30 Cdo 4535/2016
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 4535/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně MN ENGINEERING GmbH. , se sídlem Spolková republika Německo, Flőrsheim, Frankfurter Strasse 25, zastoupené JUDr. Jiřím Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Severovýchodní II/12, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 85.315 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 191/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2015, č. j. 19 Co 183/2015-111, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. srpna 2015, č. j. 19 Co 183/2015-111, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 85.315 EUR (která měla být žalobkyni způsobena v řízení vedeném před Krajským soudem, pobočkou v Liberci pod sp. zn. 39 Cm 21/2009), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 19. srpna 2015, č. j. 19 Co 183/2015-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též dovolatelka ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání (k tomu srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. září 2016, č. j. I. ÚS 1682/16), v němž předpoklady přípustnosti dovolání vymezila s tím, že:
1. - odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce přiznání náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem;
2. - v praxi rozhodnutí dovolacího soudu tato otázka nebyla dosud řešena s přihlédnutím, že účastníkem řízení je příslušník cizího státu a dochází k prolínání českého, německého práva a práva EU
3. postupem čs. soudů jí bylo popřeno její právo, neboť byla porušena rovnost účastníků soudního řízení viz ust. § 18 o. s. ř. v návaznosti na čl. 37 odst. 3 LZPS, kterou přijala i Česká republika.
V dovolání žalobkyně pak popisuje procesní genezi svého případu a polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu, který podle přesvědčení dovolatelky dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Závěrem dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně jak bude rozvedeno níže neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., v důsledku čehož byla Nejvyššímu soudu upřena možnost zabývat se přípustností tohoto dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z pohledu shora připomenutých obsahových náležitostí podané dovolání žalobkyně tyto normativní limity zjevně nesplňuje.
Dovolatelkou učiněné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v bodech 1. a 2. je navzájem vylučující, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci totiž vyplývá, že v konkrétním případě (roz. v řešení konkrétní právní otázky) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž ani dovolací argumentace vztahující se k bodu 3. dovolání nepředstavuje ve smyslu shora připomenutých zákonných kritérií právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Jinak vyjádřeno, sama okolnost, že dovolatelka v dovolání explicitně zmiňuje čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého všichni účastníci jsou si v řízení rovni, s pouhým tvrzením, že v jejím případě byla porušena rovnost účastníků soudního řízení , nepředstavuje způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup. Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelkou odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 29. března 2017

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu