30 Cdo 4617/2008
Datum rozhodnutí: 19.01.2010
Dotčené předpisy: § 92 odst. 1 o. s. ř.




30 Cdo 4617/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce
J. U.,
zastoupeného advokátkou, proti žalované
S. ž. d. c., státní organizaci, o ochranu osobnosti,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp.zn. 36 C 13/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2007, č.j. 1 Co 302/2007-138, takto:


Dovolání žalobce
se zamítá.



O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 11. června 2007, č.j. 36 C 13/2006-113, s odkazem na ustanovení . k. a. Vyšel z úvahy, že ze skutkových tvrzení, jimiž žalobce svůj návrh odůvodnil, nevyplývají skutečnosti významné pro závěr o důvodnosti osvědčující rozšíření okruhu účastníků; výsledky dosavadního řízení pak nenasvědčují tomu, že by takové opatření přispělo k hospodárnosti řízení.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. listopadu 2007, č.j. 1 Co 302/2007-138, usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právním závěrem soudu prvního stupně. K námitkám žalobce uvedl, že se ze žaloby podané dne 6.6.2004, konkrétně pak z jejího doplnění podává, že žalobce neoprávněný zásah do práva na jeho čest a důstojnost spatřuje v tom, že žalovaná ve věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. E 613/2003 vymáhala pohledávku, aniž byla věřitelem, že nepodala návrh na částečné zastavení výkonu rozhodnutí a pohledávku vymáhala proti osobě, která již nebyla dlužníkem, neboť dluh převzala společnost T. Č. L., v.d. Odvolací soud poukázal na to, že za této situace by nebylo v souladu se zásadou hospodárnosti, kdyby do řízení přistoupil další subjekt.



Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo doručeno zástupkyni žalobce dne 13. prosince 2007 a právní moci nabylo téhož dne.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 17. ledna 2008 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. a má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávné právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 přím. b) o.s.ř.]. Poukazuje na to, že pokud by soud přistoupení dalšího účastníka nepřipustil, musel by žalobce vést proti tomuto subjektu samostatnou žalobu, což je podle názoru žalobce v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Žalobce je přesvědčen, že je naopak hospodárné, aby věc byla rozhodnuta v rámci jednoho řízení proti oběma subjektům, tedy i proti České konsolidační agentuře. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání podáno nebylo.

Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Poté napadené usnesení Vrchního soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.

Podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.

Výše citované zákonné ustanovení upravuje tzv. přistoupení účastníka do řízení.

Z dispoziční zásady, jež ovládá zahájení sporného řízení (a o takové řízení se jedná i v posuzovaném případě), pak vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout pouze žalobce. Stanovisko žalovaného k návrhu na přistoupení dalšího účastníka nemá právní význam, a jde-li o přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, nevyžaduje se souhlas toho, kdo má do řízení přistoupit.

Navržené přistoupení dalšího účastníka do řízení má právní účinky, jen jestliže je soud připustí; přistoupení do řízení nastává dnem právní moci usnesení. Výklad podávaný soudní praxí je pak ustálen v závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, publikované pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002). Podle konstantní judikatury dovolacího soudu je nehospodárnost připuštění dalšího účastníka dána zejména tehdy, jestliže by takový postup vyvolal další dokazování, které by jinak nebylo potřebné a ve svých důsledcích by vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2005, sp. zn. 33 Odo 503/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2008, sp.zn. 28 Cdo 319/2008).

V souzeném případě je i z podaného dovolání zřejmé, že důvod, pro který žalobce trvá na přistoupení dalšího účastníka do řízení ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř., je především to, že (bývalá) Č. k. a. (pro pořádek je třeba připomenout skutečnost, kterou samotné dovolání jinak zřejmě nikterak nezohledňuje, že podle § 20 zákona č. 239/2001 Sb., o Č. k. a., tato agentura zanikla dnem 31. prosince 2007 bez likvidace, kdy jejím právním nástupcem je stát, zastoupený ministerstvem, na který přechází práva a závazky Agentury ke dni jejího zániku) měla dotčenou pohledávku převzít a poté ve výkonu rozhodnutí proti žalobci pokračovat. Je tedy zřejmé, že tyto okolnosti modifikuji skutkový základ sporu s předpokládanou nutností dalšího dokazování. Napadené usnesení vrchního soudu je proto třena posuzovat jako věcně správné, pokud uzavřel, že přistoupení dalšího účastníka do řízení by nebylo v souladu se zásadou hospodárnosti řízení.

Z hlediska výtek uplatněných žalobcem v dovolání, je za tohoto stavu třeba napadené usnesení považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení
není
přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. ledna 2010


JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu