30 Cdo 4545/2016
Datum rozhodnutí: 24.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 7 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 4545/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce nezletilé L. H. N. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 162/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č. j. 29 Co 200/2016 - 97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 3. 2016, č. j. 28 C 162/2015 80, kterým byla zamítnuta žaloba o náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované uhradit mu částku ve výši 2 000 000 Kč spolu s úrokem z prodlení od 28. 7. 2015 do zaplacení jako náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv žalobce.
K tomuto zásahu mělo dle žalobních tvrzení dojít následujícím skutkovým dějem. Nezletilá je dcerou pana N. T. H., proti kterému bylo od ledna 2013 vedeno trestní stíhání pro podezření z návodu ke zvlášť závažnému trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b), § 219 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Vazební trestní stíhání proti otci žalobkyně bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 41 T 12/2013. Trestním stíháním otce žalobkyně došlo k neodůvodněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně.
Nalézací soud shledal žalobu nedůvodnou, neboť žalobkyně není aktivně věcně legitimována k podání uvedené žaloby s odkazem na znění § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ) a dále judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012).
K odvolání žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen napadeným rozsudkem a výrokem II bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil jak se zjištěným skutkovým stavem, tak i právním posouzením provedeným soudem nalézacím a proto ve smyslu § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. V odůvodnění se pak odvolací soud zabýval potvrzením, že otázku věcné legitimace vyřešil soud prvního stupně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (zejména rozsudek ze dne 24. 4. 213, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012). Dále pak odmítl jako nedůvodnou námitku žalobkyně, že soud opomenul posoudit žalobou uplatněný nárok podle ustanovení občanského zákoníku.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně zda je vyloučena aplikace obecné právní normy (občanský zákoník a úprava práv ochrany osobnosti) tím, že je v právním řádu speciální právní norma, která vymezuje jen specifický okruh osob, na které se vztahuje (zákon č. 82/1998 Sb.), přičemž tato speciální norma formálně na kauzu s ohledem na definici oprávněných subjektů na projednávanou věc nedopadá . Dále pak žalobkyně namítá, že se odvolací soud při řešení otázky, zda stát může výkonem veřejné moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby , odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009. V další argumentaci žalobkyně rozsáhle cituje zejména z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 125/2011), a odkazuje na nálezy Ústavního soudu (zejména nález ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I ÚS 85/04). Na jejich základě žalobkyně dovozuje, že měla být na tento případ aplikována obecná, nikoli speciální právní úprava obdobně jako v citovaném rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu, kde byla dovozena přímá aplikovatelnost obecné normy, resp. normy mezinárodního práva.
Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání však nebylo shledáno přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., jelikož předložené otázky jsou v konstatní judikatuře Nejvyššího soudu řešeny, a to v souladu se závěry učiněnými napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
Dovolatelka svou argumentaci založila na konstrukci, že speciální právní úprava obsažená v OdpŠk nevylučuje aplikaci obecné právní úprava obsažené v občanském zákoníku (ochrana osobnosti) a vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s tím, z jakého důvodu v daném případě nelze aplikovat ustanovení upravující ochranu osobnosti v občanském zákoníku. Žalobce dovodil, že aplikace obecného předpisu lze a simile přirovnat ke vztahu přímé aplikovatelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy o lidských právech, což prokazoval obsáhlými citacemi z R 125/2011.
Se závěry žalobkyně však nelze souhlasit a je nutno konstatovat, že pasáže citované z R 125/2011 jsou vytrženy z kontextu rozhodnutí, které se věnovalo odlišnému skutkovému i právnímu základu, neboť odškodnění v této věci žádala osoba, která byla nezákonně omezena na osobní svobodě v souvislosti s trestním stíháním, v němž byl nakonec zproštěn obžaloby. Na uvedené rozhodnutí navázal rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, který uvádí: Jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.
Nelze tedy než uzavřít, že otázky položené dovolatelkou, byly již v rozhodovací praxi opakovaně konstantním způsobem řešeny a napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s citovanými rozhodnutími konformní.
Dovolání proto nebylo shledáno přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud jej tudíž podle § 243c odst. 2 odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. 1. 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu