30 Cdo 4479/2009
Datum rozhodnutí: 23.03.2011
Dotčené předpisy: čl. II předpisu č. 160/2006Sb., § 31a předpisu č. 82/1998Sb., § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb., čl. 5 předpisu č. 209/1992Sb.




30 Cdo 4479/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce O. Č. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 9, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 12/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009, č. j. 23 Co 170/2009 72, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009, č. j. 23 Co 170/2009 72, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Žalobce se původně po žalované domáhal, aby mu zaplatila částku 100.000,- Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být žalobci způsobena tím, že byl v letech 1967 až 2003 nezákonně trestně stíhán, byl opakovaně objektem nesprávného úředního postupu a nezákonných rozhodnutí orgánů státní moci.
Žalovaná žádosti žalobce o poskytnutí zadostiučinění nevyhověla, neboť vycházela z toho, že nárok žalobce byl promlčen, neboť promlčecí lhůta započala běžet nejpozději ke dni skončení řízení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci, tedy ke dni 2. 7. 2003, a skončila tak dříve, než-li účinnosti nabyla novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) dále jen OdpŠk provedená zákonem č. 160/2006 Sb.
Soud prvního stupně ve svém prvním rozhodnutí ve věci s přihlédnutím k tomuto argumentu žalované žalobu zamítl. Odvolací soud nicméně následně tento rozsudek zrušil s tím, že soud prvního stupně ve svých úvahách nerespektoval judikaturu Ústavního soudu k bezprostřední aplikovatelnosti Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná jako č. 209/1992 Sb.) dále jen Úmluva . Odvolací soud zavázal soud prvního stupně svým právním názorem, že nárok žalobce nebyl promlčen.
Ve svém potvrzujícím rozsudku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně již správně posoudil otázku promlčení nároku žalovaného, a to v souladu s přímým účinkem Úmluvy, kdy při výkladu § 31a, § 32 a čl. II zákona č. 160/2006 Sb. bylo nutno vycházet z obsahu nálezů Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 539/06, I. ÚS 85/04 a II. ÚS 247/07 i nálezu pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 16/04. Soud prvního stupně posoudil správně předpoklady odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobci, a to jednak nezákonným rozhodnutím o odnětí svobody, vykonáním tohoto trestu v době od 22. 8. 1967 do 1. 11. 1967, dále v souvislosti s nepřiměřenou délkou trvání rehabilitačního řízení a v souvislosti s dlouhodobým a nesprávným údajem o pravomocném odsouzení žalobce v rejstříku trestů.
Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalovaná, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) a jeho důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Odvolací soud se nesprávně vypořádal s posouzením dovolatelkou vznesené námitky promlčení. Vznik nemajetkové újmy nelze v daném případě spojit s pozdějším datem než s 15. 7. 2003, neboť nejpozději k uvedenému datu byl žalobcem tvrzený komplex aktů a úkonů dokončen, přičemž žádný z nich nepřetrval datum 15. 7. 2003. Ve smyslu čl. II zákona č. 160/2006 Sb. je možno odškodnit i újmy vzniklé před účinností tohoto zákona, tj. přede dnem 27. 4. 2006, limitujícím faktorem však je požadavek, že nesmí jít o k tomuto datu promlčený nárok podle § 32 odst. 3 OdpŠk. Nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zákon zásadně zakládá pouze v těch případech, kdy nemajetková újma vznikla až po nabytí účinnosti novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb., a to s jedinou výjimkou představovanou nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v řízení. Odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a výkon trestu v dané věci postrádá oporu v hmotném právu. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud posoudil otázku promlčení nároku žalobce správně. V § 32 odst. 3 OdpŠk byla stanovena šestiměsíční subjektivní promlčecí doba, která nemohla začít běžet dříve, než zákon tuto lhůtu vymezil. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, jednající v souladu s § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolací soud nejprve z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud takovou vadu řízení neshledal a dovolatelka ji ani nenamítala, pročež se dovolací soud zabýval přezkumem rozhodnutí z pohledu právního posouzení věci, a to v rozsahu dovolatelkou vymezených důvodů (§ 242 odst. 1 o. s. ř.).
Žalobce se domáhal po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout jednak v důsledku nezákonného omezení osobní svobody v roce 1967 (uvězněním, které bylo později v rehabilitačním řízení shledáno nezákonným), jednak nezákonným rozhodnutím Okresního soudu ve Vyškově o zahlazení odsouzení vydaným v roce 1999 (zrušeným Nejvyšším soudem ČR dne 26. 9. 2001), jednak nesprávným úředním postupem představujícím průtahy v řízení vedeném o návrhu žalobce na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. a jednak skutečností, že žalobce měl uložený trest nepodmíněného odnětí svobody evidován v rejstříku trestů i dlouho poté, co bylo trestní stíhání, na jehož podkladě byl odsouzen, pravomocně zastaveno (tato nesprávná evidence přetrvávala nejpozději do 15. 7. 2003).
Možnost žádat odškodnění nehmotné (morální) újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem byla v českém právním řádu zakotvena zákonem č. 160/2006 Sb., který novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 zákon č. 82/1998 Sb.
Zákonem č. 160/2006 Sb. byl do zákona č. 82/1998 Sb. vložen mimo jiné nový § 31a, podle kterého bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). V odstavci 2 § 31a se stanoví způsob poskytování zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, a to buď ve formě konstatování porušení práva nebo ve formě finanční kompenzace, a uvádí se obecná kritéria, od nichž se stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvíjí (závažnost vzniklé újmy a okolnosti jejího vzniku). V odstavci třetím pak dané ustanovení specifikuje demonstrativním způsobem kritéria, k nimž je třeba v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.
Úprava náhrady nemajetkové újmy je tedy zasazena do zákonné koncepce, jež stojí na konstrukci základních předpokladů pro důvodné uplatňování její náhrady, tj. na tom, že poškozenému byla způsobena nemajetková újma, a to v příčinné souvislosti s kvalifikovaným, v zákoně uvedeným škodním jednáním, v daném případě tedy vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem.
V souzeném případě žalovaná brojí proti závěru odvolacího soudu, že žalobcem vznesený nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonnými rozhodnutími a nesprávnými úředními postupy není promlčen.
Otázku, zda v konkrétním případě došlo k promlčení nároku na vydání přiměřeného zadostiučinění podle § 31a OdpŠk, je třeba vždy posoudit jako otázku předběžnou, a to aniž by musela být vznesena námitka promlčení. Jedná se totiž o podmínku aplikovatelnosti tohoto ustanovení. Nejvyšší soud již dříve uvedl, že před aplikací § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem a vzniklou přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (tj. před 27. 4. 2006), je třeba i bez vznesení námitky promlčení vyřešit jako otázku předběžnou, zda nárok na náhradu této újmy nebyl promlčen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 111/2009, č. sešitu 10/2009; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Ustanovení čl. II zákona č. 160/2006 Sb. je pak nutno interpretovat tak, že nárok na tuto náhradu je možno uplatňovat i tehdy, jestliže nedošlo k jeho promlčení podle tohoto zákona, tedy podle úpravy obsažené v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění účinném od 27. 4. 2006. Platí tedy, že nemajetkovou újmu vyvolanou porušením práva na přiměřenou délku řízení lze nahradit i tehdy, neskončilo-li příslušné řízení dříve než šest měsíců před nabytím účinnosti novely provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., tedy šest měsíců před 27. 4. 2006. Pokud však poškozený podal před nabytím účinnosti novely včas stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva a pokud o této stížnosti nebylo dosud rozhodnuto, promlčí se nárok ke dni 27. 4. 2007 (viz i Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 196, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta Ústavním soudem usnesením ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10).
Z výše uvedeného vyplývá, že úvahy o aplikovatelnosti nové právní úpravy zakotvené v § 31a OdpŠk se rozpadají do dvou skupin. První skupinu tvoří tvrzené nároky na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup spočívající v jiné skutečnosti nežli v neučinění úkonu nebo nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené či v přiměřené době. V těchto případech není možné přiznat přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jestliže ke skutečnostem naplňujícím znaky těchto skutkových podstat došlo přede dnem 27. 4. 2006 (k tomu viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010). Druhou skupinu tvoří specifické nároky na náhradu nemajetkové újmy, jež měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení (tedy ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk). V těchto případech je nemajetkovou újmu možno nahradit za podmínek uvedených výše, tedy jen tehdy, jestliže nedošlo k jejímu promlčení podle tohoto zákona.
Aplikace právě uvedeného na souzený případ vede k následujícím závěrům. Náhrada nemajetkové újmy za nezákonné omezení osobní svobody žalobce v roce 1967 nemůže být přiznána podle § 31a OdpŠk z toho důvodu, že k této skutečnosti došlo před 27. 4. 2006. Totéž platí o případné nemajetkové újmě způsobené nezákonným rozhodnutím Okresního soudu ve Vyškově o zahlazení odsouzení vydaným v roce 1999 a zrušeným Nejvyšším soudem ČR dne 26. 9. 2001 i o případné nemajetkové újmě způsobené skutečností, že žalobce měl uložený trest nepodmíněného odnětí svobody evidován v rejstříku trestů i poté, co bylo jeho trestní stíhání pravomocně zastaveno (tato nesprávná evidence totiž přetrvávala nejpozději do 15. 7. 2003).
Do skupiny druhé spadá žalobcem tvrzený nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem představujícím průtahy v řízení vedeném o návrhu žalobce na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. Toto řízení však bylo pravomocně skončeno dne 15. 7. 2003, což v souladu s aplikací čl. II zákona č. 160/2006 Sb. znamená, že tuto nemajetkovou újmu nelze rovněž odškodnit podle § 31a odst. 3 OdpŠk.
Odvolací soud nicméně své rozhodnutí založil na tom, že přiměřené zadostiučinění lze žalobci přiznat přímou aplikací Úmluvy, a to v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Odvolací soud ale (přesto že to sám ve svém dřívějším zrušujícím usnesení podrobněji rozváděl), opomněl, že v judikatuře Ústavního soudu dovozovaná přímá aplikace Úmluvy se vztahuje toliko na právo na odškodnění za omezení osobní svobody jsoucí v rozporu s čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy, tedy že se jedná o přímou aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy. V souzeném případě by bylo možno tyto závěry vztáhnout pouze na žalobcovo nezákonné věznění, které však proběhlo v roce 1967, tedy dvacet pět let před tím, než Úmluva nabyla pro Českou republiku účinnosti (stalo se tak dne 18. 3. 1992). Ani přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy tedy nelze v souzeném případě založit nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za nezákonné omezení osobní svobody (k tomu srovnej již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010).
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci provedené odvolacím soudem je nesprávné, a dovolání žalované je tudíž důvodné.
Dovolací soud proto postupoval podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a zrušil rozsudek odvolacího soudu, přičemž mu věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. března 2011 JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu