30 Cdo 4565/2015
Datum rozhodnutí: 02.03.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 4565/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. O., zastoupeného Mgr. Janem Poláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Zlatnická 1127/4, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 529 920,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 160/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, č. j. 35 Co 202/2015 110, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo zaplacení částky 529 920,- Kč s příslušenstvím jako a) náhrady škody (ušlého zisku) za vazbu ve výši 29 920,- Kč, b) náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, vedeným posléze u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 52/2012, ve výši 148 000,- Kč a c) náhrady nemajetkové újmy za vazbu ve výši 352 000,- Kč. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět co do částky 110 100,- Kč, představované žalovanou vyplacenou náhradou škody ve výši 22 100,- Kč a náhradou nemajetkové újmy za vazbu ve výši 88 000,- Kč (tj. 500,- Kč za den), když za trestní stíhání se žalovaná toliko omluvila.
Soud prvního stupně řízení co do částky 110 100,- Kč zastavil (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 145 820,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 20. 5. 2014 do zaplacení a z částky 110 100,- Kč od 20. 5. 2014 do 10. 6. 2014 (výrok II.), zamítl žalobu co částky 384 100,- Kč s příslušenstvím (výrok III.) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně žalobě vyhověl do zbývající částky 7 820,- Kč jako náhrady škody, částky 88 000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy za vazbu (tj. celkem 1 000,- Kč za den) a částky 50 000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy za vedení trestního řízení .
K odvolání žalobce a žalované odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. co do částky 7 820,- Kč s příslušenstvím a co do příslušenství částky 110 100,- Kč, co do částky 138 000,- Kč s příslušenstvím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; v zamítavém výroku III. co do částky 274 000,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a co do částky 100 100,- Kč s příslušenstvím jej zrušil (výrok I.). Současně odvolací soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud tak shledal důvodným celý původní nárok žalobce na náhradu škody v částce 29 920,- Kč a nárok na náhradu nemajetkové újmy za vazbu v částce 88 000,- Kč (tj. 500,- Kč za den), již vyplacené žalovanou. V případě rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, shledal jako přiměřené zadostiučinění omluvu, které se žalobci dostalo od žalované již v rámci předběžného projednání nároku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které výslovně směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl dovolání dílem jako nepřípustné a dílem pro vady.
V rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 7 820,- Kč s příslušenstvím a co do příslušenství částky 110 100,- Kč, není dovolání žalobce subjektivně přípustné, neboť je podáno proti té části rozhodnutí, kterou bylo dovolateli přiznáno právo a která tudíž vyzněla zcela v jeho prospěch. Judikatura Nejvyššího soudu setrvává na závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost - tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod číslem SJ 3/1998).
Výše zadostiučinění v částce 500,- Kč za den vazby, kterou jako přiměřenou shledal odvolací soud, není ve smyslu § 237 o. s. ř. v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz ), jak namítá dovolatel, neboť z citovaného rozhodnutí nijak nevyplývá odvolatelem uváděný závěr, že tato částka je myšlena jako částka minimální, ( ) kdy je újma, vzniklá nezákonnou vazbou, natolik malá, že se bude jednat o zadostiučinění v podstatě za samotný akt uvěznění (omezení na osobní svobodě). Naopak z citovaného rozhodnutí vyplývá, že k rozmezí 500,- Kč až 1 500,- Kč za jeden den trvání vazby je nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje. Nejvyšší soud ji uvedl jen z důvodu zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění. Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit skutečnost, že odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutí o vazbě (po uvážení konkrétních okolností případu) vyšel z částky na dolní hranici judikaturou orientačně stanoveného rozmezí.
Ve vztahu k zamítavému rozhodnutí co do částky nemajetkové újmy za rozhodnutí o vazbě, tj. po částečném zastavení řízení co do částky 264 000,- Kč s příslušenstvím, dovolatel neformuluje žádnou jinou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset. Dovolatel pouze projevuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud jednotlivá kriteria pro stanovení výše zadostiučinění (povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby) na základě zjištěného skutkového stavu zhodnotil, čímž ovšem přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolací soud již opakovaně konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Rovněž ve vztahu k zamítavému rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, tj. 148 000,- Kč s příslušenstvím, jakož i k zrušujícímu výroku co do částky 100 100,- Kč s příslušenstvím a k výroku o náhradě nákladů řízení, dovolatel nevymezuje žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, a nijak ani neoznačuje dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu řešící takovou otázku. V důsledku toho není v dovolání v tomto rozsahu ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Tento zákonný požadavek přitom vychází z účelu dovolacího řízení, tj. sjednocení judikatury obecných soudů. Tato vada nevymezení přípustnosti, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
K případným vadám řízení (včetně namítaných vad při provádění dokazování a při hodnocení důkazů), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. března 2016

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu