30 Cdo 4616/2009
Datum rozhodnutí: 03.10.2011
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák. ve znění do 31.12.1991, § 226 odst. 1 o. s. ř.




30 Cdo 4616/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D., v právní věci žalobců a) J. Š., b) V. Š. a c) J. Š., všech zastoupených JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, Otakarova 5, proti žalovaným 1) M. J. a 2) K. J., obou zastoupeným JUDr. Raem Uppaluri, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 8, o určení majetku zůstavitele , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 133/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2009, č. j. 19 Co 553/2008-423, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15.960,- do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Rao Uppaluri, advokáta se sídlem v Praze 1, Hybernská 8.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. prosince 2000, č. j. 13 C 267/92-217, zamítl žalobu na určení, že dům číslo popisné 1390 se stavební parcelou č. 3118 a parcelou - zahradou č. 3119 v obci a katastrálním území D. náleží do dědictví po zemřelé babičce žalobců M. Š. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. září 2001, č. j. 19 Co 363/2001-240, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a současně zamítl návrh na připuštění dovolání proti tomuto rozhodnutí. Odvolací soud vycházel z úvahy, že soud prvního stupně po zrušení jeho původního rozhodnutí doplnil vyčerpávajícím způsobem dokazování, přičemž veškeré provedené důkazy hodnotil tak, jak mu to ukládá ustanovení § 132 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Týká se to zejména posouzení existence eventuální duševní poruchy původní majitelky nemovitostí v době jejich prodeje. Odvolací soud připomněl, že v předchozím řízení byla již vyřešena nedůvodnost námitek neplatnosti kupní smlouvy podle § 37, § 39 a § 40 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák..), takže v odvolacím řízení se odvolací soud zabýval (pouze) tím, zda byl prokázán důvod neplatnosti kupní smlouvy podle § 38 odst. 2 obč. zák. Zde pak odvolací soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobci v posuzovaném případě neunesli důkazní břemeno, pokud snad byla naznačována existence duševní poruchy původní vlastnice nemovitostí v době jejich prodeje. Odvolací soud tak shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. Pokud odvolací soud zamítl návrh odvolatelů na připuštění dovolání proti tomuto potvrzujícímu rozsudku (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), zdůraznil, že dovolání bylo navrhováno k řešení otázky, zda jednání žalovaných (při koupi domu) bylo v rozporu s pravidly socialistického soužití. Odvolací soud zdůraznil, že však tato otázka nebyla nalézacím soudem ani soudem odvolacím řešena, přičemž by se však jednalo o otázku skutkovou a nikoliv právní.
Rozsudek odvolacího soudu byl po té zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. června 2002, č.j. 30 Cdo 891/2002-264, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud mimo jiné poukázal na skutečnost, že otázku platnosti kupní smlouvy bylo třeba posuzovat podle znění občanského zákoníku účinného do novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., kde v ustanovení § 39 obč. zák. bylo stanoveno, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází nebo se příčí zájmům společnosti. Soudům obou stupňů vytkl, že ustanovení § 39 obč. zák. sice zmiňovaly, ale při posouzení otázky, zda došlo k platnému uzavření kupní smlouvy, jíž měli žalovaní získat do vlastnictví sporem dotčené nemovitosti, zcela pominuly otázku posouzení věci podle posledního kritéria uvedeného v citovaném ustanovení, zejména pak posouzením, zda se postup při prodeji dotčených nemovitostí v tomto konkrétním případě eventuálně neocitl v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určovalo, jaký má být jeho obsah, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu společnosti, tedy zásadami tzv. socialistického soužití.
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 5. února 2003, č.j. 16 Co 44/2003-270, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl zejména, že při posuzování platnosti kupní smlouvy ze dne 15.3.1972 zcela pominul otázku posouzení věci podle posledního kritéria uvedeného v ustanovení § 39 obč. zák. v tehdy platném znění (kritérium souladu se zájmem společnosti).
Rozsudkem ze dne 26. listopadu 2007, č.j. 13 C 133/2002-365 Obvodní soud pro Prahu 6 určil, že sporné nemovitosti náleží do dědictví po M. Š. a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně poté, co řízení doplnil dalšími důkazy, znovu hodnotil důkazy již provedené a vypořádal se s procesním nástupnictvím na straně žalobců, dospěl k závěru, že smlouva nebyla neplatná proto, že by M. Š. nebyla způsobilá ji uzavřít (§ 38 obč. zák.), ani proto, že nebyla dodržena kupní cena nemovitostí podle tehdejších předpisů (§ 39 obč. zák.), ani proto, že nebyla dodržena zákonem požadovaná forma smlouvy (§ 40 odst. 1 obč. zák.). Dovodil, že smlouva však byla neplatná podle § 37 obč. zák., protože nebyla M. Š. uzavřena svobodně, kdy ze znaleckého posudku Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 21. června 2000 vyplývá, že v době podpisu byla přinejmenším velice sugestibilní a snadno ovlivnitelná. Kromě toho celkový průběh jednání o uzavření předmětné kupní smlouvy vypovídá o zneužívání postavení prvního žalovaného, přičemž není rozhodné, že bezprostřední nátlak ze strany žalovaných na M. Š. nebyl v řízení prokázán. Kromě toho jednání prvního žalovaného při uzavírání smlouvy hodnotil jako rozporné se zájmy společnosti s tím, že jako takové bylo v rozporu s ustanovením § 39 obč. zák. v tehdy platném znění.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 2009, č.j. 29 Co 553/2008-423, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, nově rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poukázal na to, že v odůvodnění svého rozsudku ze dne 5. září 2001, č.j. 19 Co 363/2001-240, odvolací soud konstatoval, že v řízení nebyl prokázán důvod neplatnosti smlouvy podle § 37, § 38 odst. 2, § 40 odst. 1 obč. zák. a ani důvod neplatnosti podle § 39 obč. zák., čímž tak vyslovil (konkrétní) právní názor. Připomněl, že uvedený rozsudek odvolacího soudu byl dovolacím soudem zrušen jen proto, že věc nebyla posouzena z hlediska posledního kriteria uvedeného v § 39 obč. zák. v tehdy platném znění a z téhož důvodu byl odvolacím soudem zrušen i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. prosince 2000, č.j. 13 C 267/92-17. Skutečným (a jediným) základem zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu bylo již zmíněné posouzení sporné smlouvy z hlediska, zda se nepříčila zájmům společnosti . Vzhledem k vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu v případě zrušení jeho rozhodnutí a vrácení k dalšímu řízení(§ 226 odst. 1 o.s.ř.), pochybil soud prvního stupně tím, že změnil, aniž by k tomu byl důvod, skutkové a právní nazírání na problematiku v předchozím řízení již vyřešenou, tj. především na platnost smlouvy podle § 37 obč. zák., když znovu hodnotil a posuzoval důkazy již dříve provedené a zhodnocené soudem tak, že důvody pro neplatnost smlouvy z pohledu § 37 obč. zák. dány nebyly. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že z výsledků dokazování, které soud prvního stupně provedl ke zjištění skutkového stavu z hlediska výše zmíněného posouzení smlouvy přitom neplyne nic, co by umožňovalo závěr, že se příčila zájmům společnosti , když takovou skutečnost soud prvního stupně spatřuje v tom, že žalovaný byl v rozhodné době funkcionářem KSČ, aniž by v řízení bylo prokázáno, že by případně právě tato okolnost byla žalovaným využita k nátlaku na M. Š., směřujícímu k uzavření smlouvy. Proto odvolací soud uzavřel, že i z pohledu toho, co stanovil § 39 obč. zák., ve znění účinném v době uzavření smlouvy ohledně sporných nemovitostí ve svém posledním kriteriu, nebyla smlouva uzavřena neplatně.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. května 2009.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dne 22. července 2009 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podávají je z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Odvolacímu soudu vytýkají, že posuzoval pouze kupní smlouvu, ve které neshledal nic, co by odporovalo zásadám občanského soužití a nezabýval se celým postupem, který vedl k prodeji nemovitostí, na jehož konci byl podpis předmětné kupní smlouvy. Tak soud nevyčerpal celý předmět řízení, protože nerozhodl o celé projednávané věci ve smyslu § 152 o.s.ř. Dále připomínají, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žalovaných bylo v rozporu se zásadami občanského soužití na základě řádně zjištěného skutkového stavu, ale odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku těmito okolnostmi vůbec nezabýval a tak se odmítl zabývat jejich právním významem. Nesprávný právní názor odvolacího soudu odvolatelé spatřují v jeho tvrzení, že soud prvního stupně se nemohl zabývat posouzením platnosti předmětné smlouvy z pohledu § 37 obč. zák., protože tato problematika byla vyřešena již v předchozím řízení. Odvolací soud podle nich přehlédl, že v předcházejícím řízení soudy hodnotily posudek znalců a psychiatrů pouze z toho pohledu, že M. Š. netrpěla duševní chorobou či poruchou, ale nezabývaly se těmi závěry znalců, které hodnotily její zvýšenou sugestibilitu a s ní spojenou neschopnost odolat nátlaku a neschopnost chápat důsledky svého jednání. Poukazují také na skutečnost, že podle právních předpisů platných v době uzavření kupní smlouvy, byly v domě nájemní byty, ale nájemné z nich nebylo možno použít k opravám, a proto také rodina nemohla potřebné opravy financovat. Za shora uvedený právní stav, který byl v rozporu se základními zásadami demokratického právního státu, byl spoluodpovědný jako exponent komunistického režimu i první žalovaný. V roce 1997 byla nemovitost na základě žádosti žalovaného opět prohlášena rodinným domkem, čímž se její cena několikanásobně zvýšila oproti původní ceně v době, kdy nemovitost byla v soukromém vlastnictví. Z obsahu dovolání tak současně vyplývá (§ 41a odst. 2 o.s.ř.), že dovolatelé též fakticky uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který se týká případů, v nichž rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Závěrem pak vyslovují přesvědčení, že by bylo spravedlivé, aby žalovaný jako exponent zločinecké organizace neměl ze své činnosti a svého postavení žádný prospěch. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání žalobců se písemně vyjádřili žalovaní podáním ze dne 14. září 2009. Vyslovují v něm přesvědčení, že toto dovolání je zcela nedůvodné a z tohoto důvodu by proto mělo být zamítnuto. Podle jejich názoru bylo za dobu 18ti let trvání sporu prokázáno, že jsou to právě žalobci, kteří se snaží stále obměňovanými a kumulovanými důvody dosáhnout vlastního obohacení. Ztotožňují se i s právním hodnocením odvolacího soudu, že podle zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu bylo úkolem soudu posoudit platnost smlouvy toliko z hlediska, zda smlouva o prodeji nebyla v rozporu s tehdejšími zájmy společnosti ve smyslu tehdy platného § 39 obč. zák. Jako nepřípadné označují historizující reminiscence odvolatelů a poukazují na to, že jejich argumentace, dovedena do důsledků, by znamenala, že žalovaní v době předchozího režimu, s ohledem na později dosažené postavení prvního žalovaného by nemohli platně uzavřít žádný právní úkon. Závěrem pak vznášejí námitku vydržení vlastnického práva.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), pak napadené rozhodnutí přezkoumal v dotčeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 o.s.ř., přičemž dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné, protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z pohledu uplatněných dovolacích důvodů považovat za správné (§ 243b odst. 2 věta před středníkem).
Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Bylo již uvedeno, že žalobci ve svém dovolání vycházejí z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Tato ustanovení dopadají na případy, kdy řízení
- je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [241a odst. 2 písm. a)],
- dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b)] nebo
- rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3).
Ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. se týká případů, kdy řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za vadu řízení je v prvé řadě považováno to, pokud rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. O takový případ jde mimo jiné tehdy, nepostupoval-li soud v souladu s ustanovením § 120 o.s.ř., např. nebyl-li proveden navržený důkaz, resp. soud považoval tvrzení účastníků za shodná, ačkoliv tomu tak nebylo nebo nešlo o skutková tvrzení, případně v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy), nebo nebyl proveden navržený důkaz a soud dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno apod. Uvedené vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje zejména tak, že soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popř. procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková hodnocení a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Dovolání v posuzovaném případě neobsahuje námitky, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo. Výhrady žalobců směřují ve své podstatě v zásadě proti způsobu hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů však nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
V souzeném případě, jak již bylo uvedeno shora, základem rozhodnutí odvolacího soudu je úvaha, že v potvrzujícím rozsudku ze dne 5. září 2001, č.j. 19 Co 363/2001-240, vyslovil Městský soud v Praze závazný právní názor, že v řízení nebyl prokázán důvod neplatnosti smlouvy podle § 37, § 38 odst. 2, § 40 odst. 1 a § 39 obč. zák. v tehdy platném znění. Zmíněný rozsudek byl sice dovolacím soudem zrušen, avšak jen proto, že věc nebyla posouzena z hlediska posledního kriteria uvedeného v § 39 obč. zák. v tehdy platném znění, a z téhož důvodu pak odvolací soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. prosince 2000, č.j. 13 C 267/92-217; v ostatním se tehdy dovolací soud ztotožnil s názorem soudu odvolacího. Z výsledků dokazování, které pak soud prvního stupně provedl ke zjištění skutkového stavu z hlediska výše zmíněného posouzení smlouvy, podle názoru odvolacího soudu nevyplynulo nic, co by svědčilo o tom, že by se smlouva příčila zájmům společnosti. Soud prvního stupně však v rozporu se zásadou vázanosti právního názoru vysloveného odvolacím soudem (resp. též soudem dovolacím) dovodil, že smlouva je neplatná podle ustanovení § 37 obč. zák.
Jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení; ustanovení § 226 o.s.ř. zde platí obdobně. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 226 odst. 1 o.s.ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.
Má-li být soud prvního stupně skutečně vázán právním názorem odvolacího soudu, musí odvolací soud v odůvodnění svého zrušujícího usnesení zřetelně uvést, z jakého právního názoru vycházel. Z právního názoru odvolacího soudu musí být soudu prvního stupně zřejmé, v čem spočívá naplnění zrušovacích důvodů podle § 219a o.s.ř., zejména v čem tkví nedostatky dokazování, skutkových zjištění a skutkových závěrů, nebo proč bylo právní posouzení věci chybné. Soud prvního stupně je vázán jen takovým právním názorem, který byl skutečným základem zrušovacího usnesení odvolacího soudu.
Soud prvního stupně je vázán právním názorem odvolacího soudu jak při posuzování otázek hmotného práva, tak při aplikaci procesních předpisů, a to včetně pokynů, jak má být dále postupováno po procesní stránce, zejména jaké další důkazy mají být provedeny a jaké procesní vady mají být odstraněny.
Právní názor obsažený ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu nutně vychází ze skutkového stavu věci, jenž byl zjištěn před soudem prvního stupně, popřípadě na základě zopakování nebo doplnění dokazování odvolacím soudem. V řízení, které následuje po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, se může uvedený skutkový stav věci v různých směrech změnit. Bude-li soud prvního stupně provádět další důkazy, mohou účastníci s výjimkou případů koncentrace řízení podle § 118b nebo podle § 175 odst. 1 věty první o.s.ř. přicházet s novými skutkovými tvrzeními a označovat také nové důkazy. Jestliže se na základě výsledků dokazování změní skutkový základ sporu nebo jiné právní věci, z něhož vycházel právní názor odvolacího soudu, pak nelze dovozovat, že by soud prvního stupně byl tímto právním názorem vázán. Naopak, je povinností soudu prvního stupně, aby samostatně posoudil výsledky nového dokazování.

Vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu proto platí jen za předpokladu, že se po zrušení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně nezmění skutkový základ věci natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru odvolacího soudu na nová skutková zjištění a na nový skutkový závěr o věci (srovnej např. Občanský soudní řád, Komentář II.díl, JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Lubomír Drápal, JUDr. Zdeněk Krčmář a kol. C.H.BECK, 7.vydání).
Dovolací soud se ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, pokud dospěl k závěru, že soud prvního stupně, přestože byl vázán právním názorem odvolacího (i dovolacího) soudu, že neplatnost sporné kupní smlouvy není dána podle ustanovení § 37, § 38 odst. 2, § 40 odst. 1 obč. zák. v tehdy platném znění a v úvahu přichází pouze její neplatnost z hlediska posledního kriteria uvedeného v § 39 obč. zák. v tehdy platném znění, nakonec rozhodl, že tato smlouva je neplatná podle ustanovení § 37 obč. zák.
Z obsahu spisu, zejména z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2001, č.j. 19 Co 363/2001-240, nebo usnesení téhož soudu ze dne 5. února 2003, č.j. 16 Co 44/2003-270, je zřejmé, že odvolací soud vyslovil právní názor uvedený výše. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. června 2002, č.j. 30 Cdo 891/2002-264, vyplývá, že právní názor vyslovený odvolacím soudem nebyl tímto rozhodnutím dotčen. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26. listopadu 2007, č.j. 13 C 133/2002-365, je patrné, že soud dospěl k závěru, že důvod neplatnosti kupní smlouvy podle § 39 obč. zák. nebyl prokázán. Dále z obsahu spisu, včetně odůvodnění tohoto rozsudku ve vztahu k posouzení platnosti kupní smlouvy podle § 37 obč. zák. nevyplývá, že by nastala situace, uvedená shora, kdy soud prvního stupně na základě nově provedených důkazů není vázán právním názorem soudu odvolacího.
Je třeba trvat na zásadě, že s ohledem na kasační princip, na němž je dovolací řízení založeno, je nezbytné zajistit, aby právní závěry dovolacího soudu (tj. jak názor na hmotněprávní posouzení věci, tak i pokyny k procesnímu postupu) byly v dalším průběhu řízení respektovány. Proto i pro řízení po zrušení rozhodnutí dovolacím soudem platí zásada vázanosti nižších soudů vysloveným právním názorem vyplývající z § 226 o.s.ř. Tímto právním názorem jsou vázány všechny soudy, které po vydání zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu ve věci rozhodují, bez ohledu na to, že věc nebyla vrácena přímo jim např. je-li zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, který následně zruší přezkoumávané rozhodnutí soudu prvního stupně, je právním názorem dovolacího soudu vázán i soud prvního stupně (srovnej např. Komentář k o.s.ř., kolektiv, KWK, Komentáře Wolters Kluwer ČR, a.s.).
Nadto nelze ani odhlédnout od toho, že pokud již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. června 2002, č.j. 30 Cdo 891/2002-264, dospěl k závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. ve znění do 31. prosince 2000, pak tak učinil výlučně právě jen k posouzení otázky aplikace ustanovení § 39 obč. zák. (a nikoliv ve vztahu k dalším případům možné neplatnosti smlouvy).
Dovolatelům se tak nepodařilo správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit; Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto dovolání podle ustanovení § 234b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovaným vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem spočívající v paušální odměně ve výši 13.000,- Kč (§ 5, písm. b, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a náhrady hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 13.300,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 15.960,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2011

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu