30 Cdo 4534/2009
Datum rozhodnutí: 15.11.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 4534/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně G. L., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Praha, Jungmannova 31, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 300.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 34/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2009, č.j. 21 Co 128/2009 43, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 12. 2008, č.j. 10 C 34/2008 28, zastavil pod bodem I. výroku řízení do částky 52.000,- Kč. Pod bodem II. výroku zamítl nárok žalobkyně na zaplacení částky 248.000,- Kč jako náhrady nemateriální újmy, kterou měla žalobkyně utrpět tím, že v řízení, jehož předmětem byla žaloba na ochranu osobnosti podaná žalobkyní u Krajského soudu v Ústí nad Labem a vedená tímto soudem pod sp. zn. 34 C 117/99, bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pod bodem III. výroku obvodní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu obvodního (výrok I.), změnil výrok III. rozsudku soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Výrok I. rozsudku soudu I.stupně zastavil odvoláním nedotčen a nabyl právní moci.
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že sporné řízení, jehož předmětem byla ochrana osobnosti žalobkyně, trvalo 7 let a 4 měsíce. Na základě toho dospěly k závěru o porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ve věci rozhodoval soud I. stupně dvakrát, odvolací soud čtyřikrát a Nejvyšší soud třikrát. Pro odvolací soud byla tato skutečnost důvodem pro snížení základního odškodnění, které by jinak uvažoval v částce 15.000,- Kč za jeden rok trvání řízení. Význam předmětu řízení pro žalobkyni nebyl ničím zvyšován, což je dle názoru odvolacího soudu rovněž důvod pro snížení základního odškodnění. Odvolací soud se ztotožnil se soudem I. stupně v tom, že žalobkyně nepodávala stížnosti na průtahy v řízení, neboť k tomu neměla důvod.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu. Jako dovolací důvody uvedla nesprávné posouzení dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a dále vady řízení dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jež shledala v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobkyně namítla, že obvodní soud nepříliš podrobně rozebral kritéria, která byla pro stanovení jejího odškodnění použita. Žalobkyně tuto skutečnost napadla již v odvolání, přičemž odvolací soud dle jejího názoru tyto její argumenty neřešil. Žalobkyně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že při posuzování významu řízení bylo na místě snížit její náhradu z důvodu, že se nejedná o významný spor za situace, kdy ochranu osobnosti nelze označit za spor bagatelní. Upozornila na rozhodnutí ESLP, která připouští přiznání nižší částky odškodnění na vnitrostátní úrovni, pokud není zjevně nepřiměřená. Má za to, že jí přiznaná částka nedosahuje ani poloviny toho, co by přiznal ESLP, což nelze považovat za přiměřené, jak požaduje ESLP. Konstatovala, že jí přiznaná částka neodpovídá ani argumentaci odvolacího soudu, že soud vycházel z částky 15.000,- Kč za rok řízení, protože pak by soud tuto výslednou částku (15.000 x 7 let a 3 měsíce) korigoval o více jak 50 %.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o.s.ř. .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo (z hlediska judikatorního) řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, dostupné veřejnosti na www.nsoud.cz).
Žalobkyně v posuzované věci však dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá a ani žádnou takovou otázku ve svém dovolání neformuluje. Polemizuje pouze s výší přiznaného odškodnění, která však nemá judikatorní přesah potřebný pro přípustnost dovolání, neboť je významná pouze pro tuto věc. Otázka postupu soudu při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle § 31a odst. 3 OdpŠk byla nadto Nejvyšším soudem již vyřešena v jeho rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, dostupném veřejnosti na www.nsoud.cz. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od daného postupu neodchýlil.
Přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. pro vady řízení, přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, dostupný veřejnosti na www.nsoud.cz) Pokud žalobkyně namítá, že z rozsudku odvolacího soudu explicitně neplyne, v jakém rozsahu přihlédl ke kritériím uvedeným v § 31a dost. 3 písm. a) až e) OdpŠk při stanovení výše odškodnění za porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, pak ani tato námitka nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je dovolání nepřípustné absolutně (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních).
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 15. listopadu 2010

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu