30 Cdo 4635/2007
Datum rozhodnutí: 29.10.2008
Dotčené předpisy: § 39 předpisu č. 40/1964Sb., § 51 předpisu č. 40/1964Sb., § 451 předpisu č. 40/1964Sb., § 107 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 4635/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně J. U., zastoupené advokátem, proti žalované G. Š., zastoupené advokátem, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 40/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2007, č. j. 20 Co 134/2007 - 120, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne

16. května 2007, č. j. 20 Co 134/2007 - 120, ve věci samé se zamítá; jinak se dovolání odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.815,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou, podanou u soudu prvního stupně dne 19. 4. 2006, domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí 100.000,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že tuto částku poskytla žalované v lednu 2002 jako zálohu na zajištění bytových potřeb , tj. za příslib trvalého užívání bytu 1+1 v P., který měla v nájmu babička žalované, jež v němž již nebydlela. Žalobkyně byla informována žalovanou, že jde o obecní byt (ve vlastnictví M. P.), přičemž vycházela z ujištění žalované, že byt bude nájemkyni prodán, tato jej následně převede na žalovanou, která ho pak prodá žalobkyni. K tomu však nedošlo a žalobkyně, která v bytě bydlela od ledna 2002 a řádně platila nájemné, jej musela v červnu 2004 vyklidit, protože M. P. podalo žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu proti nájemkyni bytu z důvodu jeho neužívání.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 10. 10. 2006, č. j. 10 C 40/2006 - 78, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 100.000,- Kč od 1. 4. 2006 do 10. 10. 2006 a od 11. 10. 2006

do zaplacení z částky 100.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši, která odpovídá každému jednotlivému kalendářnímu pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a repo sazby (limitní sazby pro 2týdenní repo operace vyhlášené ve věstníku ČNB) ve výši platné vždy k 1. dni přísl. kalendářního pololetí, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v lednu roku 2002 předala žalobkyně žalované částku 100.000,- Kč a žalovaná jí přislíbila, že bude moci předmětný byt užívat a odkoupit. Výlučnou nájemkyní bytu byla babička žalované L. K., která v té době v něm již nebydlela a ze zdravotních důvodů se zdržovala u své dcery. Po předání peněz žalobkyně předmětný byt užívala až do června 2004, kdy ho vyklidila v souvislosti s tím, že v roce 2004 podal vlastník bytu M. P. - žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu proti L. K. Soud prvního stupně dovodil, že účastnice uzavřely závazkový vztah na základě nepojmenované smlouvy (§ 51 obč. zák.), podle níž se žalovaná zavázala za poskytnutou částku 100.000,- Kč umožnit žalobkyni trvale užívat předmětný byt s tím, že v budoucnu přislíbila případný prodej bytu, a že tento vztah zanikl dvoustranným odstoupením účastnic od smlouvy (resp. dohodou o zrušení smlouvy) v okamžiku, kdy se žalobkyně z předmětného bytu odstěhovala, když předtím stejný projev vůle vyjádřila písemně žalovaná. V důsledku zrušení smlouvy proto žalované vznikla povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté plnění, které soud posoudil jako bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.). Námitku promlčení uplatněného nároku vznesenou žalovanou nepovažoval soud prvního stupně za důvodnou, neboť od vystěhování žalobkyně z bytu do doby podání žaloby neuplynula příslušná promlčecí doba pro plnění z bezdůvodného obohacení .

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2007, č. j.

20 Co 134/2007 - 120, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl,

a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel

ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Shodně s ním vycházel ze zjištění, že žalobkyně předala v lednu 2002 žalované, která nebyla vlastnicí předmětného bytu, ale měla možnost s ním fakticky disponovat, částku 100.000,- Kč jako finanční protihodnotu jejího závazku zajistit pro žalobkyni trvalé užívání předmětného bytu s příslibem jí byt případně (pokud připadne do jejího vlastnictví) v budoucnu prodat . Toto ujednání (§ 51 obč. zák.) posoudil odvolací soud - na rozdíl od okresního soudu - jako absolutně neplatné, protože odporuje zákonu z důvodu, že žalovaná s bytem disponovala neoprávněně, neboť se jednalo o byt ve vlastnictví obce, čehož si žalobkyně byla od počátku vědoma, a úplatnou dohodu tedy uzavírala ohledně trvalého užívání a případného budoucího převodu bytu s vědomím, že žalovaná, která s bytem disponuje, k tomu nemá žádné právo, a trvalé užívání bytu ani jeho budoucí prodej jí proto nemůže platně zajistit, ani podloženě přislíbit. Žalobkyně se proto nemůže dovolávat ani toho, že by jí žalovaná zatajila, že není vlastnicí bytu a že by jí takto podvedla a účelově z ní vylákala finanční prostředky, protože od žalované věděla, kdo je vlastník a nájemce předmětného bytu. Sama se také aktivně pokusila získat nájemní právo k předmětnému bytu od pronajímatele (a tedy i právo jako spolunájemce bytu) od M. P. tak, že spolu s nájemkyní podala žádost o rozšíření nájemní smlouvy , navíc na podkladě nepravdivých údajů, neboť v žádosti uvedla, že nájemkyně je její nepřímá příbuzná a že v důsledku zhoršení jejího zdravotního stavu je nutná péče druhé osoby o ni v předmětném bytě. Dopisem Městského úřadu v P. ze dne 11. 4. 2003 však bylo babičce žalované sděleno, že rada M. P. usnesením ze dne 7. 4. 2003 tuto žádost neschválila, a posléze byla M. P. podána žaloba o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu z důvodu jeho neužívání nájemkyní. Krajský soud dovodil, že je-li nepojmenovaná smlouva absolutně neplatná od počátku, nemohlo dojít k odstoupení od této smlouvy, neboť lze odstoupit jen od platně uzavřené smlouvy. Z těchto důvodů bylo plnění poskytnuté žalobkyní žalované od počátku (tj. od ledna 2002) bezdůvodným obohacením získaným na úkor žalobkyně (§ 451 a 457 obč. zák.), která se mohla již od tohoto okamžiku domáhat jeho vrácení po žalované. Objektivní tříletá promlčecí doba tak počala běžet v lednu 2002 a uplynula v lednu 2005, přičemž nelze uvažovat o jejím prodloužení na 10 let, protože žalobkyně poskytla finanční prostředky žalované dobrovolně. Dále krajský soud dovodil, že k 1. 9. 2005 by marně uplynula i subjektivní promlčecí doba, neboť žalobkyně si musela být od počátku vědoma toho, že částku 100.000,- Kč poskytuje žalované v souvislosti s nezákonnou dispozicí s obecním nájemním bytem, o čemž svědčí její postup při podání žádosti o rozšíření nájemního práva na základě nepravdivých údajů, a navíc žalobkyně na oznámení o neschválení žádosti o rozšíření nájemní smlouvy, svým podpisem dne 1. 9. 2003 potvrdila, že předá nájemkyni nájemní smlouvu a evidenční list, takže nejpozději k tomuto datu musela zjistit stanovisko vlastníka bytu, že s jejím trvalým užíváním předmětného bytu nesouhlasí. Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že uplatněnému nároku není možno vyhovět; žalovaná sice na úkor žalobkyně získala bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 1 a § 457 obč. zák.), nárok na jeho vydání je však promlčen, jelikož byl uplatněn po uplynutí promlčecí doby (objektivní i subjektivní), a žalovaná namítla promlčení práva (§ 100 odst. 1 obč. zák.).

Proti tomuto rozsudku (včetně výroků o nákladech řízení) podala žalobkyně dovolání z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť za nesprávné považuje závěry odvolacího soudu o absolutní neplatnosti předmětného ujednání účastnic, v otázce určení počátku běhu promlčecí doby a v tom, že na plnění, které žalované poskytla, nelze pohlížet jako na zálohu na kupní cenu za prodej předmětného bytu. Má za to, že v daném případě šlo jen o pouhý příslib budoucího úplatného převodu bytové jednotky, který není v rozporu se zákonem, ani se nepříčí dobrým mravům, neboť žalovaná jí neslibovala okamžitý převod vlastnictví k bytu v době, kdy jeho vlastnicí nebyla, nýbrž až pro dobu, kdy se jí stane, což nevylučuje, aby na základě tohoto příslibu žalobkyně předem zaplatila žalované částku 100.000,- Kč jako zálohu

na budoucí koupi; zaplacení zálohy je tak třeba chápat jako její zájem si byt v budoucnosti koupit a zálohou si jej pojistit . Dále namítá, že o neoprávněnosti užívání bytu se dozvěděla až v souvislosti se soudním sporem vedeným proti babičce žalované, a nikoliv dne 1. 9. 2003, jak uvedl odvolací soud. Z těchto důvodů počala subjektivní i objektivní promlčecí doba běžet až dne 27. 4. 2004, kdy obdržela předvolání k soudnímu jednání ve věci výpovědi z nájmu bytu, kdy bylo zřejmé, že v případě úspěšnosti žaloby byt do svého vlastnictví nezíská, čímž odpadl právní důvod, na základě něhož plnila; k promlčení jejího nároku tudíž nedošlo. Dále uvedla, že promlčení je v tomto případě v rozporu s dobrými mravy, neboť uplatnění námitky promlčení je zneužitím práva na její úkor, neboť uplynutí promlčecí doby nezavinila, když až do roku 2004 byla přesvědčena, že byt na ni bude převeden . Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, a že proti výroku o věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především ze závěru o absolutní neplatnosti ujednání účastnic z ledna 2002, podle kterého žalobkyně předala žalované částku 100.000,- Kč a žalovaná se zavázala zajistit pro žalobkyni trvalé užívání předmětného bytu ve vlastnictví M. P., jehož nájemkyní byla babička žalované, s příslibem jí byt případně (pokud připadne do jejího vlastnictví) v budoucnu prodat.

Podle § 51 obč. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.

Podle § 39 obč. zák. právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, je neplatný.

Neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. je neplatností absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou, přičemž není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 8. 1974, sp. zn. 3 Cz 32/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 33/1975).

Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že předmětné ujednání účastnic (§ 51 obč. zák.) z ledna 2002, podle kterého žalobkyně poskytne žalované částku 100.000,- Kč oproti tomu, že ona jí zajistí (umožní) trvalé užívání předmětného bytu (s příslibem, že jí tento byt případně - pokud se stane jeho vlastnicí - v budoucnu prodá), je absolutně neplatné pro rozpor s obsahem a účelem zákona. Jestliže ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že předmětný byt byl v té době ve vlastnictví M. P., přičemž jeho nájemkyní byla babička žalované (která v něm nebydlela), pak nelze než uzavřít, že žalovaná s tímto bytem disponovala zcela neoprávněně, když žalobkyni umožnila v tomto bytě trvale bydlet (s uvedeným příslibem), za což přijala finanční plnění ve výši 100.000,- Kč. Jak uvedl již krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jde v daném případě ze strany účastnic o typický příklad nezákonných dispozic s obecním nájemním bytem bez vědomí a proti vůli jeho vlastníka (který má jako pronajímatel právo jej přenechat nájemci za nájemné do užívání na základě uzavřené nájemní smlouvy, a to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání - srov. § 685 obč. zák.). Není tudíž pochyb o tom, že přijetím částky 100.000,- Kč od žalobkyně v lednu 2002 se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

Pro promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení tedy (oproti úpravě promlčení podle § 101 obč. zák.) platí speciální úprava v § 107 obč. zák. V prvním odstavci tohoto ustanovení je upravena tzv. subjektivní promlčecí lhůta, v odstavci druhém pak promlčecí lhůta objektivní. Obě lhůty počínají a běží nezávisle na sobě a jejich vzájemný vztah je takový, že když skončí běh jedné z nich, právo se promlčí a je-li vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (§ 100 odst. obč. zák).

Jestliže předmětné ujednání účastnic je absolutně neplatné od počátku (ex tunc), představuje plnění, které žalobkyně poskytla žalované ve výši 100.000,- Kč, bezdůvodné obohacení, přičemž promlčení práva na vydání plnění z takto získaného bezdůvodného obohacení se řídí ustanovením § 107 obč. zák. Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo, přičemž při absolutní neplatnosti právního úkonu běží promlčecí doba ode dne, kdy plnění bylo přijato.

Bylo-li v posuzované věci zjištěno, že žalobkyně na základě předmětného ujednání poskytla žalované 100.000,- Kč v lednu 2002, je jednoznačné, že její nárok

na vrácení (zaplacení) této částky, uplatněný žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 19. 4. 2006, se promlčel v tříleté objektivní promlčecí době podle § 107 odst. 2 obč. zák. v lednu 2005, jak odvolací soud zcela správně dovodil. Námitky žalobkyně uplatněné v dovolání z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby jsou tudíž zcela irelevantní.

Správná pak není ani námitka dovolatelky, jíž zpochybňuje závěr odvolacího soudu o promlčení uplatněného nároku, že v daném případě šlo jen o pouhý příslib budoucího úplatného převodu bytové jednotky, který není v rozporu se zákonem, ani se nepříčí dobrým mravům, neboť žalovaná jí neslibovala okamžitý převod vlastnictví k bytu v době, kdy jeho vlastnicí nebyla, nýbrž až pro dobu, kdy se jí stane, což nevylučuje, aby na základě tohoto příslibu žalobkyně předem zaplatila žalované částku 100.000,- Kč jako zálohu na budoucí koupi . K této námitce je třeba uvést, že není rozhodující, zda účastnice samy považovaly platbu žalobkyně za zálohu, nýbrž zda tato platba měla charakter zálohy (§ 498 obč. zák.). Je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že tato platba žalobkyně neměla charakter zálohy na kupní cenu za převod předmětné bytové jednotky (a spoluvlastnického podílu na společných částech domu), neboť žalobkyně poskytla žalované částku 100.000,- Kč v době, kdy byt byl ve vlastnictví M. P. a v nájmu babičky žalované, a žalovaná tudíž neměla jakékoliv oprávnění k uzavření kupní smlouvy ohledně předmětného bytu, což žalobkyně podle skutkových zjištění věděla od počátku. V této souvislosti je nutno poukázat na účastnickou výpověď žalobkyně před soudem prvního stupně, v níž ohledně účelu platby uvedla, že podkladem pro předání žalované částky bylo ujednání, že žalobkyně bude mít v bytě trvalé bydliště, že s bytem v dědickém řízení po smrti p. K. bude disponovat žalovaná a poté se účastnice dohodnou, co bude dál . Na základě učiněných skutkových zjištění proto nelze vycházet z toho, že částku 100.000,- Kč poskytla žalobkyně žalované jako platbu v souvislosti s příslibem, že jí byt případně (pokud připadne do jejího vlastnictví) v budoucnu prodá, nýbrž za to, že žalovaná umožní žalobkyni v nájemním bytě ve vlastnictví M. P. bydlet.

K tvrzení žalobkyně, že uplatnění námitky promlčení je zneužitím práva na její úkor , dovolací soud při svém rozhodování nemohl přihlédnout, neboť jde o novou skutečnost, která nebyla tvrzena před soudy obou stupňů a kterou v dovolacím řízení uplatnit nelze (§ 241a odst. 4 o. s. ř.), neboť účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný. Protože vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Jelikož žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích , zabýval se Nejvyšší soud i tím, zda je dovolání přípustné proti výrokům rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (byť žádné konkrétní námitky proti těmto výrokům dovolání neobsahuje). Nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání v části, v níž směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení podle § 243b odst. 5 věty první

a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná má

s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů tohoto řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 12.150,- Kč [odměna z částky určené podle § 3 odst. 1 bodu 4, § 10 odst. 3, § 16 vyhlášky č. 484/2000 Sb., snížená podle § 18 odst. 1 vyhlášky], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalované vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 2.365,50 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.815,50 Kč je žalobkyně povinna zaplatit žalované k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. října 2008

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu