30 Cdo 461/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 31a předpisu č. 82/1998Sb., § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 30.12.2013, § 242 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013




30Cdo 461/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně H. H. , zastoupené Mgr. Bc. Stanislavem Brunckem, advokátem se sídlem v Brně, Jeřábkova 5, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 39/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, č. j. 17 Co 433/2013-244, takto:

Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, č. j. 17 Co 433/2013-244, ve výroku I, v části výroku II, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, v části výroku III, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 50 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku IV o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2013, č. j. 15 C 39/2013-105, ve výroku I v rozsahu částky 50 000 Kč s příslušenstvím, ve výroku II v rozsahu částky 2 430 000 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích III a IV a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 27. 6. 2013, č. j. 15 C 39/2013-105, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 69 080 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 5. 2. 2013 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 2 439 465 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 5. 2. 2013 do zaplacení (výrok II), ve výroku III uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni tam vyčíslené náklady řízení k rukám jejího zástupce a výrokem IV zamítl žalobu, kterou se žalobkyně na žalované domáhala uveřejnění omluvy v deníku Mladá fronta Dnes v tam uvedeném znění.
Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované náhrady škody a odškodnění nemajetkové újmy, jež jí měly vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí sdělení podezření ze dne 15. 9. 2010, kterým bylo zahájeno její trestní stíhání pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, když posléze podaného návrhu na potrestání byla žalobkyně zproštěna podle § 226 písm. b) tr. řádu. Na odškodnění nemajetkové újmy žádala žalobkyně zaplacení částky 2 480 000 Kč s příslušenstvím a spolu s tím poskytnutí satisfakce uveřejněním omluvy žalované za nezákonné trestní stíhání v deníku Mladá fronta Dnes. Na náhradě škody se žalobkyně domáhala zaplacení částky 28 545 Kč, sestávající z částek 19 080 Kč požadované na vynaložených nákladech obhajoby v trestním řízení, 6 465 Kč požadované na cestovních nákladech a 3 000 Kč jakožto nákladů zastoupení advokátem při předběžném projednání nároku u žalované.
Soud prvního stupně žalobě vyhověl v částce 50 000 Kč s příslušenstvím požadované žalobkyní na odškodnění nemajetkové újmy (poté, co žalovaná žalobkyni z tohoto titulu již před podáním žaloby zaplatila 20 000 Kč) a ohledně nákladů obhajoby ve výši 19 080 Kč s příslušenstvím; ve zbytku žalobu zamítl.
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) k odvolání obou účastníků v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil zamítavý výrok IV rozsudku soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně (výrok I), odmítl odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku II rozsudku soudu prvního stupně co do částek 6 465 Kč a 3 000 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok II), změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním žalované napadené části vyhovujícího výroku I tak, že žalobu ohledně zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím a ohledně úroku z prodlení požadovaného z částky 19 080 Kč za období od 5. 2. 2013 do 11. 4. 2013 zamítl (výrok III) a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 16 921 Kč (výrok IV).
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v právním hodnocení trestního stíhání žalobkyně jako nezákonného ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen OdpŠk ). V rozsahu požadavku na uveřejnění omluvy dospěl odvolací soud k závěru, že hmotněprávní oporu takového nároku nutno hledat v ustanovení § 11 obč. zák. a v zákoně č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), s tím, že konstantní judikatura Nejvyššího soudu připouštějící zadostiučinění ve formě omluvy i v režimu zákona č. 82/1998 Sb. dopadá toliko na omluvu ve formě dopisu, podepsaného osobou oprávněnou jednat za organizační složku státu. Věcně příslušným k projednání tohoto nároku v prvním stupni shledal odvolací soud s poukazem na § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, krajské soudy. Odvolání žalobkyně ohledně nároků na zaplacení částek 6 465 Kč s příslušenstvím a 3 000 Kč s příslušenstvím odmítl odvolací soud jako nepřípustné, neboť nepřevyšující hranici bagatelnosti podle § 202 odst. 2 o. s. ř. s tím, že se jedná o nároky se samostatným skutkovým základem. Měnící výrok ohledně úroku z prodlení požadovaného z částky 19 080 Kč za období od 5. 2. 2013 do 11. 4. 2013 odůvodnil odvolací soud poukazem na § 15 OdpŠk a tam stanovenou šestiměsíční lhůtu, jež měla v dané věci uplynout dne 11. 4. 2013, pročež se dle odvolacího soudu žalovaná ocitla v prodlení s plněním ohledně této částky až počínaje dnem 12. 4. 2013.
Odvolací soud dále (rovněž ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že žalobkyni v důsledku trestního stíhání vznikla nemajetková újma, za kterou jí podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk náleží přiměřené zadostiučinění v penězích. Na rozdíl od soudu prvního stupně však uzavřel, že s přihlédnutím k okolnostem případu je postačujícím peněžitým zadostiučiněním této nemajetkové újmy (právě) částka 20 000 Kč zaplacená žalobkyni žalovanou dobrovolně. Při hodnocení zmíněných okolností případu pak odvolací soud vyšel z toho, že délka trestního stíhání žalobkyně, trvajícího od 15. 9. 2010 do 3. 5. 2012 a poznamenaného obstrukcemi ze strany spoluobviněného A. H. (manžela žalobkyně), byla přiměřená, že žalobkyni byl kladen za vinu toliko přečin s nízkou trestní sazbou (odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitý trest), pročež byla intenzita (její) újmy, související s hrozbou trestního postihu, relativně velmi nízká, a že ani dopad trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně nebyl příliš závažný.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na procesní úspěch žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně ohledně částky 19 080 Kč a neúspěch v řízení před soudem odvolacím, s tím, že výše plnění ve věci, jejíž tarifní hodnotu stanovil s odkazem na § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif ), ve znění pozdějších předpisů, závisela na úvaze soudu.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně (dále jen dovolatelka ) dovoláním, majíc za to, že odvolací soud posoudil nesprávně řadu otázek hmotného a procesního práva, na nichž závisí jeho rozhodnutí, čímž je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., a současně zatížil řízení vadou uvedenou v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.., neboť členové senátu, který o věci rozhodl, byli pro podjatost z projednávání a rozhodnutí věci vyloučeni.
Odvolací soud dle dovolatelky pochybil v řešení následujících otázek:
a) v otázce hodnocení nároku na odškodnění nemajetkové újmy ve formě omluvy jako nároku podle § 11 obč. zák. a zákona č. 46/2000 Sb., tiskový zákon, a z toho vycházejícího určení věcně příslušného soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce dovozuje dovolatelka s poukazem na § 237 o. s. ř. z toho, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, podle které je omluva, ať už vyjádřená jakýmkoliv způsobem, nejen jedním z přípustných prostředků morálního zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., ale nadto prostředkem primárním, jehož se však dovolatelce (nesprávně) nedostalo, ač jej žádala;
b) v otázce záležející v posouzení nároků na náhradu škody ve výši 3 000 Kč a 6 465 Kč jako nároků se samostatným skutkovým základem, ač dle dovolatelky vycházejí z jediného skutkového základu, kterým je nezákonné trestní stíhání její osoby. Rovněž přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce spatřuje dovolatelka v tom, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, představované rozsudkem ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009;
c) v otázce posouzení okolností rozhodných pro určení počátku prodlení žalované s úhradou částky 19 080 Kč, řešené sice v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jež by však dle dovolatelky měla být z důvodů jí v dovolání snášených dovolacím soudem vyřešena jinak;
d) v otázce spočívající v nesprávném vyhodnocení závažnosti dovolatelce trestním stíháním vzniklé nemajetkové újmy a stanovení nepřiměřeně nízkého odškodnění. V této souvislosti dovolatelka vytkla odvolacímu soudu nesprávnost aplikace judikaturou dovolacího soudu dovozených kritérií, tj. povahy trestní věci, délky trestního stíhání a jeho následků v osobnostní sféře dovolatelky. Přípustnost dovolání v tomto rozsahu dovozuje dovolatelka jednak z toho, že se odvolací soud odchýlil od jí citované judikatury dovolacího soudu (když existenci újmy působené již hrozbou trestu, jakož i snížení vážnosti dovolatelky v očích zaměstnanců a její potíže v podnikání, neposoudil jako notorietu, a když dovolatelce přičetl k tíži údajně obstrukční jednání jejího spoluobviněného manžela), jednak z toho, že dovolací soud dosud neřešil otázku, zda je společné trestní stíhání manželů okolností zmírňující jimi individuálně pociťovanou újmu (jak uzavřel, dle dovolatelky nesprávně, odvolací soud).
Ve vztahu k nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolatelka namítla, že odvolací soud měl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jí blíže označenou aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř. a že měl při výpočtu odměny jejího zástupce vyjít z tarifní hodnoty věci podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (a určit tak výši odměny za jeden úkon právní služby částkou 3 100 Kč). Odvolací soud dále dle dovolatelky nesprávně posoudil dvě porady s obhájcem konané vždy před jednáními soudu jako neúčelné a pochybil rovněž v tom, že vynaložení nákladů na cestu vlakem, které dovolatelka prokazovala pouhým výpisem z www.idos.cz a nikoliv jednotlivými jízdenkami , neposoudil dle § 121 o. s. ř. jako notorietu, neboť se ze S. u B. do P. nějakým způsobem dostat musela, tudíž má nárok na cestovné.
K pochybnostem o nepodjatosti (resp. přesvědčení o podjatosti) členů ve věci rozhodujícího senátu odvolacího soudu pak vede dovolatelku to, že vedli předposlední jednání ve věci dne 5. 6. 2014 takovým způsobem (bude dále podrobněji popsán), že nelze pochybovat o jejich nestrannosti a nepodjatosti Závadnost vedení tohoto jednání odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v tom, že nebyl proveden jejím zástupcem při jednání navržený důkaz, že mu členové senátu neustále skákali do řeči a přerušovali jej, jeho vysvětlení nebrali na vědomí a [č]asto jej ani nenechali dokončit větu a přerušili jej již po třech, čtyřech pronesených slovech , že mu člen senátu na závěr jednání vyhrožoval přivoláním justiční stráže a že obsah protokolu o jednání nezachycuje přesně jeho průběh. Uvedené chování členů odvolacího senátu vůči jejímu zástupci shledává dovolatelka natolik nepřiměřeným až urážlivým, že to značí o jejich podjatosti .
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích změnil tak, že uloží žalované povinnost zaplatit dovolatelce částku 1 250 000 Kč s příslušenstvím a zveřejnit v deníku Mladá fronta Dnes omluvu v požadovaném znění, příp. aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti pro jeho projednání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Je-li napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o více samostatných žalobních nárocích s odlišným skutkovým základem, posuzuje dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. samostatně, a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo případně rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
V dané věci bylo dovoláním dotčenými výroky napadeného rozsudku rozhodnuto celkem o čtyřech nárocích nároku na odškodnění nemajetkové újmy (zaplacením částky 2 480 000 Kč a omluvou), nároku na náhradu škody představované dovolatelkou v souvislosti s trestním stíháním vynaloženými cestovními náklady (ve výši 6 465 Kč), nároku na náhradu škody odpovídající nákladům zastoupení advokátem vynaloženým dovolatelkou v souvislosti s předběžným uplatněním nároku u příslušného úřadu podle § 14 OdpŠk (ve výši 3 000 Kč) a konečně o nároku na úrok z prodlení z částky 19 080 Kč ve výši činící za období od 5. 2. 2013 do 11. 4. 2013 podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2010, částku 243 Kč (kapitalizovanou dovolacím soudem).
Úvaha dovolatelky o jednotě skutkového základu těchto nároků dané (jedním) nezákonným trestním stíháním není správná; uvedené čtyři žalobní nároky totiž odpovídají čtyřem odlišným následkům, jež mělo trestní stíhání zapříčinit jednak v její majetkové sféře, jednak ve sféře nemajetkové. Jedná se proto o nároky se samostatným (odlišným) skutkovým základem. Poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, není přiléhavý; dovolací soud v uvedeném rozhodnutí posuzoval dovolání směřující jednak proti potvrzující (co do částky 85 000 Kč), jednak proti měnící (co do částky 25 000 Kč) části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž však bylo (v obou částech výroku) rozhodnuto o jediném nároku založeném na totožném skutkovém základě (na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení). O takovou procesní situaci (tzv. rozštěpení práva) se však v dané věci nejedná.
Ohledně nároků na zaplacení částek 6 465 Kč, 3 000 Kč a úroku z prodlení z částky 19 080 Kč ve výši 243 Kč [a tedy v rozsahu otázek sub b) a c)] proto není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, pročež je dovolací soud v uvedeném rozsahu jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání může být i v tomto rozsahu přípustné podle § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání nezakládá.
Ohledně nároku na odškodnění nemajetkové újmy je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení dovoláním nastolených otázek sub a) a d) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
S ohledem na (byť částečnou) přípustnost dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. nejprve přezkoumal, zda nebylo řízení před oběma soudy postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka namítá, že řízení je postiženo tzv. zmatečnostní vadou uvedenou v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež má spočívat v tom, že o věci rozhodoval vyloučený soudce.
Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti. Podle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2011) poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. § 116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod.
Ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. výslovně vylučuje, aby důvodem pochybností o nepodjatosti soudce (přísedícího) mohly být okolnosti spočívající v jeho postupu v řízení v projednávané věci. V poměrech dané věci to znamená, že odlišný názor dovolatelky na to, jakým způsobem měl předseda senátu odvolacího soudu vést dne 5. 6. 2014 konané soudní jednání, jakého prostoru se mělo v průběhu tohoto jednání dostat jejímu zástupci, či jakým způsobem (v jakém rozsahu) mělo být jednání protokolováno, důvodem pochybností o nepodjatosti členů odvolacího senátu být nemůže. Takovým důvodem nemůže být ani to, že se zástupce dovolatelky cítil být postupem členů senátu odvolacího soudu při jednání uražen, ani jiný (subjektivní) názor dovolatelky na vhodnost pohrůžky pořádkovým opatřením, jíž se jejímu zástupci mělo na závěr jednání dostat. Postup odvolacího soudu, který k rozhodnutí o námitce podjatosti jemu došlé před jednáním, při němž bylo o věci rozhodnuto, věc nepředložil nadřízenému soudu, je pak plně v souladu s ust. § 15b odst. 1 a 2 o. s. ř.
Dovolatelkou namítaná vada řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. proto není dána. Jiné vady řízení nebyly dovolatelkou namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval správností právního posouzení dovolatelkou sub a) a d) formulovaných otázek odvolacím soudem a dospěl k závěru, že dovolání je v tomto rozsahu důvodné.
Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že omluva je satisfakčním prostředkem v § 31a odst. 2 OdpŠk sice výslovně neuvedeným (ostatně stejně jako v § 13 obč. zák.), přesto však i v poměrech zákona č. 82/1998 Sb. nepochybně plně aplikovatelným [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2012 (dále jen R 57/2012 ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015 (dále jen R 37/2015 )]. Ke shodnému závěru dospěl ve své judikatuře i Ustavní soud viz např. nález ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08, v němž Ústavní soud rovněž uvedl, že k projednání žaloby, domáhající se konstatování nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení a omluvy za ně, jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy, neboť nejde o věc ochrany osobnosti, ale o věc upravenou zákonem č. 82/1998 Sb. Zcela shodný náhled v otázce věcné příslušnosti soudů k projednání nároků na odškodnění nemajetkové újmy po novele zákona č. 82/1998 Sb., provedené s účinností od 27. 4. 2006 zákonem č. 160/2006 Sb., zastává ve své ustálené judikatuře i dovolací soud (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010).
Závěr odvolacího soudu v otázce sub a), že k projednání žaloby v rozsahu požadované omluvy jako jednoho ze dvou navrhovaných satisfakčních prostředků jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, je proto nesprávný, stejně jako úvaha o aplikovatelnosti zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon); uvedený zákon totiž upravuje některá práva a povinnosti vydavatelů a dalších fyzických a právnických osob v souvislosti s vydáváním periodického tisku (§ 1 cit. zákona), mezi něž však žalovaná nepatří.
Neúplné, a již proto nesprávné jsou však i závěry odvolacího soudu o míře (závažnosti) dovolatelce trestním stíháním způsobené újmy a adekvátnosti jejího peněžního odškodnění, zpochybněné dovolatelkou formulováním otázek shrnutých sub d).
V rozsudku (dosud nepublikovaném) ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uvedl Nejvyšší soud mj. následující: v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.
V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, Nejvyšší soud (v publikované právní větě) konstatoval, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.
Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dále uvedl, k jakým okolnostem, vedle shora uvedených kritérií, je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout, a uzavřel, že v konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.
V řízení je to žalobce, kdo žalobou uplatňuje nárok na zaplacení peněžité částky, kterou považuje za přiměřené zadostiučinění. Aby zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy na žalobci, aby v rámci žaloby provedl srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Bez tohoto srovnání zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, a za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk.
Byť požadavek srovnání výše žalované částky s jinými případy odškodnění primárně tíží žalobce, je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně provedla srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce.
V nynější věci odvolací soud neprovedl srovnání s obdobnými případy, ač k tomu směřovala podstata odvolacích námitek žalované, totiž že přiznaná výše zadostiučinění je přemrštěná, neodpovídá soudní praxi a okolnostem případu. Odvolací soud nevedl žalovanou, pokud snad její argumentaci nepovažoval za dostatečně konkrétní či přiléhavou, aby své odvolací námitky doplnila o příklady takové soudní praxe. Soud prvního stupně sice podal určitý přehled použitelné judikatury (aniž by k tomu primárně vedl účastníky), avšak neprovedl srovnání závěrů judikatury s žalobním nárokem a ani z jeho rozhodnutí tak nevyplývá, jakou úvahou shledal žalovanou částku za přiměřenou.
Otázkou použitelnosti judikatury vztahující se k případům porušení jiných práv se Nejvyšší soud v minulosti již zabýval, nicméně především z hlediska negativního vymezení. Například v rozsudku ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, uzavřel, že výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, nelze odvíjet od základní částky odškodnění za jeden rok trvání řízení, ve kterém bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tento svůj závěr odůvodnil právě tím, že na rozdíl od případů nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, ale i nemajetkové újmy způsobené vazbou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2012), v případě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním zde nejsou jednotící prvky, v případě nepřiměřené délky řízení demonstrativně vyjádřené kritérii § 31a odst. 3 OdpŠk, od kterých by se odvíjela intenzita újmy poškozeného a tím i forma či výše zadostiučinění. Z toho důvodu není možné výši odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním odvozovat od určité (výchozí) částky za měsíc či rok trestního stíhání.
Uvedený závěr nicméně nevylučuje, aby v konkrétním případě při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání bylo postupováno obdobně podle judikatury týkající se odškodňování nemajetkové újmy vzniklé z jiného odpovědnostního titulu, příp. spočívající v porušení jiných práv, avšak pouze za předpokladu, že oba případy vykazují (zejm. z hlediska porušených práv poškozeného, tedy nemajetkové újmy) pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění významné množství jednotících prvků.
V posuzované věci odvolací soud při stanovení výše peněžitého zadostiučinění správně nepostupoval mechanicky, tj. neodvodil výši odškodnění od určité (výchozí) částky za časovou jednotku (rok, měsíc či den) trestního stíhání. Úvahy, na jejichž podkladě dospěl k dovoláním zpochybněnému závěru o výši odškodnění, se však s východisky přijatými ve shora posledně citovaném rozsudku dovolacího soudu míjejí. Jeho právní posouzení věci je tak již proto neúplné, a tudíž nesprávné. Neúplnost (a proto nesprávnost) závěru odvolacího soudu o adekvátním odškodnění je pak umocněna rovněž tím, že dosud nebylo věcně rozhodnuto o požadavku dovolatelky na omluvu ta je přitom dle ustálené judikatury dovolacího soudu v případech, kdy ji poškozený žádá, základní formou satisfakce ( kompenzačním prostředkem první volby R 57/2012), pročež by se poškozenému měla, shledá-li soud vznik újmy, vždy dostat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4342/2014, a tam provedené shrnutí problematiky vztahu omluvy k dalším formám satisfakce).
Protože je tedy ze shora uvedených důvodů právní posouzení žalovaného nároku na odškodnění nemajetkové újmy odvolacím soudem nesprávné a jelikož dosavadní výsledky řízení neposkytují podklad pro to, aby o věci mohl rozhodnout přímo dovolací soud podle § 243d písm. b) o. s. ř., postupoval Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeného nároku včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve výroku tohoto rozsudku uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V rámci nového projednání věci tak soud prvního stupně (a případně soud odvolací) v první řadě posoudí, jaká práva žalobkyně byla trestním stíháním porušena a jaká újma, v jakém rozsahu, žalobkyni v důsledku toho vznikla. Dospěje-li, tak jako v předchozím řízení, k závěru o vzniku odškodnitelné újmy, zváží ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk přiměřenou formu (výši) zadostiučinění. V rámci této úvahy vyjde předně ze shora zdůrazněného primárního kompenzačního významu omluvy.
Dospěje-li soud ohledně žalobkyní navrhované formulace omluvy k závěru o její nepřesnosti, nepřiměřenosti, či byť i jen částečné nedůvodnosti, využije možnosti formulovat výrok rozsudku v této části příp. i za použití jiných slov, aby tak dosáhl přesnějšího vystižení smyslu a podstaty zadostiučinění, či příp. požadavek na omluvu byť i jen zčásti zamítne (v rozsahu, v němž jej neshledal důvodným).
Dojde-li soud ohledně navrhovaného způsobu omluvy (uveřejněním v celostátním deníku) k závěru o jeho nepřiměřenosti, stanoví jiný vhodný způsob omluvy (neboť při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a OdpŠk se jedná o případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, jak to má na mysli ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., pročež soud není do jisté míry vázán tím, čeho se žalobce žalobním návrhem domáhá). Již z důvodu potřeby vymezení rozsahu případného odvolání či dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1081/2012) pak soud v takovém případě návrh na poskytnutí omluvy nepřiměřeným způsobem zamítne.
Nebude-li se soudu jevit ani poskytnutí omluvy (adekvátní formulací i způsobem) ve spojení s žalovanou již uhrazenou částkou 20 000 Kč dostačujícím zadostiučiněním, posoudí odpovídající výši (dalšího) peněžitého zadostiučinění. Přitom bude respektovat, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují a že významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Za tím účelem si opatří (a to případně i s využitím postupu podle § 118a o. s. ř.) odpovídající skutková zjištění. Zohlední rovněž, že omluva je plnohodnotnou formou odškodnění, pročež její poskytnutí samo o sobě odůvodňuje přiznání nižšího odškodnění v penězích oproti případu (skutkově a právně identickému), kdy by požadována nebyla a navrhováno by bylo toliko přiznání peněžní satisfakce.
Neshledá-li soud takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění (což právě v této věci odvolací soud neučinil), tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). I v takovém případě bude ale primárně na žalobkyni, aby zvolila přesvědčivé srovnání, podle kterého její újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka; uvedené platí tím spíše, že se žalobkyně na požadovaném odškodnění domáhá zaplacení částky ve výši bezmála dva a půl miliónu korun.
Bude-li mít soud i v dalším řízení za to, že společné trestní stíhání manželů je vskutku okolností zmírňující jimi individuálně pociťovanou újmu, a proto odůvodňující konkrétní snížení výše odškodnění, vysvětlí, jaké důvody ho k takovému závěru (odvolacím soudem v napadeném rozsudku nezdůvodněnému) vedou.
K dovolatelkou namítané otázce nákladů řízení dovolací soud toliko poznamenává (neboť dovolací argumentace v tomto směru zůstala již s přihlédnutím k důvodům kasačního zásahu stranou jeho přezkumu), že odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se v případě úkonů právní služby poskytnutých po 1. 1. 2013 (tak jako v dané věci) vypočte z tarifní hodnoty stanovené s účinností po tomto datu podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. činí 50.000,- Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 958/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Podle § 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2015 JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu