30 Cdo 4564/2016
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 4564/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Jakubem Vepřekem, advokátem, se sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava, Moravská Ostrava, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 100 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 107/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2016, č. j. 56 Co 63/2016-138, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se domáhal zaplacení částky 100 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu tím, že ze strany státu došlo ve třech případech k záměně osoby žalobce s osobou J. K., narozeného tentýž den.
Podle žaloby byl žalobci v říjnu 2012 ze strany Okresního soudu v Rakovníku doručen jakožto otci dvou nezletilých dětí návrh jejich matky J. M. na stanovení vyživovací povinnosti rodičům J. K., usnesení o ustanovení opatrovníka nezletilým a předvolání k jednání. Dne 23. 10. 2012 adresovala soudkyně žalobci i jeho rodičům omluvu s tím, že k jejich obeslání došlo z důvodu systémové chyby. Za toto pochybení žalobce požadoval 30 000 Kč.
Následně dne 16. 2. 2013 žalobce obdržel od Okresního soudu v Rakovníku výzvu k úhradě nákladů trestního řízení ve výši 45 844 Kč, přestože vůči žalobci nikdy žádné trestní řízení vedeno nebylo. Dne 22. 2. 2013 byl doručen zástupci žalobce omluvný dopis předsedy Okresního soudu v Rakovníku, který uvedl, že do soudního systému ISAS bylo chybně zadáno jméno osoby, které se některá řízení týkala. Za tento omyl požadoval žalobce částku 10 000 Kč.
K poslední záměně žalobce s jinou osobou došlo, když byla k návrhu České republiky Okresního soudu v Rakovníku vůči žalobci vedena exekuce k vymožení nákladů trestního řízení. Pověřený exekutor dne 8. 10. 2013 vyrozuměl žalobce o zahájení exekuce a vydal tři exekuční příkazy, a to přikázáním dvou pohledávek z účtů žalobce a prodejem jeho bytové jednotky. Předmětná exekuce byla zastavena teprve 12. 5. 2014. Za toto pochybení žalobce požadoval částku 60 000 Kč.
Okresní soud v Opavě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 16. 11. 2015, č. j. 17 C 107/2015-84, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 20 500 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částky 79 500 Kč (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 178 Kč (výrok III).
Odvolací soud napadeným rozsudkem k odvolání obou účastníků potvrdil výroky I a II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), změnil výrok III tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před okresním soudem částku 708 Kč (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v tom, že pokud jde o třetí pochybení státu, považuje nárok co do základu za zcela důvodný a ztotožňuje se rovněž s požadavkem žalobce na peněžité zadostiučinění. V případě prvních dvou nároků shledal jako správný závěr o žalovanou důvodně uplatněné námitce promlčení.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, pokud směřuje proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
K přípustnosti dovolání v případě řízení o několika samostatných nárocích se vyjádřil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009: V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o částce, která představuje vyčíslení více samostatných nároků a o níž odvolací soud rozhodl jedním výrokem, se zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/2011 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tento závěr byl z ústavněprávního hlediska aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2867/09, v němž vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu a doktríny Ústavní soud uvedl, že rozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (srov. kupříkladu jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví podle § 444 a násl. obč. zák., pakliže vycházejí z téhož skutku).
Ve světle této judikatury je třeba posuzovat nároky žalobce z hlediska přípustnosti dovolání zvlášť, neboť se jedná o samostatné nároky, byť by důvodem nesprávných úředních postupů v každém jednotlivém případě bylo chybné užívání soudního systému ISAS (odvolací soud jej na základě skutkových zjištění nicméně nepovažoval za příčinu vzniku nemajetkové újmy). Především však sám žalobce v žalobě takto tři samostatné nároky na náhradu tří nemajetkových újem, vzniklých v různé době na základě různých skutečností, vymezil.
Žádný z žalobcem uplatněných nároků se samostatným skutkovým základem nepřevyšuje částku 50 000 Kč, jde tedy o bagatelní nároky ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. března 2017

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu