30 Cdo 4613/2015
Datum rozhodnutí: 10.12.2015
Dotčené předpisy: § 241b odst. 2 o. s. ř., § 104 odst. 2 o. s. ř.



30 Cdo 4613/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobce A. Ž. , t. č. Věznice Mírov, PS 1/9 Mírov, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 5.139,12 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 244/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2015, č. j. 29 Co 9/2015-123, takto:

I. Dovolací řízení se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně ) usnesením ze dne 9. prosince 2014, č. j. 15 C 244/2012-114, zamítl návrh žalobce na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů pro (dovolací) řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) usnesením ze dne 24. srpna 2015, č. j. 29 Co 9/2015-123, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce sám dovolání a současně znovu požádal, aby mu byl pro dovolací řízení ustanoven advokát.
Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) dospěl k závěru, že dovolací řízení je třeba zastavit. Nejvyšší soud v usnesení (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 31 NS ČR 9/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ) vyložil a odůvodnil právní názor, že směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesením odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací.
V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále vyložil, že dospěje-li dovolací soud k závěru, že v řízení o dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, nejsou splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů, a byl-li dovolatel předtím řádně vyzván (v řízení o dovolání proti onomu usnesení) k odstranění tohoto nedostatku, je to důvodem pro zastavení dovolacího řízení (§ 104 odst. 2, § 241b odst. 2 o. s. ř.).
Ve výjimečných případech (za který lze považovat i tuto věc) k zastavení dovolacího řízení pro nesplnění podmínky povinného zastoupení dovolatele může dojít i při absenci předchozí soudní výzvy upozorňující dovolatele na procesní důsledek při nesplnění podmínky jeho povinného zastoupení v dovolacím řízení. V tomto směru lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 3052/2014 (in http://nsoud.cz ), v němž dovolací soud vyložil následující právní závěr:
Soud prvního stupně sice navrhovatele nevyzval ke splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 odst. 1 o. s. ř. s poučením o procesním následku, který nastane, nebude-li navrhovatel v dovolacím řízení zastoupen advokátem (zastavení dovolacího řízení), nicméně z rozhodovací činnosti je Nejvyššímu soudu známo, že v identických sporech navrhovatel byl soudy opakovaně ke splnění této podmínky vyzýván a navrhovateli je dobře známo, že v dovolacím řízení musí být zastoupen advokátem, jinak není splněna podmínka zákonem vyžadovaného zastoupení advokátem a v takovém případě se dovolací řízení zastavuje. K tomu je vhodné připomenout následující závěry, k nimž dospěl Ústavní soud České republiky např. ve svém usnesení ze dne 8. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13: ...i v řízeních o ústavních stížnostech jiných stěžovatelů v situacích, kdy byli stěžovatelé již mnohokrát v minulosti Ústavním soudem poučeni o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, a nedostáli zejména požadavku povinného zastoupení advokátem....odmítal taková podání pro neodstranění vad, aniž by stěžovatele opakovaně vyzýval k jejich odstranění... V této souvislosti uváděl, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud však byl na základě výše uvedených skutečností nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.
Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Z usnesení soudu prvního stupně vyplývá, že se tento soud blíže zabýval majetkovými poměry žalobce. Soud prvního stupně připomněl, že z jeho úřední činnosti je mu známo, že dovolateli byly (v rozhodnutí soudu prvního stupně blíže označenými) soudními rozhodnutími přiznány částky ve výši 4.000,- EUR, 20.000,- Kč, 10.500,- Kč a 25.875,- Kč, přičemž neshledal, že by na straně dovolatele byly osvědčeny důvody vedoucí k přiznání osvobození dovolatele od soudních poplatků.
Odvolací soud v napadeném usnesení pak přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že dovolateli nelze přiznat osvobození od soudních poplatků, neboť se vlastním přičiněním dostal do situace, kdy je ve výkonu trestu odnětí svobody, a není jednoznačně prokázáno, z jakého důvodu není pracovně zařazen. Soud prvního stupně rovněž správně odkázal na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. usnesení tohoto soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 379/08, sp. zn. III. 480/06), podle které je nutno v každém řízení přihlédnout k širším okolnostem věci, zejména k tomu, zda účastník ve svém postupu nezaujímá obstrukční postoj apod. Nevyhověním žádosti dovolatele v této věci nemůže dojít k porušení zásady rovnosti stran, přičemž nelze souhlasit s argumentací dovolatelem, že jestliže v jiných řízeních mu byl zástupce ustanoven, znamená to automaticky, že mu musí být zástupce ustanoven i v řízeních dalších, které žalobce jako účastník vede.
I Nejvyšší soud sdílí závěr obou soudů, že majetkové poměry dovolatele nezakládají podmínky pro jeho liberaci od soudních poplatků a tudíž i pro ustanovení jeho zástupce z řad advokátů; pro stručnost proto postačí odkázat na (písemná vyhotovení) odůvodnění těchto rozhodnutí.
V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit žalobci advokáta pro řízení o dovolání proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu a kdy žalobce neodstranil absenci povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle § 241b odst. 2, § 243f odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. řízení o jeho dovolání zastavil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. prosince 2015

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu