30 Cdo 4561/2009
Datum rozhodnutí: 27.09.2011
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák., § 457 obč. zák., § 387 obch. zák., § 397 obch. zák., § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř., § 243b odst. 2 o. s. ř., § 243b odst. 5 o. s. ř.




30 Cdo 4561/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, v právní věci žalobce COLUMBUS spol. s r.o. , IČO: 48536083, se sídlem v Praze 9, Nad Kolčavkou 8, zastoupeného JUDr. Ing. Milošem Vasovičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 25, proti žalovanému QRS s.r.o ., IČO: 26689049, se sídlem v Praze 8, nám. Dr. Holého 8, zastoupenému JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, o zaplacení částky 301.930,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 7 C 111/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2009, č.j. 69 Co 158/2009-243, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2009, č.j. 69 Co 158/2009-243, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, se zamítá; jinak se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal zaplacení částky 301.930,70 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mu žalovaný dluží za dobu od listopadu 2005 do července 2006 na nájemném z nájmu nebytových prostor částku 230.748,- Kč a dále poplatky za elektřinu od srpna 2005 do července 2006, poplatky za vodné a stočné za období od ledna 2006 do července 2006 a za služby od prosince 2005 do května 2006 ve výši 71.181,69 Kč. Žalovaný se bránil tím, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 1. června 2005 je neplatná, neboť nebytové prostory nebyly zkolaudovány pro účel nájmu sjednaného ve smlouvě. Při jednání dne 28. února 2008 pak uplatnil námitku započtení vzájemného nároku na vypořádání z neplatné smlouvy ve výši 169.116,- Kč, protože žalobci uhradil nájemné za dobu od června do listopadu 2005 v této výši.
Rozsudkem ze dne 19. března 2009, č.j. 7 C 111/2006-217, Obvodní soud pro Prahu 8 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 176.857,69 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ohledně částky 125.073,01 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Dospěl k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor je absolutně neplatná, a proto nelze žalobci přiznat požadované plnění z titulu dlužného nájemného, nýbrž z titulu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy podle ustanovení § 457 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Bezdůvodné obohacení v částce odpovídající nájmu nebytových prostor, jejich zařízení a bezdůvodné obohacení za odebírání služeb vyčíslil soud prvního stupně částkou 176.857,69 Kč. Pokud jde o návrh žalovaného na započtení jeho pohledávky, dospěl k závěru, že v době, kdy ji žalovaný uplatnil, byla již promlčena a podle ustanovení § 581 odst. 2 obč. zák. nelze započítat proti nepromlčenému nároku promlčenou pohledávku.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. června 2009, č.j. 69 Co 158/2009-243, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 72.157,69 Kč s příslušenstvím potvrdil, ohledně částky 104.700,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Nově rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, s výjimkou promlčení kompenzační námitky žalovaného. Zjistil, že ze spisu nevyplývá, že by žalobce vůči pohledávce žalovaného vůbec kdy vznesl námitku promlčení. Kromě toho v dané věci jde o spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, tedy o spor obchodní. Je tedy třeba posoudit otázku promlčení podle obchodního zákoníku. Z ustanovení § 387 a § 397 obchodního zákoníku (odvolací soud nesprávně uvádí obč. zák.) vyplývá, že nároky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy se promlčují v obecné čtyřleté promlčecí době, takže nárok žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení za dobu od června do listopadu 2005 uplatněný kompenzační námitkou nejpozději 28.2.2008 nemůže být promlčen. Protože jde o vzájemnou povinnost k peněžitým plněním, provede soud sám vzájemné zúčtování, aniž by k takovému postupu bylo třeba námitky započtení. Vzhledem k tomu, že žalovanému vzniklo v důsledku užívání nebytových prostor od června do listopadu 2005 bezdůvodné obohacení ve výši 64.416,- Kč, je jeho pohledávkou jen částka 104.700,- Kč. Po zohlednění kompenzační námitky žalovaného tedy náleží žalobci vydání bezdůvodného obohacení ve výši 72.157,69 Kč (176.857,69 Kč 104.700,- Kč).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z úpravy obsažené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Rozsudek odvolacího soudu výslovně napadá v plném rozsahu z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., takže vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nezapočetl bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému užíváním movitého majetku v období červen 2005 až listopad 2005, že započetl nesprávnou částku na uhrazení nájmu za období listopad 2005, že nevzal v úvahu skutečnost, a že nájemné bylo fakturováno s příslušnou DPH (56.243,99 Kč), kterou žalobce odvedl příslušnému správci daně a žalovaný pravděpodobně uplatnil odpočet DPH ve stejné výši. Dále předkládá žalobce vlastní rekapitulaci dat relevantních pro zjištění celkové dlužné částky žalovaného. Nesouhlasí ani s výroky o nákladech řízení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, při podání dovolání zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu, a že se opírá o zákonný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a fakticky též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 téhož zákona (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Proti výroku odvolacího soudu jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, je tedy dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud nejprve přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku podle § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. O tento případ však v souzené věci nejde. Odvolací soud správně posoudil věc podle ustanovení § 39 a § 457 obč. zák. a § 387 a § 397 obchodního zákoníku a samotné dovolání neuvádí žádné argumenty, které by užití těchto ustanovení, resp. způsob jejich aplikace zpochybňovaly, když napadá v podstatě výlučně hodnocení důkazů odvolacím soudem, potažmo i soudem prvního stupně.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se vztahuje k pochybením soudů ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a který nemá oporu v provedeném dokazování. Není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá § 132, protože
soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo,
v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,
nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až 135.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.; znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (viz Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, JUDr. Lubomír Drápal,JUDr. Jaroslav Bureš a kolektiv, I. vydání 2009, C.H.BECK, str. 1920).
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud své rozhodnutí založil na konkrétních skutkových zjištěních vyplývajících z konkrétně provedených důkazů a své rozhodnutí v tomto smyslu též odůvodnil. Nelze proto mít za to, že by byl splněn některý z uvedených předpokladů naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je v dovoláním žalobce napadeném měnícím výroku správné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto toto dovolání v této části zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Podle § 240 odst. 1 o.s.ř. může dovolání podat účastník řízení. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154) však dovodila, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tak může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost - tzv. subjektivní přípustnost dovolání (viz Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, JUDr. Lubomír Drápal,JUDr. Jaroslav Bureš a kolektiv, I. vydání 2009, C.H.BECK, str. 1907-1908). S ohledem na předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobce proti výroku I. odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 72.157,69 Kč s příslušenstvím, není přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. § 236 - 239 o.s.ř.); proto je dovolací soud, pokud směřuje proti tomuto výroku, v souladu s § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. rovněž odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., za situace, kdy dovolatel na náhradu těchto nákladů nemá nárok, avšak žalovanému v daném řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. září 2011 JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu