30 Cdo 4489/2009
Datum rozhodnutí: 19.05.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 31a předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 4489/2009

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D. ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 50/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2009, č.j. 17 Co 540/2008 111, takto

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 3. 2008, č. j. 22 C 50/2005 81 vyhověl do částky 52.000,- Kč s příslušenstvím nároku žalobce na náhradu nemateriální újmy, kterou měl utrpět tím, že v řízeních vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 6 Cm 70/99 a 6 Cm 71/99 bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Do částky 248.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce podal k Okresnímu soudu ve Svitavách dne 9. 4. 1998 žalobu na zaplacení celkem 358.773,- Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání smlouvy o tichém společenství, když pohledávku z dané smlouvy nabyl postoupením dne 29. 1. 1998. V lednu 1999 byly obě věci postoupeny věcně příslušnému Krajskému soudu v Brně. Ten vyzval žalobce k odstranění vad žaloby a v průběhu let 1999 2003 pátral po místě pobytu žalovaného. Řízení ve věci sp. zn. 6 Cm 70/99 bylo pravomocně skončeno dne 18. 3. 2004, ve věci sp. zn. 6 Cm 71/99 dne 19. 3. 2004. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud dovodil, že došlo k porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené době a že mu tím vznikla nemateriální újma odškodnitelná podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Proto žalobci přiznal ve vztahu ke každému řízení zadostiučinění v částce 26.000,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že předmětná řízení nespadají do kategorie zvlášť významných řízení, jako je například řízení trestní, řízení ve věci osobního stavu, řízení týkající se života a zdraví, apod. Újmou žalobce byl stres spojený s vedením několikaletého sporu a obavou z jeho výsledku. Ten je však třeba vztáhnout k množině řady sporů, jejichž odškodnění se žalobce domáhá a zvýšenou individuální újmu na jeho straně proto nelze shledat. Řízení v obou sporech trvala více než pět let a nebyla nijak složitá (probíhala v jediném stupni soudní soustavy a skončila vyhlášením rozsudku při prvním jednání). Komplikována však byla tím, že žalobce nereagoval včas na výzvu soudu k odstranění vad žaloby a že nebylo možné vypátrat pobyt žalovaného, což vedlo k tomu, že byl žalovanému ustanoven procesní opatrovník. Tomu předcházela zbytná doba 2 let a tří měsíců nečinnosti soudu, ačkoliv k ustanovení procesního opatrovníka žalovanému mohl soud přistoupit i dříve. Uvedeným zjištění soudem prvního stupně přiznané odškodnění ve výši 52.000,- Kč podle odvolacího soudu odpovídá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a řízení je zatíženo vadou (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Za otázku zásadního právního významu považuje, zda vnitrostátní soudy mohou poskytnout odškodnění za nemateriální újmu v rozdílných částkách, než by přiznal Evropský soud pro lidská práva (dále také ESLP) nebo zda jsou částky přiznávané ESLP přiměřenou výší také při odškodnění u tuzemských soudů . Žalobce namítá, že soudy řádně nezjistily skutkový stav, nevysvětlily přezkoumatelným způsobem, jak dospěly k výši přiznaného zadostiučinění. Nesouhlasí s tím, že by předmět řízení byl pro něho nevýznamný. Dle jeho názoru, opřeného o judikaturu ESLP, mu mělo být přiznáno odškodnění ve výši 15.000,- Kč za každý rok trvání řízení, tj. 90.000,- Kč x 2, nikoli jen 2 x 26.000,- Kč. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné, neboť dovolatel nepředkládá žádnou otázku zásadního právního významu. Rozhodnutí soudů v projednávané věci považuje za správná a v souladu s právními předpisy. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř. .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s .ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo (z hlediska judikatorního) řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, jež je, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na webových stránkách www.nsoud.cz).
Žalobce v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá. Polemizuje pouze s výší přiznaného odškodnění, která však nemá judikatorní přesah potřebný pro přípustnost dovolání, neboť je významná pouze pro tuto věc. Otázka výše náhrady nemajetkové újmy za průtahy řízení ve srovnání s rozsahem odškodnění, které přiznává Evropský soud pro lidská práva v obdobných věcech, byla Nejvyšším soudem již vyřešena v jeho rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009.
Přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vady řízení, přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009). Pokud žalobce namítá, že rozhodnutí odvolací soud řádně neodůvodnil, pak ani tato námitka v posuzované věci nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že došlo-li k nesprávnému úřednímu postupu v řízeních skončených v březnu 2004, nepřipadá aplikace § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk vůbec do úvahy z důvodu promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009). Promlčení daného nároku je přitom třeba zkoumat před aplikací zmíněných ustanovení vždy, a to i bez vznesení námitky promlčení (viz rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 111/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních). Není-li dán základ žalovaného nároku, jsou úvahy o jeho výši, na kterých žalobce staví své dovolání, bezpodstatné.
Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první, ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. května 2011

JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu