30 Cdo 4541/2015
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 4541/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) F. Ř. , b) D. H. , c) V. P. , a d) J. Ř. , všichni zastoupeni JUDr. Janou Jankotovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Andrštova 1078/7, proti žalovaným 1) Mgr. J. Č. , a 2) Mgr. V. Č. , zastoupeným JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 31, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 133/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2015, č. j. 29 Co 362/2007-539, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.267,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaných (dále též dovolatelé ) proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již odvolací soud ), není ve smyslu § 237 o. s. ř. jak bude rozvedeno níže přípustné.

Předně dovolací soud zdůrazňuje, že pro posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. je nezbytné, aby dovolatel v dovolání mimo jiné vymezil alespoň jedno ze čtyř v úvahu přicházejících kritérií přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř.; tj. aby uvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

K dovolací argumentaci dovolatelů:

Dovolatelé tvrdí, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména:

a) v posuzování otázky platnosti kupní smlouvy ze dne 10. 5. 1982, když seznal kolaudační rozhodnutí ze dne 23. 10. 1931 za nedostatečné vymezení předmětu prodeje ve smyslu zák. č. 52/1966 Sb. a uzavřel, že kupní smlouva ze dne 10. 5. 1982 je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem a že nemohla založit vlastnické právo žalovaných, protože předmětem smlouvy nebyl byt ve smyslu zák. č. 52/1966 Sb., ale pouze fakticky existující soubor místností, který nebyl k účelu bydlení stavebním úřadem kolaudačně určen.

V této části dovolání dovolatelé skutkově a právně polemizují se závěrem odvolacího soudu, což samo o sobě přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 5102/2007 a sp. zn. 26 Cdo 3227/2009, je zde nepřípadný, neboť odvolací soud nepřezkoumával věcnou správnost žádného správního aktu, nýbrž se jak správně zdůrazňují žalobci ve svém písemném vyjádření k dovolání zabýval otázkou platnosti předmětné kupní smlouvy. Prostřednictvím této dovolací argumentace tedy nebylo možno dospět k závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Rovněž učiněný odkaz dovolatelů na nález Ústavního soudu ze dne 8. června 2005, sp. zn. II. ÚS 504/2004, nevnáší žádné pochybnosti o tom, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo být v kolizi s ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, respektive, že by v kontextu tohoto nálezu, s přihlédnutím k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, které v dovolacím řízení nelze revidovat, bylo možné dospět k naplnění některé ze čtyř v úvahu přicházejících (shora již popsaných) variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1251/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), zaujal a odůvodnil právní názor, že ve smyslu § 237 o. s. ř. řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání neodpovídá, pokud dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání zaměňuje s precedenční závazností rozhodnutí Ústavního soudu, kdy skrze judikaturu Ústavního soudu konfrontuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu a v uvedeném směru se domáhá zjednání nápravy (příznivějšího rozhodnutí v dovolacím řízení). O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo postaveno na argumentaci, respektive na vymezení předpokladů jeho přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky není souladná), by měla být posouzena jinak.

Nedůvodná je rovněž výtka dovolatelů, že odvolací soud při rozhodování nevzal v úvahu ani pravomocné rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2011, sp. zn. 7 Ca 203/2008, a to jednak s ohledem na okolnost, že jde o námitku, která se týká tvrzené jiné vady řízení, k níž dovolací soud by mohl přihlédnout v případě přípustnosti dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), což se netýká tohoto případu, a dále z důvodu, že s ohledem na okolnost, že při daném tvrzení a okruhu účastníků by se zde nejednalo o dovolateli zřejmě sledovaný důsledek ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. Nepřípadně pak dovolatelé z hlediska vymezení předpokladu přípustnosti dovolání odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, řešící závaznost právních vztahů mezi týmiž účastníky, což se netýká této věci; proto ani další odkazy dovolatelů na další rozhodnutí nejsou důvodné.

Poslední odstavec dovolání pod písm. a) neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

b) v posuzování otázky vydržení vlastnického práva k bytu v podkroví domu, když odvolací soud došel k závěr, že žalovaní vlastnické právo nevydrželi, neboť základním předpokladem vydržení podle § 134 o. z. před novelou podle § 135a odst. 2 o. z. je existence způsobilého předmětu vydržení, tedy způsobilého předmětu vlastnického práva osobního vlastnictví ve smyslu zák. č. 52/1966 Sb.

Rovněž ani v této části dovolání dovolatelé neprecizují zákonu odpovídajícím způsobem předpoklad či předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., ale pouze polemizují se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (v řešení právní otázky vydržení vlastnického práva) odvolacím soudem; na základě takové dovolací argumentace ovšem přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nelze posuzovat.

c) v posouzení otázky, zda žalovaní nemají ani jiný právní titul užívání předmětného bytu.

I v této části dovolání dovolatelé nevymezují žádný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (vymezením není ani jejich formulace, že se dovolávají argumentace a odkazů na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uplatnění výše k první otázce a jsou i zde toho názoru, že závěr odvolacího soudu je nesprávný. ) a pouze oponují právní argumentaci odvolacího soudu.

d) v posouzení otázky, zda žalobci jako podíloví spoluvlastníci tohoto domu a souvisejících pozemků jsou aktivně legitimováni k ochraně vlastnického práva k celému domu prostřednictvím žaloby na vyklizení žalovaných z nemovitosti bez ohledu na to jak, velký podíl na nemovitosti vlastní.

Sama okolnost, že dovolatelé v řešení této právní otázky zpochybňují učiněné právní závěry odvolacím soudem na základě své preferované skutkové verze případu přípustnost dovolání jak již opakovaně shora bylo připomenuto - ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

e) v posouzení otázky, zda lze uložit povinnost vyklizení bytu v rozsahu a způsobem uvedeným v napadeném rozhodnutí.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.

Znamená to tedy, že jen při řádném vymezení předpokladu či předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. se dovolací soud může zabývat otázkou přípustnosti dovolání. Jestliže ovšem dovolání tento předpoklad neobsahuje a dovolatelé předkládají svou skutkovou verzi případu, na jejímž základě přistupují k právnímu posouzení věci, respektive pokud v dovolání předkládají svůj právní názor na řešení právní otázky, jímž polemizují s právním posouzením věci odvolacím soudem, pak je dovolacímu soudu upřena možnost zabývat se přípustností dovolání.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Bylo - li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní - li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 20. ledna 2016


JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu