30 Cdo 4672/2010
Datum rozhodnutí: 24.08.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 4672/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobkyně E. B., zastoupené JUDr. Jiřím Suškou, advokátem se sídlem v Teplicích, U Soudu 7, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 70.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 264/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010, č.j. 30 Co 84/2010 89, ve znění doplňujícího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, č. j. 30 Co 84/2010-92, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 4. 2009, č. j. 10 C 264/2007-53, v odvoláním napadeném výroku, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu do částky 63.000,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřeně dlouhým občanskoprávním řízením. Doplňujícím usnesením rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že manžel žalobkyně podal dne 22. 3. 1989 u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu proti tehdejší České státní pojišťovně na pojistné plnění ve výši 62.625,- Kč. Věc byla dvakrát delegována jinému soudu, nejprve Okresnímu soudu v Teplicích a následně Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, který věc dále vedl pod sp. zn. 9 C 270/92. V listopadu 1997 vstoupila do řízení na místo zemřelého manžela žalobkyně. Ve věci byla žalobkyně velmi procesně aktivní, podala jak odvolání, tak i dovolání. To bylo Nejvyšším soudem odmítnuto dne 29. 11. 2006. Na žádost žalobkyně jí žalovaná mimosoudně poskytla částku 53.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nepřiměřenou délkou původního řízení.
Soudy obou stupňů shledaly v posuzovaném řízení nesprávný úřední postup spočívající v jeho nepřiměřené délce. Po zhodnocení kritérií dle § 31a odst. 3
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), zejména s přihlédnutím ke vzniklým průtahům v řízení ze strany soudu, dospěly k částce přiměřeného odškodnění ve výši 60.000,- Kč, a uložily proto žalované vyplatit žalobkyni dalších 7.000,- Kč. Odvolací soud se vyjádřil k pochybení soudu prvního stupně ohledně předvolání žalobkyně k jednání, která nebyla o konání jednání před soudem prvního stupně informována. Tato vada byla zhojena odvolacím soudem, který žalobkyni na jednání řádně předvolal. Žalobkyně tak u odvolacího soudu mohla osobně přednášet své návrhy a vyjádření.
Rozsudek odvolacího soudu, ve znění doplňujícího usnesení, napadla žalobkyně dovoláním, jež považuje za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ). Dovolatelka brojí proti přiznané výši zadostiučinění, která podle ní neodpovídá skutečné újmě, jíž utrpěla. Namítá rovněž vadu řízení způsobenou tím, že ji soud prvního stupně opomněl předvolat k jednání (právní zástupce byl předvolán a informován dle doručenky o tom, že žalobkyně bude předvolána samostatně). Má za to, že pokud odvolací soud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně pro tuto vadu, zkrátil žalobkyni na jejím právu na projednání věci ve dvouinstančním řízení. Odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 8/98 a II. ÚS 74/93 k problematice předvolání účastníků. Navrhla, aby dovolací soud zrušil oba předchozí rozsudky a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolání není přípustné, neboť žalobkyně v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá.
Samotný nesouhlas žalobkyně s výší poskytnutého odškodnění nepřiznává rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam, neboť se týká pouze konkrétního sporu a není opřen o žádné právní argumenty (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Již ze znění § 237 odst. 3 o. s. ř. je zřejmé, že případná vada řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), zde spočívající v namítaném porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces, není způsobilá založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Ostatně i za předchozí úpravy přípustnosti dovolání, obsažené v občanském soudním řádu ve znění do 30. 6. 2009, platilo, že přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009). O takovou situaci však v projednávané věci nejde.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné nikdy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první, ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2011

JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu