30 Cdo 4469/2016
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř., § 241a odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 4469/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně I. H. zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 197/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, č. j. 22 Co 169/2016-82, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:

Žalobkyně (dále též dovolatelka ) se žalobou domáhala zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady nemajetkové újmy za zásah do svých osobnostních práv, která jí měla vzniknout v souvislosti s několika trestními stíháními jejího druha Ing. M. V., jež byla vedena nepřetržitě ode dne 3. 4. 1997 až prakticky do podání žaloby, celkem cca 17 let a 6 měsíců. Zmiňovaná trestní stíhání Ing. V. výrazně narušila její život, neboť věc byla hojně medializována.
Soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 250 000 Kč (výrok I.), zastavil řízení, co do částky 1 750 000 Kč (výrok II.) (žalobkyně vzala v tomto rozsahu žalobu zpět) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 900 Kč (výrok III.).
Odvolací soud k odvolání žalobkyně ve výroku I. napadeného rozsudku potvrdil výrok I. a III. rozsudku soudu prvního stupně a výrokem II. rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč.
Odvolací soud konstatoval, že trestním řízením stát vykonává veřejnou moc, přičemž za škody (majetkové či nemajetkové) způsobené při výkonu veřejné moci stát odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též OdpŠk ). Žalobkyně ovšem nebyla v žádné fázi účastníkem trestního řízení vedeného vůči jejímu druhovi, a proto jí nemohla vzniknout taková škoda, kterou by bylo možno ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. odškodnit. Odvolací soud dále uvedl, že namítané jednání, z něhož měla žalobkyni vzniknout škoda, bylo výkonem státní moci, proto je použití norem občanského zákoníku vztahujících se k odškodnění majetkových či nemajetkových újem (ať už dle zákona č. 40/1964 Sb., nebo dle zákona č. 89/2012 Sb.) vyloučeno, a to právě z důvodu existence lex specialis, zákona č. 82/1998 Sb., když v tomto odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2015; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ).
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky, která dle ní dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a to, zdali je vyloučena aplikace obecné právní normy (občanský zákoník a úprava práv z ochrany osobnosti) tím, že je v právním řádu speciální právní norma, která vymezuje specifický okruh osob, na které se vztahuje (zákon č. 82/1998 Sb.), přičemž tato speciální norma formálně na kauzu s ohledem na definici oprávněných subjektů na projednávanou věc nedopadá. Přípustnost dovolání dovolatelka dále opírá o vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda stát může výkonem veřejné moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném řízení není žalobkyně aktivně legitimována, protože nebyla účastnicí žádného trestního řízení proti jejímu druhovi. V rozsudku ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, Nejvyšší soud konstatoval, že manželka obviněného, která využila práva podle § 37 odst. 1 trestního řádu a zvolila svému manželovi obhájce, ač stranou podle § 12 odst. 6, části věty za středníkem, trestního řádu není, má vzhledem k tomuto zákonnému oprávnění i k dalším potenciálním možnostem stát se stranou trestního řízení takovou pozici, že je nutno považovat ji za účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk, který je oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody spočívající v jím vynaložených nákladech nutné obhajoby. V rozsudku ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 71/2013, pak Nejvyšší soud uzavřel, že osoby oprávněné zvolit obviněnému obhájce (§ 37 odst. 1 tr. ř.) nejsou účastníky trestního řízení samy o sobě, ale stávají se jimi až v okamžiku, kdy toto právo využijí. Vznikne-li jim v souvislosti s tím škoda nebo nemajetková újma, za niž odpovídá stát, je třeba je považovat za účastníky řízení ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. k náhradě takové škody nebo nemajetkové újmy aktivně legitimované. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována ve sporu proti státu o náhradu za jí vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou obviněním jejího druha a výkonem vazby na něm, je tedy v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a vyřešení této otázky tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Obdobně přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že nelze na případ aplikovat ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., měl věc posoudit podle občanského zákoníku a ustanovení o ochraně osobnosti. Žalobkyně od samého počátku uplatňovala náhradu újmy výslovně dle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž ani právním posouzením uplatněného nároku podle tohoto zákona se soudy od ustálené rozhodovací praxe neodchýlily.
Zákon č. 82/1998 Sb. je k občanskému zákoníku ve vztahu speciality, tj. uplatní se zde zásada lex specialis derogat legi generali a aplikace speciálního zákona má přednost před občanským zákoníkem, podle nějž se postupuje jen tehdy, neobsahuje-li zvláštní zákon vlastní právní úpravu. Jak již bylo uvedeno výše novela č. 160/2006 Sb. zavedla do zákona č. 82/1998 Sb. ustanovení § 31a, dle nějž je odškodňována rovněž nemajetková újma. Uplatnil-li dovolatel nárok na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, pak nebylo možné postupovat jinak, než dle tohoto zákona. Rovněž žalobu, kterou by žalobce formálně označil jako žalobu na ochranu osobnosti, by v tomto případě soud musel dle obsahu posuzovat dle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. již odvolacím soudem označený sp. zn. 30 Cdo 4286/2013 a v něm uvedená další rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku, ovšem bez zpochybnění řešení aktivní legitimace podle § 7 odst. 1 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 125/2011, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. března 2017

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu