30 Cdo 4584/2010
Datum rozhodnutí: 31.08.2011
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 31a odst. 3 písm. a) předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 4584/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce D. H. , zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 47/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, č. j. 54 Co 237/2010-130, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, č. j. 54 Co 237/2010 130, se v části výroku II., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 172.600,- Kč včetně žalovaného příslušenství této částky, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se v tomto řízení domáhá toho, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku ve výši 200.000,- Kč s příslušnými úroky z prodlení, a to jakožto přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 199/2005.
Obvodní soud pro Prahu 2 v rozsudku ze dne 4. 3. 2010, č. j. 21 C 47/2009-90, uložil ve výroku I. žalované povinnost, aby žalobci zaplatila částku 15.000,- Kč s úrokem z prodlení, jehož výše byla specifikována tamtéž. Ve výroku II. žalobu co do částky 185.000,- Kč zamítl.
K odvolání žalobce i žalované odvolací soud v rozsudku identifikovaném v záhlaví potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 12.400,- Kč i s příslušenstvím specifikovaným tamtéž (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Řízení u Okresního soudu v Prostějově, vedené pod sp. zn. 9 C 199/2005, bylo zahájeno dne 26. 7. 2004 žalobou žalobce na náhradu škody, která mu měla vzniknout porušením kupní smlouvy. Předmětem řízení byla učiněna částka 281.412,- Kč s příslušenstvím. Celková doba řízení byla pět let a jeden měsíc.
Podle odvolacího soudu mohlo řízení skončit o jeden a půl roku dříve, k čemuž nedošlo z důvodů na straně soudu, a to pro průtahy a pro zjevně nekoncentrovaný přístup. Tato doba navíc sestává z období čtyř měsíců v letech 2004 až 2005 (kde se jednalo o nesprávné rozhodování o osvobození žalobce od povinnosti platit soudní poplatky), osmi měsíců v letech 2005 až 2006 (kde se jednalo o průtahy s rozhodnutím o ustanovení právního zástupce žalobce), tří měsíců v letech 2007 až 2008 (kde se jednalo o průtahy s ustanovením znalce) a cca dvou měsíců v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku. Případné prodloužení doby řízení z důvodů spočívajících na straně žalobce se do doby, za kterou náleží odškodnění, nezapočítávají. Věc byla běžně složitá a předmět řízení byl pro žalobce středního významu.
Výše zadostiučinění, k níž dospěl soud prvního stupně, je nízká v porovnání s tím, jaké odškodnění by žalobce mohl obdržet u Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP nebo Soud ).
Ke vzniku nároku na odškodnění dojde, nebyla-li věc projednána a rozhodnuta v přiměřené lhůtě. Je tedy třeba nejprve učinit závěr o tom, jaká lhůta byla v daném případě přiměřená a porovnat ji se lhůtou skutečnou. Každé řízení nějakou objektivně nutnou dobu musí trvat a samotná tato doba z logiky věci není nepřiměřená. Nesprávný úřední postup spočívá v tom, že tato doba byla překročena (a to nikoliv nepatrně) a právě za to náleží účastníku řízení odškodnění. Přiznané odškodnění by proto mělo odpovídat právě této době navíc , nikoliv celkové délce řízení jako takové, byť jde jinak nepochybně o kritérium relevantní pro závěr, že došlo k porušení práva.
Odvolací soud vyšel z obdobných rozhodnutí ESLP týkajících se nepřiměřené doby trvání civilních sporů v České republice (Havelka proti České republice, Jírů proti České republice a Vitásek proti České republice) a dospěl k závěru, že v daném případě by mohlo odškodnění přiznané ESLP činit přibližně 800,- EUR za každý rok trvání řízení. Jelikož však odvolací soud vycházel pouze z doby, o kterou bylo řízení nepřiměřeně delší, je namístě vycházet ze základu vyššího, tj. 900,- EUR za každý rok. Za překročení přiměřené délky řízení o jeden a půl roku by proto žalobci náleželo zadostiučinění ve výši 1.350,- EUR. Z této částky přiznal odvolací soud žalobci 80% vycházeje z toho, že částka přiznaná vnitrostátním soudem může zohledňovat i životní úroveň dané země, a může být tudíž nižší. Odvolací soud tedy přihlédl k nižší životní úrovni v České republice (v porovnání s průměrem HDP členských států Evropské unie) a k tomu, že žalobci se dostane zadostiučinění v kratší době než před ESLP. Při kurzu 25,34 Kč za Euro ke dni rozhodnutí považoval odvolací soud za přiměřenou celkovou částku 27.400,- Kč. Odvolání žalobce proto shledal důvodným co do částky 12.400,- Kč.
Proti výroku II. tohoto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost staví na tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Důvodnost dovolání spatřuje v tom, odvolací soud věc nesprávně právně posoudil.
Zásadní právní význam podle dovolatele spočívá v tom, že náhrada nemajetkové újmy byla přiznána v jiném rozsahu, než je poskytována ESLP. To způsobuje nerovnost mezi poškozenými z jednotlivých členských států Evropské unie. Odvolací soud též nesprávně zhodnotil význam předmětu řízení pro žalobce. Je totiž třeba přihlédnout k tomu, že v důsledku průtahů na straně soudu je nyní pravomocně přisouzená pohledávka nevymahatelná, neboť na původně žalovaného byl prohlášen konkurs a majetková podstata je podle sdělení insolvenčního správce fakticky nulová . Řízení též bylo postiženo delšími průtahy, než bylo uvedeno odvolacím soudem. Odvolací soud nepřihlédl k tomu, že první jednání ve věci bylo nařízeno až po dvou letech od podání žaloby. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 14. 7. 2010, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Zásadní právní význam nelze shledat v otázce snížení částky zadostiučinění na 80% toho, co by přiznal ESLP. Úvahy odvolacího soudu jsou v tomto smyslu souladné s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu i ESLP. Ve svém rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009 (všechna zde citovaná rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz ), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že náhrada nemajetkové újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) dále jen OdpŠk nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl Evropský soud pro lidská práva ve smyslu čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento názor byl potvrzen i ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen Stanovisko ).
Nejvyšší soud přitom vychází z judikatury ESLP, zejména z rozsudku jeho velkého senátu ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01. Zde v odst. 95 ESLP připustil možnost, aby vnitrostátní orgány jednotlivých států přiznávaly odškodnění za porušení práva na přiměřenou délku řízení nižšími částkami, než ke kterým by dospěl sám Soud, a to s ohledem na právní tradice a životní úroveň dané země.
Odvolací soud proto v daném případě nepostupoval v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí, jestliže přiměřené zadostiučinění přiznal ve výši 80% toho, co by přiznal ESLP, což odůvodnil nižší životní úrovní v České republice ve vztahu k průměrnému HDP členských státu Evropské unie.
Dovolatel dále namítá, že význam daného řízení byl pro něj vyšší, než jak uvádějí oba nižší soudy, a to z toho důvodu, že v nalézacím řízení nakonec pravomocně přisouzená pohledávka byla v důsledku průtahů v řízení nevymahatelná. K tomu je nutno uvést, že byla-li by žalobci v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu způsobena škoda spočívající v tom, že jeho pohledávka se stala nevymahatelnou, jednalo by se o nárok na náhradu majetkové škody. Takový nárok ale nebyl v současném řízení žalobcem uplatněn, a nemohl se tedy stát předmětem řízení dovolacího.
Dovolatel také brojí proti době průtahů, kterou vzal odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) v úvahu, neboť tato doba byla podle jeho názoru daleko delší. To zejména proto, že první jednání před soudem prvního stupně bylo nařízeno až po dvou letech od podání žaloby.
Dovolatel tedy pro dovolací řízení otevírá otázku, kterou odvolací soud posoudil jinak, než jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, a dovolání je proto přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Dovolací soud nejprve z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel v tomto směru ničeho nenamítá a dovolací soud žádné vady v dosavadním řízení dle obsahu spisu nezjistil, pročež se zabýval přezkumem rozhodnutí z pohledu výše vyložené právní otázky.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména v již výše uvedeném stanovisku, sp. zn. Cpjn 206/2010, vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemajetkové újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva ) a judikatuře ESLP.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1, věta třetí, OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu, bod II.).
Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil jako dostačující (srov. výše citované Stanovisko, bod I.).
Ve Stanovisku Nejvyšší soud ve čtvrté právní větě zdůraznil, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti.
Nejvyšší soud v úvodu k bodu III. Stanoviska uvedl:
Aby bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé.
Pro tyto účely považuje Nejvyšší soud za nezbytné vymezit pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. Průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.
Pro účely posouzení přiměřenosti doby řízení, je především nutno ohraničit jeho trvání, tedy určit jeho počátek a konec.
V odůvodnění Stanoviska (bod IV.) dále Nejvyšší soud konstatoval, že :
Je-li určena celková délka řízení, je třeba přistoupit k posouzení, zda je toto řízení možno považovat za přiměřeně dlouhé.
Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (např. § 2 o. s. ř., § 2 s. ř. s., § 1 tr. ř.). Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.
Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu, je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Apicella, odst. 66). Evropský soud též zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními.
Od obecného pravidla, že přiměřenost délky řízení je nutno posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu, je však nutno odlišit ty situace, v nichž zákon soudu či jinému orgánu veřejné moci ukládá povinnost provést určitý úkon či vydat určité rozhodnutí ve stanovené lhůtě či klade důraz na jeho rychlý postup (např. § 180a odst. 4, § 191b odst. 4, § 191d odst. 4, § 193e odst. 2, § 200d odst. 3, § 200db, § 200u odst. 1 o. s. ř., § 71 odst. 3 spr. ř., § 71 odst. 5 tr. ř.). V těchto případech pak samozřejmě platí zásada speciality tam, kde zákon stanoví lhůtu pro určitý úkon soudu či pro vydání rozhodnutí, neuplatní se výše uvedená obecná úvaha o přiměřenosti celkové doby řízení.
Jinak je vždy nutno přihlédnout ke kritériím uvedeným výše, tedy k:
a) složitosti případu,
b) chování poškozeného,
c) postupu příslušných orgánů,
d) významu předmětu řízení pro poškozeného.
Z uvedeného tedy zřetelně vyplývá, že v řízení, v němž se žalobce domáhá přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, je třeba nejprve stanovit celkovou dobu trvání dotčeného řízení a po té podle výše uvedených kritérií posoudit, zda se jednalo o dobu přiměřenou individuálním okolnostem případu.
Dospěje-li soud k závěru, že délka řízení byla nepřiměřeně dlouhá, a že tedy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přistoupí soud k úvaze o tom, zda v důsledku této skutečnosti došlo ke vzniku nemajetkové újmy a jaká forma odškodnění osobě poškozené náleží (k tomu též srov. Stanovisko, zejm. jeho 3. právní věta).
Dospěje-li soud k závěru, že poškozenému náleží náhrada vzniklé nemajetkové újmy v penězích, postupuje při výpočtu výše zadostiučinění podle závěrů obsažených ve Stanovisku, zejména v části VI. (dále viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
Takto ale odvolací soud v předmětném řízení nepostupoval, neboť při stanovení výše zadostiučinění vzal v potaz jen ty časové úseky řízení, v nichž docházelo k určitým průtahům. Jinými slovy řečeno odvolací soud nezohlednil celkovou dobu řízení pro zodpovězení otázky výše adekvátního přiměřeného zadostiučinění. To mohlo mít za následek přiznání zadostiučinění ve výrazně jiné výši, než která by odpovídala dosavadní rozhodovací praxi.
Z tohoto důvodu považoval dovolací soud rozsudek soudu odvolacího za nesprávný, a proto postupoval podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a v žalobcem napadeném rozsahu jej zrušil, přičemž věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
Odvolací soud neopomene, že odůvodnění přiznané formy odškodnění či výše finančního zadostiučinění musí obsahovat hodnocení jednotlivých kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, a to tak, že v případě finančního odškodnění se nejdříve stanoví celková částka podle celkové doby řízení (písm. a/), a po té se tato částka procentuálně upravuje aplikací kritérií pod písm. b/ až e/. Tato kritéria jsou podrobněji rozvedena v judikatuře Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a také ESLP (srov. Stanovisko, 9. právní věta, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 či nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/2010, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2011

JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu