30 Cdo 4581/2016
Datum rozhodnutí: 18.01.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 157 odst. 2 o. s. ř.



30 Cdo 4581/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobců a) A. M. , a b) M. M. , oběma zastoupených JUDr. Františkem Rytinou, advokátem se sídlem v Kolíně, Mostní 73, proti žalované D. K. , zastoupené JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 694/32, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 221/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2016, č. j. 26 Co 23/2016-202, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.364,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Františka Rytiny, advokáta se sídlem v Kolíně, Mostní 73.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(243f odst. 3 o. s. ř.):


Okresní soud v Kolíně (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 16. června 2015, č. j. 11 C 221/2013-145, určil, že žalobci jsou spoluvlastníky (každý v rozsahu id. 1/2) v rozsudku specifikovaných nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 17. února 2016, č. j. 26 Co 23/2016-202, potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci po právu odstoupili od předmětné kupní smlouvy, v důsledku čeho se obnovilo jejich (spolu)vlastnické právo k uvedenému nemovitému majetku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též dovolatelka ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž z hlediska předpokladů přípustnosti dovolání namítá, že bylo při vydání napadeného rozsudku porušeno základní právo dovolatelky na řádný proces, konkrétně existují tzv. opomenuté důkazy, při zjevně relevantní a řádně navržené dovolatelkou, které nalézací soud ani odvolací soud neprovedly. Tím došlo k porušení práva na řádný proces, což je nutné uplatnit již v dovolání (stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 38/14). V další části svého dovolání dovolatelka polemizuje s procesním postupem soudu prvního stupně či odvolacího soudu, uplatňuje svou skutkovou verzi případu, z níž pak vychází při právním posouzení věci. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci v písemném vyjádření k dovolání poukazují na absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Zdůrazňují, že námitky dovolatelky se týkají především úplnosti a správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu, které dovolatelka ve svém dovolání znovu zpochybňuje. Navrhli, aby dovolací soud podané dovolání odmítl a žalobcům přiznal náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka předně ve smyslu § 237 o. s. ř. řádně nevymezila (žádnou ze čtyř v úvahu přicházejících variant) předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka, ač zastoupena advokátem, ve smyslu shora vymezené právní úpravy předpoklady přípustnosti svého dovolání neprecizovala. Učinila-li dovolatelka (na podporu své argumentace) odkaz na stanovisko pléna Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, je třeba k tomu dodat, že toto stanovisko řeší problematiku (ne)přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutím v trestních věcech se závěrem, že Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolatelka svým dovoláním v podstatě brojí proti skutkovým zjištěním, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, přičemž poukazuje na tzv. (v řízení) opomenuté důkazy, tedy uplatňuje jinou vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout jedině v případě, bylo-li by dovolání v daném případě ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, což ovšem není.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z tvrzení, že opomenutím dovolatelkou zmíněných důkazů mělo dojít k údajnému porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z uplatněné dovolací argumentace, ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává žádné (zjevné) pochybení odvolacího soudu při řešení příslušné právní otázky z oblasti procesního práva, která souvisí s realizací práva účastníka na spravedlivý proces. Odvolací soud přitom v intencích § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku také vyložil, pro jaké důvody nepřistoupil k další důkazní verifikaci, jak v řízení navrhovala dovolatelka, z čehož v žádném případě nelze dovodit porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces. Sama dovolatelka přitom mimo námitku tzv. opomenutých důkazů (tj. tvrzení jiné vady řízení, k níž však dovolací soud přihlíží jen v případě přípustnosti dovolání) neuplatňuje žádnou další právní argumentaci, jíž by bylo nutné posuzovat z hlediska naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu dovolatelkou tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady dovolacího řízení žalobců v dané věci sestávají z odměny jejich advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené podle § 9 dst. 4 písm. b) (spor se týkal určení vlastnického práva k nemovitostem, kde za tarifní hodnotu se považuje částka 50.000,- Kč; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011). Tomu vzhledem k zastupování dvou osob (§ 12 odst. 4 cit. vyhl. odpovídá (podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 4.960,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, jde o částku 5.260,- Kč; s připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení žalovaných 6.364,60 Kč.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.364,60 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, k rukám advokáta, který žalobce v tomto dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. ledna 2017

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu