tvrzených) skutečností.
Poučovací povinnost zakotvená v § 118a o. s. ř. je chápána jako objektivní, nezávislá na tom, zda se soud prvního stupně vzhledem ke svým zjištěním a právnímu hodnocení o potřebě poučit účastníky vůbec dozvěděl. Neposkytl-li soud prvního stupně pro své odlišné hodnocení toto poučení žalobci, ačkoliv se tak mělo stát, je řízení zatíženo vadou, i když potřeba poučit účastníky a vyzvat je k náležitému vylíčení rozhodných skutečností vyšla najevo až v odvolacím řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004, in www.nsoud.cz ).
Odvolací řízení tak zatěžuje (shora vyložená) jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k níž musel dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v jeho dovoláním dotčeném meritorním výroku II., jakož i v akcesorických výrocích III. až V., zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud ve smyslu § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil ve shora uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil je v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude soud prvního stupně (odvolací soud) vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d ost. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2010

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu