30 Cdo 4543/2009
Datum rozhodnutí: 27.09.2010
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 159a odst. 4 o. s. ř., § 221 odst. 2 o. s. ř.




30 Cdo 4543/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně OK REST a.s. (dříve ODKOLEK, a.s.), se sídlem v Brně, Bohunická 519/24, PSČ 619 00 (dříve se sídlem v Praze 5, Pekařská 1/598), IČ: 60193344, zastoupené Mgr. Martinem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalovaným 1) K. Š. , 2) J. Š. , 3) Ing. G. Š. , všem zastoupeným Mgr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, a 4) A. Š. , zastoupené JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24/1504, o zaplacení částky 1.646.502,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 362/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2009, č.j. 18 Co 545/2008-248, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2009, č.j. 18 Co 545/2008-248, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. června 2008, č.j. 26 C 362/2004-216, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Podanou žalobou se žalobkyně po žalovaných domáhala z titulu bezdůvodného obohacení zaplacení částky 1.646.502,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (úroky z prodlení). Tento žalobní požadavek postavila na skutkovém tvrzení, že dne 23. března 1998 uzavřela jako nájemkyně s žalovanými jako pronajímateli nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl pronájem specifikovaných pozemků, jejichž vlastníky měli být žalovaní. Žalobkyně posléze na základě zpracované právní analýzy dospěla k závěru, že uvedené pozemky nejsou ve vlastnictví žalovaných. Žalobou se proto po žalovaných domáhá vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění, které z titulu uvedené smlouvy žalovaným zaplatila a jež v součtu tvoří žalovanou částku.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 13. června 2008, č.j. 26 C 362/2004-216, zamítl uvedenou žalobu a dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal mj. za zjištěné, že rozsudkem téhož soudu prvního stupně ze dne 29. června 2006, č.j. 15 C 124/2004-405, byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí týchž pozemků, které byly předmětem shora uvedené nájemní smlouvy. Nájemní smlouva ze dne 23. března 1998 byla platně sjednána (uzavřena). Na druhé straně nebylo prokázáno naplnění některé ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a nepochybil ani v právním posouzení. Soud prvního stupně správně zhodnotil význam rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. června 2006, č.j. 15 C 124/2004-405, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2007, č.j. 21 Co 524/2006-436, na danou věc, neboť toto rozhodnutí subjektivně zavazuje účastníky řízení i v daném sporu. Pokud citovaná rozhodnutí soudů pravomocně vyřešila otázku žalobcem tvrzeného vlastnictví k předmětným pozemkům tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta, bylo třeba z těchto závěrů v daném řízení vycházet (§ 135 odst. 2 o.s.ř.). Žalobce totiž svoji vlastnickou žalobu (ve shora označené věci) opíral o totožné důvody, pro které zpochybňoval vlastnické právo žalovaných i v daném řízení, tedy tvrdil, že žalovaní nemohou být vlastníky sporných nemovitostí právě z důvodu, že vlastníkem je on, neboť nemovitosti řádně zprivatizoval. V daném řízení neuváděl tedy žádné jiné rozhodné skutečnosti týkající se subjektů, které by měly být vlastníkem předmětných nemovitostí, než ty, které již byly přímým předmětem sporu mezi týmiž účastníky, jenž byl pravomocně rozsouzen. Vyslovený názor odvolacího soudu je v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 2192/2000, jakož i s rozhodnutím publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 69/2000. Žalobkyni se proto nepodařilo vyvrátit vlastnictví žalovaných k předmětným nemovitostem, které je zapsáno v katastru nemovitostí ve prospěch žalovaných. Proto soud prvního stupně správně uzavřel, že ve smyslu § 134 o.s.ř. výpis z katastru nemovitostí, kterým byl proveden důkaz, prokazuje vlastnictví žalovaných.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již dovolatelka ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za zásadní právní otázku ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. považuje dovolatelka otázku, zda je soud povinen si v řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo v souvislosti s plněním podle neplatné nájemní smlouvy, samostatně vyřešit v plném rozsahu otázku vlastnického práva žalovaných k nemovitostem jako otázku předběžnou, a to za situace, kdy je a) zpochybňován nabývací titul žalovaných k předmětným nemovitostem, a kdy b) v rámci jiného soudního řízení sice bylo vydáno pravomocné soudní rozhodnutí závazně stanovící, že vlastníkem předmětných nemovitostí není žalobce, ovšem z jehož výroku ani odůvodnění nevyplývá, že by skutečnými vlastníky předmětných nemovitostí byli žalovaní, a není tedy vyloučeno, že skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí je třetí subjekt. Dovolatelka je toto názoru, že soud se dopustil nesprávného procesního postupu, neboť vzal za stěžejní pro rozhodnutí ve věci jiné soudní rozhodnutí, ze kterého nevyplývá, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí. V důsledku tohoto nesprávného procesního postupu pak soud posoudil nesprávně otázku vlastnického práva k předmětným nemovitostem, resp. otázku vlastnictví posoudil v rozporu s hmotným právem a v konečném důsledku tak připustil, že nájemní smlouvu mohl platně uzavřít pronajímatel, který ovšem nikdy nebyl vlastníkem předmětu nájmu. V další části dovolání tuto tezi dovolatelka velmi podrobně, též s odkazem na judikaturu, rozvádí a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky oba rozsudky zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podáním ze dne 26. srpna 2010, doručeným Nejvyššímu soudu České republiky dne 31. srpna 2010, dovolatelka oznámila v obchodním rejstříku zapsanou změnu své obchodní firmy a svého sídla, jak je již uvedeno v záhlaví tohoto rozsudku.
Žalovaní se k podanému dovolání písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
V posuzované věci dovolání dovolatelky směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo ve věci samé potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Poněvadž jde o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, je v takovém případě ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustné tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu třetího odstavce posledně uvedeného paragrafu rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud proto posuzoval otázku přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. z důvodů, že otázku určení subjektu povinného k vydání bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 1 obč. zák.) řeší v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku ve věci samé přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není možno hodnotit jako správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 násl. o. z. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení. Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil. Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatelka svůj žalobní požadavek na zaplacení předmětné peněžité částky, představující bezdůvodné obohacení žalovaných, postavila na skutkovém tvrzení (ve stručnosti shrnuto z narativní části žaloby), že uzavřela nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem specifikovaných pozemků, s žalovanými, kterým platila sjednané nájemné, ačkoliv žalovaní nejsou spoluvlastníky těchto dovolatelce pronajatých pozemků. Takto tvrzené skutečnosti lze nepochybně označit za právně významné, jelikož v případě jejich prokázání by uvedený skutek bylo nutno subsumovat pod právní pravidlo chování upravující institut bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. Z pohledu této žalobní konstrukce přitom bylo již zcela irelevantní, pokud dovolatelka v žalobě také tvrdila, že dovozuje z rozhodnutí o privatizaci vydaného vládou České republiky dne 15. září 1993 pod č. 510 a celého obsahu schváleného privatizačního projektu...své vlastnictví k pozemkům výše uvedeným, nabyté kupní smlouvou ze dne 30. dubna 1987 Pražskými pekárnami a mlýny, s.p. Z kontextu žaloby je ovšem zřejmé, že dovolatelka v rámci právní argumentace i přes závěry již shora rozsouzené věci v jiném řízení setrvala na svém názoru, že je vlastnicí uvedených pozemků, současně však v žalobě (rovněž nad rozsah zákonem vyžadovaných náležitostí žaloby) také uvedla, že Právním základem této žaloby ovšem není skutečnost či objasnění, zda je žalobce vlastníkem dotčených pozemků či nikoli, nicméně fakt, že vlastníky pozemků nejsou žalovaní.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým zjištěním i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně vycházel z pravomocně rozsouzené věci, vedené u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 124/2004. V této věci Obvodní soud pro Prahu 5 svým rozsudkem ze dne 29. června 2006, č.j. 15 C 124/2004-405, ohledně týchž účastníků zamítl žalobu dovolatelky (v uvedeném řízení tedy vystupující rovněž v procesním postavení žalobkyně) na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parcelní č. 1335/29, 1337/2, 1337/3, 1338/1, 1338/3, 1338/5, 1338/11, 1338/12, 1338/17, 1338/20, 1338/21, 1338/22, 1338/23, zapsaných na listu vlastnictví č. 846, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území Jinonice, obec Praha, okres hlavní město Praha , jakož i žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parcelní č. 2744, zapsaného na listu vlastnictví č. 1748, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území Stodůlky, obec Praha, okres hlavní město Praha. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl posléze jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrzen Městským soudem v Praze ze dne 6. února 2007, č.j. 21 Co 524/2006-436.
Při právním posouzení věci o vydání bezdůvodného obohacení ovšem odvolací soud zcela ponechal stranou důvody, jež vedly soud prvního stupně k zamítnutí zmíněné určovací žaloby, resp. důvody, pro které v uvedené věci odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné rozhodnutí potvrdil. Z obsahu těchto rozhodnutí, resp. z odůvodnění jejich písemných vyhotovení se podává, a v tomto je třeba přisvědčit dovolací argumentaci dovolatelky, že se soudy otázkou vlastnického práva žalovaných k předmětným pozemkům vůbec nezabývaly. Soud prvního stupně počínaje druhou větou posledního odstavce na str. 6 odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku uvádí, že Žalovaní jsou již řadu let zapsáni v katastrálním operátu jako spoluvlastníci předmětných pozemků a žalobkyně usiluje o změnu zápisu s tvrzením, že je sama vlastníkem pozemků, aniž by toto její údajné právo bylo kdy předtím do katastru nemovitostí zaznamenáno. Soud se ovšem zabýval tímto sporem z poněkud jiného pohledu než ve svém předchozím rozhodnutí z roku 2002. Je to dáno tím, že žalobkyně svá tvrzení o výlučním vlastnictví předmětných pozemků staví na rozhodnutí vlády ČR o privatizaci PPM z roku 1993; pouze podružně přitom zpochybňuje právní titul, na jehož základě měli vlastnické právo nabýt žalovaní. Pro účely tohoto sporu je však třeba obě tato tvrzení od sebe oddělit, neboť soud v předmětné určovací žalobě posuzuje přednostně otázku prvou, tedy, zda mohla žalobkyně k předmětným pozemkům nabýt vlastnické právo (a to jakýmkoliv tvrzeným způsobem). Pokud by žalobkyně nabytí vlastnictví neprokázala, nemělo by již význam řešit otázku druhou, zda toto vlastnické právo k věci mohli kdy nabýt žalovaní, když takovéhoto určení se věcně nelegitimovaný účastník jistě úspěšně domáhat nemůže. Jinými slovy, není-li vlastníkem žalobkyně, není třeba se pro účely sporu zabývat ani tím, zda jsou jimi po právu žalovaní. Soud má v této souvislosti za to, že při rozhodování o určení vlastnického práva mezi osobou, která tvrdí své vlastnické právo vzniklé jiným způsobem (privatizace), by soud neměl vůbec posuzovat otázku oprávněnosti restitučního nároku. V takovém řízení o určovací žalobě může být předmětem posuzování jen to, zda žalující strana svůj právní titul k požadovaným pozemkům prokáže a tak tomu bylo i v souzeném případě. Ve druhém odstavci na str. 8 odůvodnění téhož rozsudku soud prvního stupně uzavírá, že Žalobkyně tak ani v opakovaném řízení své vlastnické právo k předmětným pozemkům neprokázala a není proto aktivně legitimována k podání určovací žaloby. Odvolací soud v rovněž shora označeném rozsudku, kterým potvrdil právě citovaný rozsudek soudu prvního stupně, v prvním odstavci na str. 6 odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku uzavírá, že V daném případě naléhavý právní zájem na tomto určení dán není, protože žalobkyně není věcně legitimována a není předmětem řízení otázka, zda jsou žalovaní vlastníky předmětných pozemků. Navíc zamítá-li soud určovací žalobu pro nedostatek věcné legitimace nebo naléhavého právního zájmu, je vyloučeno, aby se zabýval věcí samou.
Podle § 159a odst. 4 o.s.ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
Rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k věci, protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není, je v tomto směru závazný (§ 159a odst. 4 o.s.ř.) a soud je povinen z něj v jiném řízení mezi stejnými účastníky vycházet. V případě zamítavého výroku je však nutno výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To má význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jedna k z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta. Je tedy třeba dovodit, že i pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k věci, protože soud dospěl k závěru, že žalobcem vlastníkem není, je pro účastníky řízení a pro soud závazný, neboť deklaruje neexistenci vlastnického práva žalobce k této věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, pod čís. 69).
Z vyloženého vyplývá, že právní závěr, který odvolací soud zaujal v dovoláním napadeném rozsudku, tj. že pokud citovaná rozhodnutí soudů pravomocně vyřešila otázku dovolatelkou tvrzeného vlastnického práva k předmětným pozemkům tak, že žaloba byla zamítnuta, a že v takovém případě bylo ve sporu, kdy se dovolatelka domáhala po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení, třeba z těchto závěrů vycházet, je nesprávný. Je tomuto tak z toho důvodu, že otázka vlastnictví dovolatelky je zde právně irelevantní, neboť gros věci spočívá v tom, zda žalovaní jsou či nikoliv, resp. zda v době uzavření nájemní smlouvy byli spoluvlastníky předmětných pozemků, jež byly pronajaty dovolatelce, když negativní závěr (že uvedené pozemky žalovaní nevlastní) by byl jedním z obligatorních předpokladů pro naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení žalovaných na úkor dovolatelky. Jestliže tedy v předchozí rozsouzené věci byla pravomocně vyřešena pouze otázka, že dovolatelka není vlastnicí předmětných pozemků, nikoliv též otázka, zda předmětné pozemky jsou ve spoluvlastnictví žalovaných, je pochopitelně v nynějším řízení o vydání bezdůvodného obohacení esenciálním posouzení, zda žalovaní jsou či (jak v žalobě namítá a právně argumentuje dovolatelka) nejsou spoluvlastníky uvedených pozemků.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy nutno hodnotit jako nesprávný; Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil též i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem Nejvyššího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
K podnětu dovolatelky, aby Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí též rozhodl, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát, resp. samosoudce, je zapotřebí uvést následující.
Podle ustanovení § 221 odst. 2 o.s.ř. zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 226 odst. 1, § 235h odst. 2 věta druhá a § 243d odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízena.
Podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. ustanovení § 218, 218a, 221 odst. 2, § 224 odst. 1 a § 25 platí pro řízení u dovolacího soudu obdobně.
Institut odnětí věci soudci je již z povahy věci vskutku krajním řešením, neboť se pro výjimečně zjištěné skutečnosti, předvídané v ustanovení § 221 odst. 2 o.s.ř., účastníkům odnímá jejich zákonný soudce. Ústavně právnímu výkladu citované procesní normy, který je zapotřebí již s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky v soudní praxi reflektovat, se dostalo prostřednictvím nálezu Ústavního soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09 (in http://nalus.usoud.cz ), v němž orgán ochrany ústavnosti zaujal následující právní názor: Smyslem ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu je 'odblokovat' řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko.
V posuzované věci ovšem Nejvyšší soud neshledal, že by v řízení před oběma soudy došlo k tak závažným pochybením, které by již nevnášely žádné pochybnosti o nezbytnosti řešení změny odvolacího senátu, resp. samosoudce způsobem předvídaným v ustanovení § 221 odst. 2 o.s.ř. Soudy v rozsudcích preferovaly určitý právní názor, s nímž se ovšem Nejvyšší soud neztotožnil a proto z vyložených důvodů přistoupil ke zrušení těchto rozhodnutí. Tato okolnost ovšem, především s ohledem na dovolacím soudem vyložený právní názor, který je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný, pro futuro již nemůže vnášet dalších pochybnosti o směru, k němuž se rozhodování soudů bude upínat, tj. k verifikaci v žalobě tvrzených skutečností, jež jsou totožné se skutečnostmi obsaženými v institutu bezdůvodného obohacení, tedy i k vyřešení předběžné otázky, zda žalovaní, kteří předmětnou nájemní smlouvou pronajali dovolatelce předmětné pozemky, vskutku byli jejich spoluvlastníky či nioliv.
Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud na základě podnětu dovolatelky neshledal ve smyslu § 221 odst. 2 o.s.ř. důvod k odnětí věci odvolacímu senátu č. 18 Co Městského soudu v Praze ve složení, v jakém danou věc rozhodoval, resp. samosoudci soudu prvního stupně.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. září 2010

JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu