30 Cdo 4442/2010
Datum rozhodnutí: 31.08.2011
Dotčené předpisy: § 31a předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 4442/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce I. H. , zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 82/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010, č. j. 17 Co 227/2010 62, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010, č. j. 17 Co 227/2010 62, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 2. 2010 zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 600.000,- Kč s příslušenstvím, a to jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení.
Odvolací soud v záhlaví označeném rozsudku toto rozhodnutí potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Oba soudy vyšly ze shodného skutkového základu, jenž ostatně mezi účastníky řízení nebyl sporný. Trestní řízení vedené proti žalobci pro trestný čin podvodu spáchaný ve stádiu pokusu a ve spolupachatelství bylo zahájeno sdělením obvinění dne 19. 5. 1994, dne 20. 5. 1994 byl žalobce vzat do vazby a dne 8. 7. 1994 byl z vazby propuštěn. První obžaloba byla podána dne 1. 11. 1996 (odvolací soud uvádí 1. 11. 1994) a druhá (pro vady původního přípravného řízení) dne 2. 6. 1997. V přípravném řízení společně se žalobcem vystupovalo dalších deset spoluobviněných, bylo zajišťováno rozsáhlé dokazování, vyžadována právní pomoc v šesti zemích, vyslechnuta řada svědků. Ve věci byly podány četné znalecké posudky, byly nařízeny odposlechy, domovní prohlídky a konfrontace. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2002 byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky s odkladem výkonu trestu na pět let a vyslovením dohledu. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2003 byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen žalobce i další spoluobžalovaní byli zproštěni obžaloby. K dovolání Nejvyšší státní zástupkyně byl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004 zrušen a věc vrácena Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení, neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2006 byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky s podmíněným odkladem výkonu trestu na tři roky za současného vyslovení dohledu. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo dne 18. 12. 2008 Nejvyšším soudem odmítnuto.
Žalobce uplatnil svůj tvrzený nárok na náhradu nemajetkové újmy u žalované, ta však na jeho žádost nereagovala, což později odůvodnila tím, že neměla k dispozici trestní spis. V rámci vyjádření k žalobě však navrhla, aby žaloba byla zamítnuta.
V přípravné fázi řízení docházelo podle obou soudů k průtahům pouze ojediněle a s ohledem na závažnost a složitost řízení je lze považovat za minimální. Období od podání druhé obžaloby až po vynesení rozsudku Krajským soudem v Ostravě v roce 2002 nelze považovat za nepřiměřené, a to s ohledem na množství provedených důkazů, počet hlavních líčení a neveřejných zasedání konaných v souvislosti s omluvami jednotlivých spoluobžalovaných. Soudu v dané věci nepřísluší hodnocení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2003, a to ani po skutkové, ani po právní stránce. Nelze odhlédnout ani od toho, že i přes zprošťující rozsudek došlo nakonec k odsouzení žalobce.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na celkovou dobu řízení postačí konstatování porušení práva. Odvolací soud uvedl, že celková délka řízení překračuje průměrnou délku řízení zcela podstatným způsobem. Věc však byla jak po skutkové, tak i právní stránce složitá, navíc bylo jednáno ve třech stupních soudní soustavy a za pomoci dožádání jiných zemí, poškozený sice nepřispíval k průtahům, ale nevyužil ani žádných prostředků k urychlení řízení, postupu soudu v dané věci nelze nic zásadního vytknout. Ani význam předmětu řízení pro žalobce nelze vykládat v jeho prospěch, neboť byl odsouzen pro skutek, který mu byl kladen za vinu.
Proti oběma výrokům tohoto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jehož důvodnost staví na tvrzení, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam spatřuje dovolatel v tom, že napadené rozhodnutí řeší problematiku náhrady nemajetkové újmy poskytované za průtahy v trestním řízení za situace, kdy poškozenému nárok nebyl vůbec přiznán, a to v rozporu s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Pouhé konstatování porušení práva za řízení trvající třináct let nepovažuje dovolatel za dostatečné. Trestní řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě bylo zcela nepřiměřeně dlouhé a v jeho průběhu docházelo ke zcela neopodstatněným a nepřípustným průtahům. Toto trestní stíhání zatěžovalo dovolatele nejen psychicky, ale také finančně a narušilo jeho osobní a profesní život. Tato fakta byla oběma soudy ignorována. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 8. 6. 2010, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Dovolatel nesouhlasí s přiměřeným zadostiučiněním ve formě konstatování porušení práva, neboť v dotčeném trestním řízení trvajícím téměř třináct let došlo podle jeho názoru k nepřiměřeným a neopodstatněným průtahům.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (zde uvedená rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná i na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz ), vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemajetkové újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) dále jen OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva ) a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP či Soud ).
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1, věta třetí, OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu, bod II.).
Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil jako dostačující (srov. výše citované stanovisko Nejvyššího soudu, bod I. či např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
S přihlédnutím k těmto závěrům je třeba přiznat dovolání žalobce přípustnost, neboť rozsudek odvolacího soudu jim neodpovídá.
Předně je třeba připomenout, že i Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi respektuje přístup ESLP, z něhož vyplývá, že jen za zcela výjimečných okolností konkrétního případu se za porušení práva na přiměřenou délku řízení nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný) srov. výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu (právní věta č. 3).
Případy, kdy postačí konstatování porušení práva, je možno vysledovat právě v judikatuře Evropského soudu. Zde se uvádí zejména rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 5. 2001 ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96) nebo rozsudek senátu téže sekce ESLP ze dne 15. 7. 2003 ve věci Berlin proti Lucembursku, stížnost č. 44978/98. V prvním případě se jednalo o trestní řízení proti stěžovateli, které trvalo sedm let, dva měsíce a dvacet devět dní, stěžovatel byl v jeho průběhu držen ve vazbě a byl odsouzen za spáchání násilných trestných činů. Soud zde přihlédl zejména k závažnosti spáchaných trestných činů a v tomto důsledku způsobené složitosti řízení. Ve druhém případě se jednalo o rozvodové řízení, které trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Soud připustil, že stěžovatel mohl utrpět jistou morální újmu z důvodu průtahů v průběhu rozvodového řízení, avšak připomněl, že délka tohoto řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jeho vlastním chováním. Za těchto podmínek byl Soud toho názoru, že případná morální újma, kterou stěžovatel utrpěl, bude dostatečně napravena samotným konstatováním porušení práva.
V souzeném případě odvolací soud vyšel ze zjištění, že dané trestní řízení trvalo celkově více než dvanáct let, což hodnotil jako dobu, která překračuje průměrnou délku řízení podstatným způsobem . Již zde je možné nad rámec dovolacích důvodů upozornit na to, že odvolací soud vycházel z délky řízení, která nezahrnuje řízení o druhém dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl dne 18. 12. 1998. S připočtením této doby trvalo řízení celkem čtrnáct let a (bez jednoho dne) sedm měsíců. Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu je totiž třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (tedy např. i v případě, že ústavní stížnost byla odmítnuta) srov. výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu, část III, bod 2.
Je tedy možno uzavřít, že řízení, v němž žalobce vystupoval jako jeden z obviněných, trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, a jsou tak naplněny předpoklady pro dovození odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, která tímto nesprávným úředním postupem mohla žalobci vzniknout.
Odvolací soud následně dospěl k závěru, že nemajetková újma žalobci skutečně vznikla. Aplikací kritérií vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk však dospěl k závěru, že postačující formou zadostiučinění je v daném případě konstatování porušení práva (§ 31a odst. 2, věta první, OdpŠk).
Vedle celkové délky řízení (§ 31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk), odvolací soud zhodnotil, že řízení bylo složité (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk), a to jak po právní, tak i skutkové stránce. Na tomto místě též správně zohlednil, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, což jistě zapříčinilo prodloužení celkové doby řízení. I z hlediska provedených procesních úkonů bylo řízení velmi složité (zejména s ohledem na vysoký počet provedených dožádání z jiných zemí).
Chování poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) hodnotil odvolací soud tak, že nepřispívalo k průtahům v řízení, ale že na druhé straně poškozený ani nevyužil dostupných prostředků k urychlení řízení.
K tomu je nutno uvést následující. Jediným preventivním prostředkem nápravy hrozící nebo již vzniklé újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě, je možnost účastníka nebo jiné strany řízení podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (srov. rozsudek ESLP ve věci Macready proti České republice ze dne 22. 4. 2010, č. 4824/06 a 15512/08, § 51). Možnost podat týž návrh po marném podání hierarchické stížnosti na průtahy v řízení u příslušného orgánu státní správy soudů ve znění téhož zákona účinného do 30. 6. 2009, nebyla shledána Evropským soudem pro lidská práva účinným právním prostředkem nápravy (viz např. Vokurka proti České republice, konečné rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 16. 10. 2007, ve věci č. 40552/02, § 55) a jeho nepodání, stejně jako nepodání hierarchické stížnosti ve smyslu § 164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nelze účastníku řízení přičítat k tíži (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010. sp. zn. 30 Cdo 763/2009).
Pokud je žalobci kladeno k tíži, že v trestním řízení nevyužil žádný prostředek způsobilý odstranit průtahy v řízení, je třeba uvést, že s ohledem na dobu, po kterou trestní řízení probíhalo, žalobce žádný takový prostředek k dispozici neměl, a tedy jej ani využít nemohl.
Ostatně ani po novele § 174a zák. č. 6/2002 Sb. účinné od dne 1. 7. 2009 není přiléhavé přičítat absenci postupu podle tohoto ustanovení k tíži poškozeného, neboť není obecně povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí. Vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou povinností těchto orgánů , ta má být plněna i tehdy, když účastníci nevyužívají prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení spočívající v nečinnosti orgánu (viz např. § 6 o. s. ř. ukládající soudu postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná nebo § 101 odst. 2 o. s. ř., dle nějž není-li stanoveno jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní). Tím méně je možné přičítat k tíži účastníka řízení (poškozeného), že nepodal stížnost podle § 164 odst. 1 téhož zákona (viz výše citované stanovisko Nejvyššího soudu).
Odvolací soud dále uvedl, že v postupu jednajících orgánů (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) odvolací soud neshledal žádné zásadní pochybení. I zde je však možno odvolacímu soudu vyčíst, že dostatečně nepřihlédl například k tomu, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 1997 byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření, a to pro závažné vady, ke kterým v průběhu přípravného řízení došlo.
Konečně odvolací soud dospěl k závěru, že význam řízení byl pro žalobce malý, neboť byl shledán vinným ze spáchání trestného činu a byl mu za to též uložen trest (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk).
K tomu budiž řečeno, že z hlediska významu řízení není v zásadě rozhodující výsledek řízení pro poškozeného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008).
I v daném případě je ale nutno si uvědomit, že přiměřené zadostiučinění se poskytuje tehdy, jestliže porušením práva na přiměřenou délku řízení vznikla žalobci nemajetková újma (§ 31a odst. 1 OdpŠk). Nemajetkovou újmou se přitom obecně rozumí negativní zásah do jiné než majetkové sféry konkrétní osoby, zejména do její osobnostní integrity. Evropský soud pak ve vztahu k nepřiměřené délce řízení považuje za nemajetkovou újmu úzkost, obtíž a nejistotu a jinou nemajetkovou újmu (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000, ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97, odst. 29).
K tomuto závěru dospěl i Nejvyšší soud, a to již např. v rozsudku ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009. V něm se jednalo o náhradu nemajetkové újmy, kterou žalobce požadoval v penězích, ačkoliv soudy nižších stupňů mu přiznaly náhradu ve formě konstatování porušení práva. Žalobce v této věci požadoval zadostiučinění za trestní řízení proti němu vedené, které skončilo po šesti letech tak, že byl shledán vinným ze spáchání trestného činu pokusu ublížení na zdraví a trestného činu výtržnictví. Byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odložením výkonu trestu na zkušební dobu osmnácti měsíců. Nejvyšší soud zde uzavřel, že
nemajetková újma způsobená žalobci je nepatrná, a proto konstatování porušení práva je v případě žalobce zcela dostačující. Žalobce je totiž osobou, která má s postavením obviněného či obžalovaného v trestním řízení nezpochybnitelně velkou zkušenost, v době ode dne 6. 11. 2002 navíc žalobce vykonával trest odnětí svobody za svůj jiný trestný čin (čili po podstatnou část posuzovaného trestního řízení byl v souladu se zákonem omezen ve své osobní svobodě) a v neposlední řadě je nutno přihlédnout i k tomu, že žalobce byl v posuzovaném řízení nakonec pravomocně shledán vinným ze spáchání výše uvedených trestných činů. Nadměrná délka tohoto konkrétního řízení nemohla v žalobci vyvolat takovou úzkost, nejistotu či jinou obtíž, aby výsledná nemajetková újma musela být kompenzována poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích.
V souzeném případě je nutno přihlédnout k tomu, že řízení trvalo zcela zjevně nepřiměřeně dlouho (více než čtrnáct a půl roku). Jedná se tak o dobu řízení dvojnásobně dlouhou než v případě Szeloch proti Polsku či v případě komentovaném v předchozím odstavci. Žalobce nijak k prodloužení délky řízení nepřispěl a v postupu jednajících státních orgánů bylo možno shledat určitá pochybení. Žalobce nebyl odsouzen za násilný trestný čin (narozdíl od případu Szeloch proti Polsku a případu komentovaného v předchozím odstavci), ale za majetkovou trestnou činnost. Trest jemu uložený byl méně závažný než ve věci Szeloch (zde byl obžalovaný za zabití odsouzen ke čtrnácti letům vězení), ale závažnější než v případě řešeném Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 30 Cdo 1209/2009.
Na druhou stranu je nutno přihlédnout k tomu, že řízení bylo po procesní a skutkové stránce velmi složité a do jisté míry bylo složité i po stránce právní. Případ byl projednáván na třech stupních soudní soustavy.
Po zhodnocení těchto skutkových okolností daného případu a s přihlédnutím k výše vyloženým právním závěrům dospěl dovolací soud k závěru, že žalobci byla nepřiměřenou délkou trestního řízení způsobena újma nemajetkového charakteru a že tato újma není natolik nepatrná, aby za adekvátní zadostiučinění bylo možno považovat konstatování porušení práva. Na druhé straně je již nyní možno konstatovat, že nemajetková újma vzniklá žalobci není ani nikterak velká, a přiměřené zadostiučinění v penězích by proto mělo být spíše nižší.
Z tohoto důvodu a z důvodu některých nepřiléhavých úvah odvolacího soudu co do aplikace kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, postupoval dovolací soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a zrušil rozsudek odvolacího soudu, přičemž mu věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Odvolací soud přihlédne zejména k závěru o nedostatečnosti kompenzace nemajetkové újmy formou konstatování porušení práva. Při stanovení výše náhrady v penězích ale přihlédne odvolací i k tomu, že přiznaná peněžní náhrada by se měla pohybovat spíše v nižších částkách.
Odvolací soud rovněž neopomene, že odůvodnění přiznané formy odškodnění či případně výše finančního zadostiučinění musí obsahovat hodnocení jednotlivých kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, a to tak, že v případě finančního odškodnění se nejdříve stanoví celková částka podle celkové doby řízení (písm. a/), a po té se tato částka procentuálně upravuje aplikací kritérií pod písm. b/ až e/. Tato kritéria jsou podrobněji rozvedena v judikatuře Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a také ESLP (srov. výše citované stanovisko, 9. právní věta, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 či nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/2010, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně 31. srpna 2011

JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu