30 Cdo 4497/2015
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 4497/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce R. E. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice u Jičína, zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 9, Na rozcestí 1434/6, proti žalované České republice Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 400 000 Kč a o písemnou omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 31 C 117/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013, č. j. 54 Co 29/2013-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 9. 2012, č. j. 51 C 117/2008-75, konstatoval, že odběrem DNA žalobce formou bukálního stěru dne 27. 6. 2007 bez jeho souhlasu došlo k porušení práva (výrok I), dále zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalované domáhal písemné omluvy a zaplacení 400 000 Kč (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se porušení práva nekonstatuje (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl řádně zastoupený žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
Žalobce v dovolání namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku běhu promlčecí lhůty, když dospěl k závěru, že promlčecí lhůta počala běžet dne 27. 6. 2007, kdy došlo k odběru vzorků DNA žalobce formou bukálního stěru, ale nepřihlédl ke skutečnosti, že se žalobce o nezákonnosti odběru biologického vzorku dozvěděl až ze zprávy Veřejného ochránce práv ze dne 29. 8. 2007. Uvedené posouzení odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení, než jaké bylo dosaženo v judikatuře dovolacího soudu, z níž vyplývá, že rozhodným okamžikem pro běh promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen OdpŠk , je okamžik provedení bukálního stěru a zároveň, že hodnocení, zda provedení tohoto úkonu je nesprávným úředním postupem podle § 13 OdpŠk (resp. hodnocení zda tento úkon byl proveden v souladu ze zákonem), není pro běh promlčecí lhůty podstatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2040/2012). Žalobcem nastolená otázka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Pokud jde o další námitky, které jsou uvedeny v doplnění dovolání ze dne 23. 12. 2013, žalobce nevymezuje, v čem ohledně nich spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Dovolání žalobce tak v části obsahující další námitky trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout. Zároveň dovolací soud uvádí, že s ohledem ustanovení § 241a odst. 5 o. s. ř. nebylo možno přihlédnout k důvodům dovolání obsaženým v dopise žalobce ze dne 14. 11. 2013, adresovaném jeho zástupci, na který žalobce v dovolání pouze odkazuje.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. března 2017

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu