30 Cdo 4551/2011
Datum rozhodnutí: 31.07.2012
Dotčené předpisy: § 11násl. obč. zák., § 243 odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 4551/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce A. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Písečkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 1321/1, proti žalované České republice-Ministerstvu obrany ČR, se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 1, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování, se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 46/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2010, č.j. 1 Co 205/2009-218, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. února 2009, č.j. 37 C 46/2000-200, zamítl žalobu, aby žalovaná odstranila dosud trvající následky jejího zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce a přiznala mu pro období jeho další vojenské služby od 16.4.1968 do 29.8.1968 a od 1.9.1968 postavení vojáka ve služebním poměru a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č.j. 1 Co 205/2009-218, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzal v úvahu, že žalobce spatřoval neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v rozhodnutí Centrální rehabilitační komise žalované, podle něhož mu nebylo uznáno působení ve služebním poměru k ČSLA, v důsledku čehož byl vyloučen protiprávně z okruhu osob, na které se vztahuje institut neplatnosti právních úkonů z důvodů politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobodu podle § 21 zákl. č. 87/1991 Sb. V daném případě se odvolací soud ztotožnil se skutkovým i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Zdůraznil, že základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení § 13 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu narušením, popřípadě ohrožením osobnostních práv chráněných podle § 11 násl. obč. zák. Poukázal pak na to, že otázka služebního poměru žalobce byla řešena jako otázka předběžná v samostatném řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 6 a to rozsudkem č.j. 18 Co 213/2002-49, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 18 Co 213/2002-49. S ohledem na tehdejší neúspěšnost žaloby proto nebylo možné podle odvolacího soudu ani dovodit odpovědnost žalované podle § 11 a § 13 obč. zák.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobce dne 25. ledna 2011, a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 21. března 2011 včasné dovolání, doplněné podáním jeho právního zástupce ze dne 24. října 2011. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a napadá je z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tedy je přesvědčen, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení toho,
- zda jednání předchůdce žalované, zakládá neoprávněný zásah do práva žalobce na ochranu osobnosti a zda žalobci z tohoto titulu přísluší v žalobě uplatněný nárok na odstranění následků protiprávního jednání žalované,
- zda je přípustné, aby soud předběžnou otázku podle § 135 odst. 2 o.s.ř., o které bylo již rozhodnuto jiným orgánem, řešil pouhým odkazem na již vydané pravomocné rozhodnutí jiného soudu v civilní věci,
- zda je soud vůbec oprávněn aplikovat ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. na vyřešení otázky, zda byl žalobce přijat do služebního poměru ČSLA a zda je taková otázka předběžnou otázku ve smyslu § 135 odst. 2 o.s.ř., o níž přísluší rozhodnout jinému orgánu a nikoliv soudu v občanském soudním řízení.
Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud řízení zatížil procesními vadami, když při hodnocení předběžné otázky o vzniku služebního poměru žalobce nepostupoval v souladu s ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř., dále v souladu s § 132 o.s.ř., když nehodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, opakovaně nepředvolal žalobce k jednání apod. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů osobou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Je totiž třeba uvážit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.]. Dovolací soud je pak při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Současně je třeba uvážit, že může jít jen o takové právní otázky, které byly určujícím podkladem rozhodnutí odvolacího soudu (v daném případě to byla věc naplnění předpokladů neoprávněného zásahu do osobnostní sféry žalobce tvrzeným postupem žalobce). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. V dané věci však dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není v tomto případě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.
Je zřejmé, že ač v daném případě sporu o ochranu osobnosti byla věc soudy obou stupňů posuzována podle zmiňovaných ustanovení § 11 násl. obč. zák., která se na danou právní oblast vztahují, dovolatel sám žádnou právní otázku zásadního významu vztahující se k této právní úpravě ve své podstatě nevymezil.
Dovolatel (nominálně) uplatňuje v prvé řadě dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Tento dovolací důvod však podle přesvědčení dovolacího soudu ve skutečnosti naplněn není.
Podle ustanovení § 11 násl. obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§ 11 obč. zák.) a dále má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 13 odst. 1 obč. zák.). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§ 13 odst. 2 obč. zák.). Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Otázka služebního poměru žalobce a jeho případná účast na rehabilitaci se zcela nepochybně vymyká charakteru osobnostního práva. Předmětem takovéhoto práva je totiž osobnost každé fyzické osoby jako individuality, vytvářené jednotlivými hodnotami, tvořícími celistvost osobnosti v její fyzické a morální jednotě. Tyto hodnoty tvořící integritu fyzické osoby vypočítává § 1l obč. zák. pouze příkladmo. Charakteristickým znakem všeobecného osobnostního práva je, že je dáno každé fyzické osobě od jejího narození, případně početí, po celou dobu jejího života až do smrti, a jeho vznik tedy není podmíněn žádnou jinou skutečností či právním úkonem. Proto uplatňované právo žalobce mezi tato osobnostní práva nepatří, neboť není součástí osobní integrity fyzické osoby, a není dáno fyzické osobě od jejího narození po celou dobu života až do smrti, nýbrž je právem, založeným na konkrétních právních úkonech subjektů příslušného právního vztahu, což je souladné se zcela ustálenou a dlouhodobou judikaturou dovolacího soudu vycházející z právní úpravy ochrany osobnosti, kterou přináší ustanovení § 11 násl. obč. zák.
Odvolací soud uzavřel, že žalobcem uplatněný nárok, nelze posuzovat v rámci kategorií dotčení osobnostních práv fyzické osoby. V této souvislosti dovolatel ve svém dovolání neformuloval žádnou právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak, a jejíž řešení by bylo v dané věci relevantní. Neuvedl též ani žádné případné konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla soudy řešena rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) nebylo možno dovodit jiný odpovídající důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Jak se podává z obsahu dovolání, dovolatel ve svém dovolání vychází ze své skutkové verze případu, a na jejím podkladě konfrontuje svůj právní názor s právním posouzením odvolacím soudem. Přitom pomíjí, že dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží. Dovolání bylo proto ze všech uvedených důvodů odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř., když v tomto řízení žalobci jejich náhrada nepřísluší a žalované v něm žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu